Vyhledávání

Celá léta jsem si myslel, že "vitamín B" není pro mě a že můžu naprosto v pohodě žít bez něj... Od prvních okamžiků, kdy u mě naplno propukla Choroba, jsem značku Breitling programově a zcela ignoroval z hned několika důvodů: (i) Kdejaký bývalý vekslák (dnes směnárník), autaři, kolotočáři, finanční poradci, posilovnaři a vyhazovači, no všichni je měli... Jasně, že 99 % z nich fejky. (ii) 99 % z nich fejky Když před deseti patnácti lety člověk znalý zahlédl někde na někom Béčka, vždycky přemýšlel (a často asi i zkoumal), zda jsou pravé nebo z Číny. Chudák Leon aby v hrobě rotoval, protože jeho značka (nevím přesně, jen odhaduju) bude nejspíš mezi Top3 nejfejkovanějších hodinek na světě (s R a Ω). (iii) Brajtle se mi prostě nelíbily, připadaly mi kolotočářské (proto taky ti kolotočáři ty jejich fejky přece nosí, ne? ), přeplácané a nevkusné... A tak jsem si jedny pořídil! Proč? No já nevím, prostě jsem je najednou hrozně potřeboval Možná bude tenhle příběh poučný pro mladé, začínající pacienty. To staré a často zde opakované tvrzení, že člověk tady nakonec pokaždé "dozraje" k těm hodinkám, které na začátku určitě v žádném případě vůbec nechtěl a hnusily se mu (a budou to buď Rolexky, Omegy nebo Breitlingy), je prostě prokázaná pravda. V mém případě to tedy proběhlo tak, že jsem občas při sledování vlákna Co máte právě na ruce zaznamenal, že některá Béčka svým majitelům k tričku a džínům -- jako takové "muscle watch" -- nakonec velmi seknou. Ale pořád to bylo tak, že to jsou přece Brajtle a ty mě nezajímají... Kolotoč, vole. No a pak se objevil v prodejním vlákně ten legendární Frantíkův inzerát, ve kterém se psaly věci jako "V logu maji kridelka a ne 'B' jako buzerant..." a "Krabice je z kuze zabiteho zvirete a ne recyklovana z pouziteho hajzlpapiru ekologa", a taky "Jinak vazi asi 8 kg a kdyz s nima mrdnete v baru vo pult, uslysi to devky i v baru naproti, takze vystarano." Takže mi mimo jiné i díky tomuto fenomenálně poučnému textu začalo docházet, že troška machrindexu nemůže uškodit, ale ne pro veřejnost (ta to stejně nepozná, neocení, a když si jich náhodou někdo všimne, bude si stejně myslet, že jsou z Číny), ale pro mě. A že by mě vlastně mohly bavit víc než některé z těch, co mám doma. Když ovšem dobře vyberu nějaký model, který "snesu" -- některé designy Breitlingu jsou pro mě prostě pořád za hranou. Zároveň už několik let vím, že musím mít hodinky do cca 41 mm průměru. Ne že bych nemohl nosit větší a ani nevypadají na mé ruce až tak moc blbě, ale zkrátka to není pohodlné. Mám 44 mm letecké Orisky a fajn, jsou to hezké hodinky, ale na ruku se dostávají stále méně a méně, protože když je mám, tak si prostě musím dávat víc bacha a cítím je na té ruce víc, než by mi často bylo milé. Prostě jsou mi velké. Je to fakt, mládeži, někdy jsou ty hodinky prostě velké a je třeba mít menší. Vyšlo mi z toho tedy, že bych se nejraději poohlédl po nějakých malých Béčkách, ideálně 39-41 mm, nikoliv nových, abych se o ně nemusel moc bát a mohl je nosit jako běžné denní na otloukání. Ony se totiž -- na to jaké jsou to leštěnky -- otloukají velmi dobře (anglicky se tomu říká "aging very well" ) a i otlučené vypadají docela frajersky. Řada Colt se nabízela zejména z důvodu, že jakožto de facto fieldky není tak zdobná, jako ostatní řady značky, a zachovalý youngtimer z této řady bylo lze sehnat za velmi rozumný peníz. Dále k rozhodnutí pochopitelně přispěl fakt, že se ve volném čase občas zabývám vzduchoplavbou, a Breitling se přece již dávno profiluje jako výrazně letecká značka. A pak ten modrofialový antireflex. No prostě se mi preference po 20ti letech Choroby otočily prakticky o 180°... Co říci závěrem? Breitling Colt A17350, rok výroby 2003 (zhruba období, kdy u mě poprvé propukla Choroba), kalibr Breitling 17 (ETA 2824-2), ocel, 39 mm, nákup via Chrono24 z Japonska od prodejce Closer (hladce), stav mimořádně zachovalý.