Krása dob minulých

[mischa]

Tak, pokusíme se popojet, neměl jsem moc času, ale už je to lepší?.

Tím nejkrásnějším, co na hodinkách znám, je pohyb setrvačky a k tomu pravidelné roztahování a stahování vlásku. Činnost vlásku mi připomíná dýchání, pohyb setrvačky ve spojení se zvujkovým projevem se pro mě stává výrazně erotizujícím a vzrušujícím prvkem. Setrvačka by v hodinkách měla být tím, čím u lidí srdce. Bez dobrého ?zdravotního stavu" tohoto orgánu nemohou hodinky plnohodnotně žít.

Vynálezcem setrvačky a držitelem francouzského patentu z roku 1675 je holanďan Christian Huygens. Je logické, že tento vynález byl spjat s vynálezem a užitím vlásku. Huygens byl jedním z těch prvních mistrů, který obojí použil. V praxi tak setrvačka nahradila do té doby u přenosných hodin používané vahadýlko. První setrvačky byly vyráběny, stejně tak jako ostatní části stroje, ze železa, přechod na kvalitnější klasické materiály na sebe nedal dlouho čekat, hlavní hnací silou dalšího technologického vývoje bylo dosažení výrazně přesnějšího chodu hodinek. Bylo to umožněno zejména přechodem z jednoduchého vřetenového kroku hodinek na modernější a výrazně složitější krokové soustavy. Limitním faktorem co nejlepší funkce setrvačky a přesnosti chodu hodinek se staly teplotní změny, na rozdíl od velkých kyvadlových hodin změna barometrického tlaku hraje minimální roli. Vzhledem k tomu, že přenosné hodinky musí chodit v různých polohách, je nanejvýš nutné, aby setrvačka byla dokonale vyvážena. Toho se dosahovalo tím, že po jejím obvodu bylo několik šroubků, s jejichž pomocí se dala setrvačka přesně vyregulovat. U setrvaček chronometrových strojů jsou na jejím obvodu poměrně masivní šroubky, většinou z těžkých materiálů, včetně zlata, s jejichž pomocí se reguluje též chod stroje /nemají regulační ručku, která často bývá zdrojem nepřesnosti chodu /.

Teplotní rozdíly vyvolávají změnu rozměrů setrvačky , v závislosti na momentu setrvačnosti dochází ke změně chodu. V praxi způsobuje zvýšení teploty roztažení sertrvačky , což má za následek změnu vzdálenosti věnce setrvačky od její osy a zpomalení chodu. Je to stejné, jako prodloužení kyvadla u velkých hodin. Samotná změna teploty však ponejvíce mění parametry vlásku, změny jeho délky a pružnosti se podílí na nepřesnosti chodu mezi 80-90 %, teprve zbytek připadá na vrub setrvačky. I přesto ale stálo těch zbylých pár procent za to, aby mistři hodinářští hledali další možnosti jak setrvačku vylepšit. Zásadním vylepšením byl pak vynález kompenzační setrvačky angličanem Johnem Arnoldem v roce 1780. Kompenzační setrvačka je na přiložených obrázcích, její konstrukce a činnost je v principu snadno pochopitelná. Samotný věnec je bimetalický, vyrobený ze dvou materiálů nestejné tepelné roztažlivosti /OBR 1/. Vnitřní materiál je většinou ocel, vnější mosaz, na fotkách je odlišnost materiálů dobře patrná. Setrvačka je na dvou místech proti sobě proříznutá, každá polovina věnce tak tvoří půlkruhové rameno, které je uchyceno jen na jednom ze svých konců /OBR 2/. Při změně teploty by se za normálních okolností věnec setrvačky zvětšil a hodinky se zpozdily. Bimetalická setrvačka ale způsobí, že více roztažitelná mosaz na vnější straně setrvačky zahne ramena více k jejímu středu a vykompenzuje tak její celkovou změnu velikosti. Opačně, při snížení teploty se mosaz více stáhne a ranena setrvačky se pootevřou směrem od její osy /OBR 3/. Přemísťováním šroubků na věnci setrvačky se pak účinek bimetalické setrvačky reguluje. Čím více šroubků dáme k volnému konci ramene, tím výraznějších rozdílů kompenzace dosáhneme, protože více hmoty mění svou vzdálenost od středu setrvačky. Regulace a přesazování šroubků se provádí vždy při dvou krajních teplotách, např. při +5 a +35 stupňů. I přesto, že v těchto krajních polohách vyregulujeme hodinky na stejný chod, existuje ještě tzv. sekundární chyba, způsobená nelineární změnou pružnosti vlásku v závislosti na teplotě. Tato chyba se ale pohybuje v řádu pár vteřin, vyrovnává se pouze u velmi přesných námořních chronometrů. Je logické, že kompenzační setrvačka se používala z cenových důvodů jen u velmi kvalitních strojů, její výroba byla dost technologicky náročná. Ale díky ní můžeme dnes obdivoval mnoho skvostů, které jsou jí vybaveny. Koncepce bimetalické kompenzační setrvačky byla překonána s příchodem novodobých materiálů, u nichž je tepelná roztažlivost nízká, nebo téměř nulová, dnes je asi nejlepším materiálem pro výrobu monometalických setrvaček Glucydur /směs mědi s berylliem/. U mnoha starších hodinek se můžeme setkat s monometalickou setrvačkou, na jejímž obvodu nalezneme šroubky, nebo jen špalíčky podobné šroubkům, jsou tam proto, aby se jejich eventuálním přibroušením setrvačka mohla vyvážit /OBR 4/. Setrvačky, které jsou hladké, se dříve vyvažovaly odvrtáváním materiálu na spodní straně věnce, tak, aby to při pohledu na stroj nerušilo estetický dojem?.. U moderních hodinek se občas jako luxusní doplněk použije setrvačka se šroubky, je to ale spíše element estetický. Taková setrvačka na obyčejný Unitas ale se šroubky se prodává kolem 130 EUR, jen proto, že to připomíná krásu dob minulých?.Uf, už dneska nemůžu?.

Upraveno 16. března 2010 uživatelem mischa

[Josef01]

Musím konstatovat, že dříve byli ti lidé za v průměru kratší život aktivnější než dnes, asi jsme o dost línější, než předešlé generace...

 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Christiaan_Huygens

[mischa]

Musím konstatovat, že dříve byli ti lidé za v průměru kratší život aktivnější než dnes, asi jsme o dost línější, než předešlé generace...

 

http://cs.wikipedia.org/wiki/Christiaan_Huygens

 

Myslím, že ne. Leonardo da Vinci obsáhl veškeré vědění své doby a k tomu přidal horomadu svého. Dnes i geniální mozky občas přijdou na drobné vylepšení čehosi. Že by ale dnes jedinec měl šanci vymyslet tolik nového, to už asi nejde. Není to o lenosti, je to spíše o badatelských možnostech. Samozřejmě, jsme lenoši, jinak bysme nebyli na chronomagu,ale někde v garáži pilovali epochální vynálezy...

[mrcman]

Perfektní vlákno - díky

 

[dknespl]

Výborná knížka . Anthony Randall - Chronometers (The time museum catalogue). Randall je anglický hodinář, dělal velké hodiny, první udělal 3osý tourbillon, někdy v 70tých letech, experimentoval se skleněným vláskem atp. Kniha je sice označena jako katalog, ale je tam spousta detailů, výkresy konstrukcí, hromada obrázků. Náhled. Vše co jste si kdy přáli vědět o chronometrech, ale styděli jste se zeptat.

 

 

[miccalek]

Mě zaujal ten kompenzační setrvačník z příspěvku kousek nahoru. Sákryš, ti naši praprapraprapradědové měli za ušima! Mechanické hodinky se mi líbí víc a víc.

[Karlos]

To ještě žádné mechanické nemáš??? Tak šup!

[Chosé24]

Já bych se rád dozvěděl více. Pokud by sis na to udělal čas, měl bych velkou radost. Kapesní hodiny mne uchvátily, mám iracionální pocit, že když se zastaví, zamrzne s nimi i ubíhající čas. Mám doma v krabici zatím dvoje. Když mám všeho plné zuby, vezmu si je do dlaně a cestuju s nimi v čase.

 

congrt. opravdu velice poeticky řečeno....Ale rovnat ten Wipp.......no dnes házím mašli....

[Karlos]

Narazil jsem na popis zajímavého strojku, obrázky jsou sice trochu nekvalitní, ale i tak je vidět, že do strojku se už rozhodně nic dalšího nevejde

Rok výroby 1878, přes 500 součástek, na ciferníku jsem napočítal 16 ručiček!

Podle mě naprosto neopravitelný strojek

Odkaz: http://www.faszination-uhrwerk.de/w/w20/r20/repetition-20.html

[long]

Neskutečné a to si vezmi, že ještě o 100 let dříve vymyslel a postavil hodně podobné hodinky ( nejvymakanější hodinky své doby na celém světě) A.L.Breguet jako specielní zakázku pro tehdejší francouzskou královnu Marii Antoinettu. Cca 1760.

 

 

 

edit : ty v..e 50 kamenů !!!

Upraveno 1. března 2012 uživatelem long

[Rs.]

Na tom je fascinující ten rok výroby. Bez přesných mikroskopů, bez CNC, CAD, bez vakuového kalení, práškové metalurgie ... v ruce na stole s pohonem nohou/rukou ...

[Petr_P]

Tak, pro začátek jsem sepsal stručně historický počátek vzniku chronometru, snad se časem prokoušu až k tomu, co je nahoře na mých fotkách. Případné korekce, doplnění a upřesnění všichni uvítáme, víc hlav, víc ví /taky má víc času...../

 

Mischo, k tomuto vláknu jsem se dostal až teď a smekám. :notworthy:

 

Vím, že Kamil ti už nabídl titulní stranu, ale nechceš svůj seriál taky vyladit do formy blogu na Chronomagu?

Ano, je to pracné a zabere to další čas, ale snadná dostupnost pro čtenáře a lepší možnosti editace pro autora, by tvé dílo zajisté korunovaly.

 

H1, H2,H3 a H4 jsou v National Maritime Museum v Greenwichi (ten velkej barák dole pod parkem pod hvězdárnou). U H5 si nejsem 100% jist kde je, ale je také na živu, asi taky tam, nebo nahoře na hvězdárně, Všechny fungují a pravidělně je natahují.

Přece jenom ještě ke krokům. Harrisonovy chronometry nemají západkový (detent) krok. H1 - H3 mají Grasshopper (kobylka luční, pět peněz půjč mi), když kouknete na obrázek, pochopíte proč.

H4 a 5, jsou prakticky stejné dva kusy stejné konstrukce a používají vřetenový krok (verge escapement) (jako prastaré lihýřové hodiny) ale s diamantovými paletami.

 

Vše o H1-5 zde.

 

Musím poctivě přiznat, že jsem trochu nesvůj, jestli mám doplnit mistra v oboru hodinářském D. Knespla, který by nám mohl o příběhu Jonhna Harrisona (1663 -1776) a jeho timekeeperech vyprávět asi hodně dlouho. Součástí tohoto příběhu je i další Angličan, korvetní kapitán Rupert T. Gould (1890?1948), který zachránil originální Harrisonovi chronometry pro naše generace. A není jistě náhodou, že fotografie Ruperta T. Goulda u Harrisonova chronometru H3, jak drží setrvačku z H2 je mistrovým avatarem (že?).

 

Doplním také pár odkazů na vlastní Harrisonovi chronometry:

 

National Maritime Museum , expozice Royal Observatory (Greenwich, London, UK):

 

John Harrison and the Longitude problem ? celkový přehled

 

Harrison's Marine Chronometer number 1 (H1), ID sbírkového předmětu ZAA0034 +

 

Harrison's Marine Chronometer number 2 (H2), ID sbírkového předmětu ZAA0035 +

 

Harrison's Marine Chronometer number 3 (H3), ID sbírkového předmětu ZAA0036 +

 

Harrison's Marine Chronometer number 4 (H4), ID sbírkového předmětu ZAA 0037 +

 

O postavení těchto předmětů ve sbírce vypovídá, že mezi zaměstnanci muzea je považováno za velkou čest každodenně natahovat chronometry H1 až H3, které jsou vystavené za neprůstřelným a jejichž zvuk přenáší mikrofony.

 

H4 je vystaven nenatažený, protože pro svůj provoz potřebuje mazací olej + a pravidelným chodem by došlo k nevratnému opotřebení. Průvodci v muzeu hrdě označují H4 (ve své době skutečně revoluční námořní hodiny) jako o ?Moně Lise? mezi hodinami. Zajímavé!

 

Clockmakers' Museum of Worshipful Company of Clockmakers (London, UK):

 

Harrisonův poslední model námořního chronometru H5 se skutečně stále nachází v Londýně, ale v expozici muzea Worshipful Company of Clockmakers, kde spolu s dalšími Harrisonovými předměty, tvoří vrchol sbírky.

 

Odlišný osud této časomíry od modelů H1 až H4 je dán tím, že H1 a H4 byly majetkem britské vlády prostřednictvím Board of Longitude (britská vládní Rada pro určení zeměpisné délky) se sídlem v Greenwich, ale H5 zůstala rodinným majetkem, který byl později prodán do soukromých sbírek. Po různých peripetiích dostal na konci 19. století k současnému majiteli.

 

Wikipedia:

 

John Harrison ? pro nás může být nesmírně překvapivé, jak obsáhlá informace je věnována jednomu hodináři a vynálezci. My asi nikoho podobného nemáme. Dokonce se při anketním hlasování o 100 největších Britů v roce 2002 umístil na 39 příčce! A přestože i na Chronomagu asi o jeho existence vědělo jen málo lidí, tak Britové si ho považují za jeho přínos, který jeho vynález měl pro námořní sílu britského impéria.

 

History_of_longitude

[Petr_P]

Další vynikající literaturou, které se zabývá britskými námořními chronometry je bichle Dr. Konrada Knirima ?Vol II: British Military Timepieces, Watches and Clocks of Their Majesties Forces? (ISBN 978-3-89355-260-3). Ta jim věnuje více než 100 stránek textu a velkoformátových barevných fotografií. Je doplněna i o příspěvky význačných britských badatelů v této oblasti. Pochopitelně životnímu příběhu Johna Harrisona je tu věnován velký prostor, včetně fotografií jeho chronometrů (ze sbírek National Maritime Museum v Greenwichi).

 

Nelehké začátky námořních chronometrů

 

Přestože zkušební plavba s chronometrem H4 do Karibiku v roce 1761 prokázala lepší než požadovanou přesnost určení času a tedy zeměpisné délky, tak trvalo ještě hodně dlouho, než se chronometry staly standardní navigační pomůckou.

 

John Harrison prací na svých timekeeperech H1 až H4 (tehdy se pojem chronometr ještě nepoužíval) plných 31 let. K jeho smůle se v mezidobí se objevil velmi vážný konkurent v podobě astronavigační metody zvané ?měření lunárních vzdáleností?. Ta spočívala v určení času podle měření úhlových vzdáleností Měsíce od hvězd. Měsíc se pohybuje po obloze dostatečně rychle, aby něco takového dávalo uspokojivé výsledky. To samozřejmě vyžadovalo dvě věci: dostatečně přesný přístroj na měření úhlových vzdáleností mezi objekty (námořní octant, který se později zdokonalil do podoby námořního sextantu) a dostatečně dobře popsaný pohyb Měsíce a dalších nebeských těles na noční obloze, aby bylo možno sestavit přesné tabulky (navigační almanach). To vše bylo k dispozici právě v polovině 18. století.

 

Metoda měření lunárních vzdáleností se používala souběžně s chronometry až do cca poloviny 19. století, protože námořní chronometry byly zpočátku (koncem 18. století) extrémně drahé. Metoda lunárních vzdáleností nebyla sice na moři tak přesná jako v observatoři, ale zase byla levnější. V praxi se ale obě metody vhodně doplňovaly. Metoda lunárních vzdáleností byla použitelné jen při viditelnosti Měsíce a kladla na navigační důstojníky a kapitány vyšší intelektuální nároky.

 

Ale i použití chronometru byla vlastně astronavigační metoda. Použití chronometru k určení zeměpisné délky spočívalo v odečtení času, kdy bylo Slunce nad lodí v nadhlavníku (lokální poledne). Tedy bez viditelnosti Slunce a vybavení pro měření polohy Slunce se to neobešlo. Na viditelnost nebeských nebes byly založeny také astronavigační metody k určení zeměpisné šířky. Tak jako tak všechny tyto navigační metody byly použitelné hlavně k navigaci na otevřeném moři. Poloha určovala v 24 hodinovém intervalu, pokud nebeská tělesa ale nezakrylo počasí. Přesnost byla spíše v jednotkách či desítkách námořních mil. Pro pobřežní plavbu to ale nebylo. Tehdy jako dnes platí (jak nám ukázala katastrofa lodi Costa Concordia), že při pobřežní plavbě, musíte především vidět pobřeží, pokud do něj nechcete narazit.

 

Britská admiralita zpočátku nakupovala chronometry ?v kusových množstvích? a přidělovala je hlavně na objevitelské a vědecké výpravy. Asi prvním, kdo chronometry použil v ostré praxi, byl legendární objevitel - kapitán James Cook. U nás je díky filmovým zpracováním znám i příběh vzpoury na lodi Bounty. Chronometr z této lodi se britské admiralitě, na rozdíl od vlastní lodi, nakonec vrátil a je snad stále v muzeálních sbírkách.

 

Na paluby válečných lodí se chronometry dostávali pomalu, takže se často stávalo, že admirálové a kapitáni lodí (dostatečně bohatí) si je kupovali za vlastní peníze. Podle znalců to byla naopak britští komerční lodní dopravci (jako Východoindická společnost), kdo první začali masově zavádět chronometry jako nezbytnou součást navigačního vybavení plavidel. Britská admiralita se rozjela až po skončení napoleonských válek. Teprve roku 1825 se chronometr stal, povinou součástí vybavení každé lodě. Uvádí se, že v roce 1858 mělo britské královské námořnictvo na moři okolo 200 lodí s celkem 600 chronometry, tedy v průměru 3 na jednu loď. Zálohování takto kriticky důležitého navigačního přístroje bylo nezbytností. Poznámka: pro početní srovnání, dnes americké námořnictvo pro stejný úkol, kontrolu ?sedmera? moří a oceánů potřebuje flotu okolo 300 válečných lodí.

 

Pro čtenáře Chronomagu může být také velmi zajímavé následující. Díky masivnímu používání obou nových navigačních metod britské lodě nejen stvrdily svoji nadvládu nad oceány, ale musely se také řešit praktické problémy. Existence ?přesných? navigačních přístrojů neměla význam, dokud neexistovali stejně přesné mapy. Britové začali s použitím těchto nových metod přesně mapovat polohy svých přístavů po celé zeměkouli. Začal se znovu mapovat i náš kontinent. K tomu všemu bylo potřeba stanovit jednotný souřadný systém a referenční čas.

 

A protože centrem dění okolo obou navigačních metod byla Královská observatoř v Greenwich, tak se jako referenční čas používal Greenwich Mean Time (střední sluneční čas, který se odvozoval od polohy Slunce v nadhlavníku nad Observatoří) a analogicky na něj navázaný souřadný systém, kde nultý poledník prochází observatoří. Smluvní uznání tohoto časového a souřadného systému jako mezinárodního standardu z roku 1884, pak je stvrdilo zavedenou praxi, jejíž základ byl položen britským systémovým přístupem v polovině 18. století.

 

Musel se řešit také praktický problém jak seřizovat přesný čas palubních chronometrů. V 19. století se v přístavech pod britskou kontrolou začali objevovat signální věže, na jejichž vrcholu byl stožár s velkou pohyblivou koulí (time ball), na kterou bylo vidět z palub lodí zakotvených v přístavu. Když se koule dala jednou za den do pohybu, byl to optický signál přesného času. Podobné zařízení je dodnes funkční jako turistická atrakce i v Greenwichské observatoři. A pokud jste někdy viděli přenos ze silvestrovské půlnoci na Times Square v New Yorku, tak ta stříbrná koule na vrcholu mrakodrapu , která je spouštěná při odečtu příchodu Nového roku, vychází právě z této britské námořní tradice.

 

Je mým osobním názorem, že k uvedenému pokroku v oblasti námořní navigace mohlo v cca v první polovině 18. století dojít právě a pouze na Britských ostrovech, kde celková sociální a společenská situace začala významně předbíhat poměry na zbytku kontinentu. A snad nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že příběh vzniku námořního chronometru ukazuje, proč anglofonní národy tak nějak obecně dominují nad zbytkem světa. Platilo to v 18. století a platí to i dnes.

 

K tragédii u ostrova Scilly došlo už v roce 1707, ale teprve lobbing obchodníků a petice přiměl parlament v roce 1714 vydat ?Zákon o zeměpisné délce? (Act of Longitude). Počátkem 18. století si mohli ve zbytku světa nechat o slovech jako petice, obchodní lobbing a parlament opravdu nechat jenom zdát.

 

Taktéž už jen akceptace myšlenek, že Země je kulatá a součástí heliocentrického systému a že pohyb nebeských těles se dá dopředu počítat na základě fyziky a matematiky, mohla některým ultrakonzervativním náboženským kruhům na kontinentu přivodit alergickou reakci.

 

Asi pouze v Británii té doby se mohl člověk se zarputilostí a genialitou Johna Harrisona, self-made man bez původu a společenského postavení, pokoušet ucházet o státní zakázku, získat bohaté sponzory, vzdorovat rozhodnutí úřadů (o předání dokumentace), domlouvat si spolupráci s králem (H5), a ještě na tom vydělat nějaké peníze.

 

Příběh chronometru je také ukázkový příběh omezeného státního dirigismu a svobody rozhodování a podnikání. A celkově tak nějak moderního přístupu k věci. Nejdříve formou ?grantové soutěže? podpořili výzkum (i Harrisona také financovala královská observatoř). Pak získané know-how neutajili, ale pustili mezi další britské hodináře. Přestože se nakonec státní úřady rozhodly realizovat pouze omezené státní kontrakty, tak nebránili komerčním subjektům a soukromým osobám ve využívání této nové technologie. Jak by postřehli ekonomové, Británie té doby už byla relativně bohatá a musel tam existovat volný kapitál. Záměrně to píšu dnešním slovníkem, aby vyniklo jak moc je to blízké tomu, co známe z dnešní doby.

Upraveno 11. března 2012 uživatelem Petr_P

[Petr_P]

John Harrison v dnešní literatuře a filmu

 

Ke smůle Johna Harrsiona, měla metoda měření lunárních vzdáleností z pohledu Board of Longitude několik předností. Členům Board of Longitude, kteří byly předními vědci a astronomy své doby, byla pocitově bližší hodně vědecká metoda měření lunárních vzdáleností. Timekepeery Johna Harrisona byly pro ně v podstatě ?černé skříňky?, jimž zpočátku kromě autora nikdo moc nerozuměl.

 

Je paradoxní, že ke dnešnímu povědomí o Johnu Harrisona přispěla i existence ?úhlavního oponenta?. Reverend Dr. Nevil Maskelyne byl spoluautor metody měření lunárních vzdáleností. Dotáhl to na hlavního královského astronoma a automaticky se tak stal členem Board of Longitude, kde spolurozhodoval o uznání odměny pro Harrisonův timekeeper.

 

Přestože to historici neradi vidí, pro autory knižních a televizních dramatizací je obraz sporu dvou geniů, násobený jejich zcela rozdílnými povahovými rysy a životními principy, to správné koření sepisování velkých dramatických příběhů. Na jedné straně samorostlý hodinář a na druhé straně upjatý a pedantický představitel oficiální vědy a byrokracie. V českém kontextu je to hodně podobné Formanově oscarovém filmu Amadeus (1984), který je založen na kontrastu jinou dvou hlavních hrdinů ? Mozarta a Salieriho.

 

Literatura:

 

Pro moderního čtenáře a diváky vše odstartovala v roce 1995 americká spisovatelka Dava Sobel svojí knihou ?Longitude: The True Story of a Lone Genius Who Solved the Greatest Scientific Problem of His Time?. Právě díky dramatizaci vztahu mezi Harrisonem a Maskelynem, se kniha asi stala prvním bestsellerem, které se zabývá horologii. Kniha se už dočkala několika různých vydání a lze ji běžně zakoupit v anglofonních on-line knihkupectvích.

 

Dokumenty:

 

V roce 1998 následoval televizní dokument stanice PBS NOVA ?Lost at Sea: The Search for Longitude?. 50 minutový dokument je možno si přehrát zde.

 

Další pěkné

zpracovala Cambridge University, kde je pěkně vidět, jak se natahuje muzeální Harrisonův chronometr.

 

Televizní drama:

 

Vrcholem uměleckého ztvárnění se pak v roce 2000 stala britská televizní výpravná minisérie ?Longitude? . Skvostné herecké obsazení tvoří výkvět ostrovních herců. Roli korvetního kapitána Rupert T. Goulda si zahrál anglický herec, držitel Oscara, Jeremy Irons. Roli Johna Harrisona pak ztvárnil irský rodák Michael Gambon (či po britsku Sir Michael Gambon; u nás je asi nejznámější díky roli profesora Brumbála ve filmech o Harrry Potterovi). Ten podal natolik strhující výkon, že v roce 2001 získal cenu BAFTA TV Award (britské obdoba americké Emmy Award) za nejlepší herecký výkon v hlavní mužské roli.

 

Trailer je tady:

 

http://www.youtube.com/watch?v=BlQcCenLchU

 

Plnou délku 250 minutové dramatizace lze zakoupit na DVD nebo shlédnout po částech na YouTube. První z 21 částí je

.

[Petr_P]

Současnost

 

Přestože navigační metody se za staletí radikálně změnily, tak stále jim zůstává stejný rys jako v polovině 18. století ? přesnost navigace je závislá na přesném určení času.

 

Je až překvapivé, jak současné prezentace na nejnovější satelitní navigační systémy zdůrazňují přesnost času. Například každý z cca 30 satelitů americké systému GPS na oběžné dráze nese na palubě několik atomových hodin. U poslední 3. generace GPS III je na palubě každého satelitu čtveřice rubidiových atomových hodin.

:

 

http://www.youtube.com/watch?v=LPwcKsF49iY

 

Evropský systém Galileo (který platíme i z našich daní) se posunul ještě o kousek dále a na palubě bude mít jedny ultra stabilní (přesné) vodíkové atomové hodiny (tzv. pasivní hydrogenový maser) zálohovaný dvojící rubidiových atomových hodin.

:

 

http://www.youtube.com/watch?v=hYETzTT6jbY

[tmoris]

vzhledem k tomu, ze jsem v celem tomto vlaknu nenarazil na vyraz "H6" tak pro doplneni uvadim, ze se jedna o kapesni hodinky, ktere Harrison navrhnul, ale nevi se, zda je zrealizoval, prestoze jeho poznamky a nakresy by tomu odpovidaly. Dosud nebyly nalezeny. (viz wiki)

 

hodinky H6 (zname tez jako "lesser watch") jsou ustrednim tematem jedne z poslednich epizod genialniho britskeho sitcomu Only fools and horses

[Petr_P]

Tu epizodu vidělo v roce 1996 přes 24 miliónů diváků! Je neuvěřitlené, jak Harrisonovo dílo má ještě více než 200 let od svého vzniku dopad na moderní společnost.

 

Okamžik nálezu legendárních "H6" lze spatřit poprvé v čase 9:18 třetí části epizody na YouTube. Vrcholem, z pohledu Chronomagorů, je ovšem čtvrtá část - scénka v aukční síni v čase od 5:23 opravdu nemá chybu! (anglicky nemusíte rozumět ani slovo):

 

http://www.youtube.com/watch?v=P2TOWmixzGM&feature=relmfu

[tmoris]

a jeste lepe si to vychutnate, kdyz shlednete vsechny epizody uplne od zacatku a budete tak duverne znat delboye a jeho rodinku

[dknespl]

Petr_P naprosto vyčerpávající :-)

 

D. Sobel, Longitude též jako kindle ebook na Amazonkách http://www.amazon.com/Longitude-Greatest-Scientific-Problem-ebook/dp/B003WUYE66

 

TV film na DVD, pokud někdo by ho moc chtěl, může se stavit na dílně, můžu zapůjčit ať dá ale vědět předem.

 

A teď abych si měnil avatar.