Je tomu zhruba 12 let, kdy jsem si ?vymyslel hodinky". To jsem ještě o hodinkých nevěděl téměř nic (ne že bych si teď myslel jakej jsem odborník ). A během svých chlapeckých let jsem vlastnil jakési primky, kterých jsem si nevážil a skončili v jakési vyhozené krabici při nějakém stěhování (škoda přeškoda ).

Začalo to diskuzí s manželkou o dárku k mým narozeninám a jako jedna z alternativ byla zvolena hodinky. Byl jsem pověřen určit specifikaci. Vzhledem k tomu, že v té době kolem mne nebyl nikdo kdo by se hodinkám alespoň trochu rozuměl a o Chronomagu jsem ani netušil sedl jsem si a sice hluboce, ale krátce jsem se zamyslel jaké hodinky by mi udělali radost. Vypadlo ze mne následující : Učitě mechanické (všichni kolem nosili quartz a já jaksi netíhnu k věcem co má každý), samonatahovací (rozuměj automaty - dodnes nevím, kde jsem se o této "fíčuře" dozvěděl), jednoduchý decentný design (i do montérek - rozuměj obleku) a v titanu (=lehké nepřekážející - nebyl jsem zvyklý na sobě cokoliv nosit a to včetně řetízků a snubného prstene - a že trvalo než se s tím okolí smířilo). Z mého dnešního hlediska a estetického cítění to byly požadavky až protichůdné, ale prosím chápejte, že v té době myšlenka mít více hodinek byla mimo dimenze mého uvažování a chápání. Proto jsem touhle volbou chtěl pokrýt všechny své estetické i pragmatické potřeby.

Požadavky jsem předal a čekal co bude. Na oplátku jsem po pár dnech (asi po nějakých návštěvách a dotazech v hodinářství) obdržel úkol, si teda něco takového sehnat sám. V té době jsem měl takovou důvěru ze strany manželky, že jsem nedostal ani cenový limit (také ale moje drahá nevěděla, co všechno se dá za hodinky utratit). Nevím čím to bylo, zda mou neschopností, nebo situací na trhu, ale nejen, že jsem nesehnal nic co by bylo cenových (mnou odhadovaných) parametrech mé ženy (3-6), nebo co by bylo v mých (8-15), ale ani když jsem hledal ?bez cenového limitu" jsem nejen nesehnal co by se mi líbilo, dokonce ani nic co by jenom odpovídalo zadaným parametrům.

Po delší době zkoušení byl výsledek ten, že jsem na hodinky dle mého "eestetického" a pragmatického cítění zanevřel. Chabě několikrát předstíral pragmatickou radost při rozbalování dárků, že vlastně alespoň nějaké musím mít, ujišťoval manželku, že vybrala dobře (Casio je přeci známá značka) a jelikož nebyly drahé, alespoň je můžu nosit všude a nebudu se bát, že je zničím. Nicméně již po 4-5 týdnech usilovného nošení jsem zjistil, že se na ně nerad dívám, že je spíš odkládám a zapomínám na umyvadlech, nočních stolcích apod. Že je vlastně nenosím, až skončili postupně všechny někde na dně nějaké krabice, a následně celá krabice nepřežila ať již velký úklid nebo stěhování.

Zanevřel jsem na nošení hodinek na celých 8 let