Můj otec byl zajímavý mj. tím, že sbíral levné hodinky. Rodiče neměli nikdy moc peněz, otce zajímaly hodinky, měl jich nevím/kolik - možná 10ks. Nebyla to tedy sbírka, přesto matka jeho zálibu v občasném nákupu (levných) hodinek dost kritizovala. Pokud hodinky jdou, nemá přece smysl kupovat jiné.
Tento názor je široce rozšířen i dnes, hodinky, v běžné české rodině kupujeme jen za zcela mimořádných okolností. Vpodstatě je nákup hodinek tolerován jen ve dvou případech:
1/ hodinky se rozbily, je třeba koupit nové.
2/ kulaté narozeniny.
Zrovna minulý týden jsem byl u kamaráda, který má přesně tento názor. Nákup hodinek si dovede představit jen v těchto dvou případech. Za posledních cca 20 let života vlastnil dvoje hodinky. Oboje si nechal dát od otce ke kulatým narozeninám. Pokaždé se jednalo o casia, která v očích běžného člověka vypadají draze - jsou to casia přijímající radiový signál - tedy velký luxus. Ke stejnému uvažování mne vedla rodina, v níž jsem byl vychován.
Proto, když si můj otec občas koupil levné hodinky „od vietnamců“, byl vnímán matkou jako velmi marnivý člověk. Jenže jemu se hodinky prostě líbily a na drahé neměl.
Samozřejmě jeho sbírka měla jisté výjimky. Např. dostal švýcarské hodinky od jakéhosi kamaráda ze Švýcarska (jehož identitu jsem nikdy neznal, ani jsem po ní nepátral, bylo to někdy během sedmdesátých let).

V osmdesátých letech jezdil otec s amatérskými potápěči do bazénu ve Znojmě nacvičovat potápění. Díky tomu vlastnil potápěčské primky, které jsem jako dítě velmi obdivoval. Moje záliba (láska) k hodinkám má kořeny jistě právě v těchto zážitcích. Otec mé tehdejší nadšení sdílel a ochotně mi k narozeninám občas koupil nějaké levné hodinky od vietnamců, což byla pro mne naprostá pecka - jako např. digitálky s kalkulačkou. Ve třídě jsme se pak s klukama poměřovali, kdo má lepší/větší. Poměřování je typická mužská vlastnost a hodinky se k ní velmi dobře hodí. Jsou jako ocasní péra páva.
Vždy se nakonec najde někdo, kdo má lepší nebo větší než já a je to tedy příležitost k ponížení/frustraci nebo naopak je to výzva udělat všechno proto, abych si našetřil na větší a svého soka trumfnul.
A je to příležitost k ztrátě fascinace z nových hodinek, protože soused má lepší...
Obecně vzato výchova k šetrnosti je také výchovou k správnému vztahu k hodinkám, protože teprve, když hodinky nosím léta, vytvořím si k nim opravdu hluboký vztah a sjednotím své bytí s hodinkami, což je vlastně ideální. Pokud hodinky střídám, nedám času prostor (!) k vytvoření onoho "krásně" pevného pouta mezi mou duší a hodinkami. Větší množství hodinek (stejně jako větší množství milenek tuto jednotu rozmělňuje). Proto vlastně s názorem, že není dobré sbírat hodinky, souhlasím. A tak se dostávám do výčitek svědomí nejen kvůli narušení principu šetrnosti (což mi je celkem buřt), ale hlavně kvůli nemožnosti vytvořit si ideální monogamický vztah s hodinkami.

Když otec umřel, matka netušila(?!), že se mi hodinky líbí - asi proto, že mít víc hodinek než jedny považovala za marnivost - vzala hodinky, dala je do sáčku, sáček dala jednomu příbuznému, ať si s nimi dělá co chce.
Nedávno jsem byl u příbuzného a ten mi sdělil, že sáček vzal a odnesl do sběrných surovostí.
A tak skončila sbírka hodinek mého otce.

Naštěstí jsem po něm zázrakem zachránil ty jedny švýcary (vzal jsem si je krátce po otcově smrti), které snad ani nemají žádnou hodnotu krom té hodnoty kontextu vztahu.
Tyhle jedny hodinky mi nahrazují zbytek zničené sbírky (i když si občas vzpomenu na potápěčské primky a zamáčknu slzu).

Vyfotil jsem je s hamiltonama, jednak kvůli poměru velikosti a jednak s ohledem na symboliku vztahu otce a syna - (sice ve filmu interstellar šlo o vztah otce a dcery, ale to mi nevadí, symboliku to moc neruší - jde o kontext současnosti a minulosti a nemožnosti se potkat) Kdybych si mohl pohovořit o hodinkách s mým otcem v mém současném věku v době, kdy mu bylo jako mě - bylo by to možná zajímavé