Zamyšlení o hodinkách

[Blues]

O hodinkách

Mám rád hodinky. Rád si je prohlížím, a ještě raději je nosím. Důvody nejsou bůhvíjak hlubokomyslné. Nošení hodinek mi prostě dělá dobře. Neumím si představit, že bych bez hodinek na ruce vyšel ven mezi lidi. Měl bych pocit, že mi něco důležitého chybí. Připadal bych si jako nahý. To ovšem nemění nic na faktu, že hodinky nosím i doma. Tam by mi pocit sebeobnaženosti asi nevadil… Ale zase, proč se necítit dobře, i když jsem zrovna doma?

Svoje první hodinky jsem dostal od táty někdy ve druhé nebo třetí třídě. Dodnes si pamatuji obchod, kam jsme slavnostně vkročili a já těkal z ciferníčku na ciferníček, abych vybral pro sebe ten nejdůstojnější. Velikostí to byly sice hodinky dětské, ale vzezřením ve srovnání s těmi dospěláckými musely plně obstát. Sáhl jsem po vcelku nenápadných primkách. Jednoduchých, ale pro mě dokonalých. I datumovku měly! Pořádně jsem si je natáhl, nastavil přesný čas a zaposlouchal se do jejich tepu. Tepu, který jsem po tom mém vlastním považoval za druhý statusově nejdůležitější na světě.

Po několika letech a mnoha výměnách koženkového řemínku jsem dětské velikosti jaksi odrostl. A v souladu s tehdejší módní vlnou přesedlal z tikajícího analogu na neslyšné displeje plné tekutých krystalů. Věc byla jasná. Kdo neměl digitálky, pohrdal technickou inovací a pokrokem vůbec. Správný muž nosil na své levé ruce jen takové časomíry, kterým vlastní ručičky chyběly.

A pak přišly mobilní telefony a z hodinek se stal anachronismus mířící do historie. Na co hodinky? Přece správný muž, když si chce připomenout, že už by měl jít domů… Dobrých patnáct let mi satelitem řízený čas nedával dost důvodů pro to, abych se kromě snubního prstýnku zdobil ještě něčím jiným. Ale pak to znenadání přišlo. Nejdřív jsem si koupil jedny, obnošené, za pár stovek. Jen tak na zkoušku, zda skutečně potřebuju mít u sebe něco, co tiká, co není zcela přesné, zcela dokonalé, ale žije to. Za dva roky přišly druhé, lepší, pak třetí. Intervaly mezi nákupy nových akvizic se zkracovaly, musel jsem přikoupit novou hodinkovnici atd.

Dnes mám hodinek úplnou sbírku nebo spíš celou hromadu. Nejsem veden žádným plánem, žádným předem daným výběrem. Kupuji to, co se mi líbí, pro co mi zahoří srdce. Takže občas musím i bolestivě prodávat. To zas pro změnu srdce pláče.

Ptal se mě jednou kamarád:

„Prosím tě, na co máš takovou spoustu hodinek? Vyhazuješ za ně nesmyslně peněz a nemáš šanci to ani unosit!“

„Abych je mohl střídat podle toho, na které mám právě chuť. Ke všemu, ať mám na ruce kterékoliv z nich, vždy ukazují, že správný čas je teď a tady,“ zafilozofoval jsem.

„Jdi k čertu s tím tvým teď a tady“, odsekl kamarád. „To, co ti uteklo včera, dnes už stejně nedohoníš.“

Hm, na tom něco bude. Teď a tady často umí být to, co jsem včera nestihl udělat a nejpozději zítra se mi dá pocítit. A ať si aktuálně myslím cokoliv, bude to právě jen čas, který o mě řekne, kdo jsem a co je pravda. A hodinky k tomu potřebovat nebude.

 

[klobadysek]

Moc pěkné. Děkuji za tyto myšlenky.

[Jarett]

[Honza.manta]

Skvěle napsáno. Měl jsem to stejně, jen jsem hodinky dostal ve svůj první školní den a periodu bez hodinek jsem neměl. Jen jsem si na cca deset let odskočil ke quartz modelům, kvůli přesnosti. Nakonec jsem se vrátil k manuálu a nelituji. A budu citovat místního kolegů - já hodinky nesbírám, já je kufruji.

A dodnes s láskou vzpomínám, jak jsem si jako malý vždy večer před usnutím rovnal pod polštářem pravou ruku tak, abych skrz polštář slyšel tikot strojku a u toho usínala.

[heboš]

před 16 hodinami, Blues napsal:

„Prosím tě, na co máš takovou spoustu hodinek?

I mě se ptali ... " vždyť máš jen dvě ruce ... "  

Díky, za pěkné počtení ...