chloupek

on jich má víc a už nevím, ze které to je, já dostal 8 x e-bestseller, kde jich je osm, tak se to jmenuje a je to bichle

dnes je nějaký divný den, tohle obvykle zabírá, když jdu kolem nějaké jejich prodejny, vždy si na to vzpomenu ... autorem je M.M.Cabicar, tohle je jedna z mých nejoblíbenějších, doporučuji dočíst blíž ke konci Pro Viki jsme do školky přišli tentokrát i s babičkou, což učitelku vyděsilo, až se zeptala, kolik dětí chceme. Obvykle je povoleno jedno dítě na osobu a den. Ale babička jen zamávala a frčela dál. My jsme vyrazili do prodejny luxusního nábytku, kde jsme se původně chtěli jen podívat na jednu skvělou pračku. Možná znáte takové prodejny, které jsou tak luxusní, až máte pocit, že se tam nehodíte. Zde byl pocit umocněn paní v drahém kostýmku a vlasech v pevném drdolu se zlatými jehlicemi s neuvěřitelnou vrstvou make-upu, které zmrzl úsměv na rtech, jak viděla dítě. A nás. Neustále Viki sledovala, sykala, přivírala oči při každém jejím pohybu, až to nevydržela a sdělila Kátě, že toto místo není vhodné pro tak malé děti, že je tu mnoho velmi drahých věcí? Manželka se zeptala, jestli tu mají nějaký dětský koutek, ale paní odpověděla zavrtěním hlavy. ?No, co se dá dělat.? - řekla Káťa a vzala malou do náruče, což paní trochu uklidnilo. Náruč nebo vodítko. Vážně tam byly drahé věci, jen gauč tam stál přes 800 000;-. Ale některé kuchyně a ložnice byly úchvatné. Naprosto úchvatné. A ty koupelny! Masážní designové sprchy a vany s magickým osvětlením, ze kterých bych se ani nehnul. Úplně jsme se v nich ztratili. Bloudil jsem místnostmi, když jsem narazil na manželku, ke které přiběhla Viki. Byli jsme v patře, na galerii, kde nikdo nebyl, tak jsme si ji dovolili pustit. Viděl jsem, jak tříletá Viki přiběhla k mamince, něco jí řekla, Káťa úplně zbledla, rychle nakoukla do koupelny, pak popadla dítě, prohnala se kolem mně a jen sykla: ?ZDRHEJ!? Seběhli jsme po točitém schodišti a ukryli se v chodbičce za jednou z kuchyní, když zrovna po druhém schodišti šla nahoru ona paní. ?Rozbila něco?? - zeptal jsem se nervózně. Tady cokoli budeme splácet do konce života. Káťa zavrtěla hlavou. Byla bledá. ?Přiběhla, že jí to nejde spláchnout. Ona se jim tam vykadila! No fakt! Normálně jim tam hodila čokoládovou anakondu, takovouhle!? A roztáhla ruce jak prolhaný rybář. Jenže doplnila: ?Víš, že včera nebyla.? Viki vypadala spokojeně. Co teď? Dilema rodičů. Přiznat se? Nenápadně to uklidit? Než jsme se stačili rozhodnout, ozval se z galerie výkřik oné paní na celou prodejnu: ?PROBOHA, NĚKDO NÁM NASRAL DO SWAROVSKÉHO!? Pak zvuk dusajících nohou běžících nahoru. Pohledem jsme se s mou drahou polovičkou dohodli, že se nepřiznáme, ale zkusíme zmizet. Znovu ječení: ?Kdo tohle mohl udělat? Vždyť to ani není lidské, to je jak od gorily!? Zase jsme se na sebe podívali a pokrčili rameny. Ano, také nás to vždy překvapí. Ono se řekne ?děťátko?, ale než jsme měli dítě, netušili jsme, co takoví prckové dokážou. Paní zjevně žádnou zkušenost neměla. Pak se ozval mužský hlas: ?Byla tu taková malá holčička?? Ale ten ječák ho hned přerušil: ?Tohle není od malé holčičky, vždyť se na to podívejte! To je hovno jak cep!? Ticho, zřejmě se všichni dívali. Ani očima obsáhnout nemohli? Potom mrmlání: ?Chm, holčička. Holčička. Tohle je veliký jak holčička!? Nesmáli jsme se, byli jsme úplně zkamenělí, přesto nám nějak začaly slzet oči. Měl jsem deja-vu. Naposledy jsem hledání původce hovna zažil s mým psem. To byla tak nešťastná náhoda! Venčil jsem těsně před bouří, pes se snažil, jak mohl, aby to měl za sebou a dostal ze sebe všechno, i to, co si schovával až na zítřek. A když jsem to sbíral, tak mi pytlík i s hovnem vzala vichřice a vynesla obé až do druhého patra protějšího domu, kde s tím vítr flákl o jedno okno. Ten vítr měl sílu 90km/h. Pytlík to kamsi odválo, ale hovno zůstalo. I tehdy jsem se stačil schovat a byl tak neviděným svědkem pátrání jednoho starého páru, kdo jim umístil exkrement na okenní tabulku. Pokud se nad tím zamyslíte, působí to jako opravdová záhada, protože vykálet se na parapetu v druhém patře, není nic snadného. Díky tomu vznikla divoká teorie o mužích na lanech, kterým se nechtělo slaňovat až dolů, nebo o nepřejících sousedech, co se vytento do ruky a hodili nim to do okna. Ještě dnes mne budí ve strašlivých snech podobné ječení: "PROBOHA RUDOLFE TO JE HOVNO!! JAK SE SEM PROBOHA DOSTALO?!" Něco je špatně s mou karmou, přece se něco takového nemůže stát jednomu člověku v životě dvakrát. Ječák prořízl prodejnu: ?Proč koukáte nahoru? Myslíte, že něco takového udělá pták?!? ?Já hledám ventilaci.? odpověděl mužský hlas a pak se ozval i další. ?Možná pštros, myslím, že v tom vidím ještěrku.? Znovu jsme se s manželkou setkali očima a pak se podívali na dceru. Byla spokojená, coby ne, když se nám tak krásně vykakinkala. ?Já mám hlad.? ? zakňučela Viki. Maminka jí ucpala ústa a zašeptala: ?Právě jsme se přesvědčili, že jíš až moc.? Že by Viki zbaštila ještěrku? Nejhorší je, že u tříletého dítěte to nemůžete nikdy vyloučit, ať ho hlídáte, jak chcete. ?Já vám řeknu, co to je!? - slyšeli jsme ten ženský hlas, už tolik neječel, zněl spíš nasupeně. ?Konkurenční boj! To je to!? - vyštěkla. ?Ale Agnes.? - ozval se mužský hlas, chlácholivý. ?Kdo by sem nosil hovno?? - chvíle ticha, cítili jsme, že si to stále všichni prohlíží ? ... z mastodonta? dokončil mdle, jako by se mu dělalo nevolno. Sevřeli jsme s manželkou rty. Teď nesmíme vyprsknout. Nesmíme se smát! NE!! ?A kdo myslíte, že nám na výstavě rozbil to umyvadlo?? ?Co s tím budeme dělat?? - zazněl mužský hlas. A druhý hned odpověděl: ?Musí se to vyčistit, samo to asi neodejde. I když? jestli ta ještěrka žije...? Ženský hlas: ?Kdepak, to nestačí vyčistit, to se musí vyměnit.? ?Proč vyměnit, vždyť to zařízení je určené právě na tohle.? Zase chvíle ticha. Prohlížení. Národní muzeum muselo pukat závistí, protože žádnému exponátu se nevěnovala taková pozornost, jako tady tomu. Vyplížili jsme se ven a podařilo se nám nenápadně vypadnout bočním vchodem.

díky ... no, toho se právě trochu bojím

víc bílého jsem nenašel

tak to jo, tos vyřešil skvěle

hlásilo mi to, že nemám oprávnění upravit text ... pro doplnění - většina továrních nožů je nabroušená na cca 40°a víc prostě proto, že je to pro výrobce "bezpečnější" a ostří se nevylomí téměř při jakémkoliv zacházení, i když zase moc dlouho nevydrží (ale kdo to pozná) - klasické příklady, kdy se s nožíkovým plíškem victorinoxu utahuje šroub atd., takže ty úhly odpovídají reálné praxi jsou značky, kde už to dělají jinak, a ty to obvykle uvádějí jako velké plus ... a podle reakcí jsou lidi hodně překvapeni, jak to dobře řeže a jak to ten výrobce umí

no jestli Ti to vyhovuje, tak proč ne, díval jsem se specifikaci a pro sebe bych to nechtěl, když už elektriku, tak tormek nebo něco takového úhly vodítka - 50°už je skoro na sekání betonu, 40° by byly dobré třeba na velkém sekacím noži na přípravu dřeva, 25°pro jednostranné ostří je vcelku ok grity - udávají P80, P220 a 6000, to je hodně drsný, když chci kompletně měnit ostří třeba na elmaxu s 61HRC, tak začínám velmi krátce a lehce na 240 a i tak je potom problém zahladit rýhy, ten skok 220/6000 znamená, že budeš mít ostří rýhované, ale vyleštěné po nějakou dobu sice bude ta óbr mikropilka řezat, ale rychle se ztupí, takže je třeba častěji brousit a to znamená větší úbytek materiálu, nehledě na to, že čím tupější úhel, tím kratší dobu vydrží ostrý na druhou stranu by to mohlo být dobré řešení pro pracovní nástroje s jednostranným ostřím, třeba jako má anela ... nebo pro někoho, kdo potřebuje rychle nabrousit a nějaké úhly, výdrž ostří a vzhled fazety neřeší

je to vidět ... no, to fakt nejsou běžná ostří . šlo by to myslím, dělají se i kulaté brousky různých průměrů i s vodícími tyčemi, ale klemu by sis musel nechat udělat speciální, něco na způsob edge pro apex nebo zkusit přímo to, dělají to i číňani a podle reakcí žádný zázrak, ale snad skoro lepší než lansky na knife je skvělý nožíř z okolí prahy, který si něco takového vymyslel a udělal sám, třeba by Ti mohl poradit a pomoct, když tak PM

ahoj, nějakou dobu už jsem na chmg přihlášený, něco málo už jsem napsal (i když moc nemám co) a až teď jsem si všiml tohoto vlákna. Živé stroječky (stejně jako ostré a jezdící věci, zvířata, holky atd.) mám rád od dětství, takže bývaly nějaké primky, nějaké ruské (slavy, které jsem dostal v 17 letech mám doteď a když jsem je po 38 letech natáhl, jdou jakoby nic s cca minutou do plusu denně) a v devadesátých letech, když bylo za co, začaly se nějakým nepochopitelným způsobem hromadit nějaké hodinky jako vintážní omegy (cca 25 let staré v nos stavu, asi seamastery), orisy (big crown, pointer date, mercedes ručky a zdobený ciferník ala 40. léta), dědečkovské s ručním nátahem ... Skončilo to koncem roku 1994, kdy jsem stál u pana Bechyněho ve Štěpánské, v jedné ruce rolexy, ve druhé vacheron constantin nebo frederic constant (modely už si nepamatuju), za pultem se na mě s úsměvem díval pan Bechyně a já si říkal, že se přece nebudu trápit a vezmu oboje ... za chvíli mi došlo, co dělám, během cca tří týdnů jsem prodal všechno, co doma bylo, a cca 22 let jsem nosil obyčejné plasťáky. To byla sice krajně bolestivá, ale za to velmi účinná léčba, nicméně úplně vyléčit se to už nedá, stejně jako u nožů. Ale už to mám pod kontrolou. Myslím. No, priority jsou po těch letech jiné v každém případě. Před cca třemi lety, po rozvodu a zhroucení ostatních životních pilířů, jsem si řekl, že už je možná čas na nějaké hodinky ... přece se teď už nebudu trápit (už zase). První podstatné byly Candino classic s čárkovými ručkami a indexy a malou vteřinovkou na 6 (a bohužel rondou, kterou mi po dvou reklamacích vyměnili za nějakou etu), a následovaly Tiselly s bílým smaltovaným ciferníkem, římskými číslicemi, modřenými ručkami, no date a malou vteřinovkou, vypouklým safírem s vnitřním AR a pouzdrem s PVD rose gold. Nemůžu říct jediné křivé slůvko, v koscomu mi je nařídili na 10 vteřin do plusu a několik měsíců šly + 10 vteřin / den. Kdysi jsem takové námořní chronometry viděl naživo a tohle byl splněný sen z mládí, všechny ostatní značky měly pouze nerez pouzdra. Nosil bych je a nic neřešil, ale 44 mm a 51 mm L2L bylo prostě moc. Měl jsem tehdy zchromlou ruku a nemohl je natáhnout, v inzerci jsem koupil SARB035 a z třeskuté blbosti je zase prodal. Chvíli jsem si tedy připadal divně s dětskými hodinkami na ruce, ale asi po hodině jsem si už neuměl představit, že bych si dal na ruku nějaké větší. No, na seiko jsem nikdy vysazený nebyl, takže jsem si pořídil pětky SNXS77 kvůli nádherné modré a klasickému vzhledu, potom SNKL41, protože jsem ujetej na bílé ciferníky a tyhle se mi líbily dokonce víc než sarby, a nakonec SNKL43, protože mají ještě krásnější modrou ... a zjistil jsem, že ještě ujetější jsem ny modré ciferníky, jen se to zatím neprojevilo. Mezitím jsem od 5ettera vzal jeho bílé vintážní pětky (časem půjdou dál, jen se na ně zatím pořád rád dívám) a mimo inzerci jsem vzal SKX013, protože jsem si je chtěl zkusit naživo. Sedí skvěle, ale neunosím je, takže poputují dál nebo do krabice. Od obou SNKL mám dvoje, protože už nejdou běžně koupit a co kdyby ... ale takhle to mám i u nožů, no vlastně tam o něco hůř. Všechno přitom bylo cenově v pásmu plasťáků s prioritou účelnosti. Na SNKL mi pánové v Pražském hodinářství dali safír (mírně vypouklý s vnitřním AR, oboje mají zlatavý nádech) a přetěsnili je na 5ATM, takže jediná skutečně drobná výhrada je absence ručního nátahu, jinak mi poskytují vše, co chci, včetně přesnosti - bílé 0 až +1 s/d, modré teď - 6 s/d, čeká je seřízení, ale i tak je to u toho strojku myslím dost dobrý. Nejsem žádný měnič ani u hodinek, ani u jiných oblíbeností, a i volba mezi bílou a modrou byla ze začátku těžká schíza, nakonec ale lehce převážila modrá. Vlastně jsem teď bicolor OWG. Velmi rád sem chodím, dívám se na stroječky a nasávám nové věci a díky fotkám přišly první modré pětky. Je to prostě dobré místo.

tak jestli chceš / musíš (třeba kvůli tvaru ostří) brousit z ruky, tak dobře uchycený šmirgl na dobrém podkladu je skoro lepší než kámen, bude mnohem jednodušší vybrat grit, jaký pro tu chvíli potřebuješ, lehce ho vyměníš a stojí pár korun (a můžeš mít i grit 5000/7000) proš je sada nepoužitelná? kvůli tvarům čepelí?

jo to je pravda, a někomu třeba i vyhovuje víc, že nůž leží na boku a nestojí ostřím nahoru ... ještě je dobré vzít v úvahu, jak to budeš prakticky používat - jestli Ti vyhovuje mít to upnuté ke stolu nebo mít klemu na nějakém nasunovacím držáku na stole, to byl třeba důvod, proč jsem nakonec do mydlinkovy klemy nešel, jakkoliv ji jinak Vojta dovedl k dokonalosti

něco samozřejmě platí obecně (jelenice, délka čepele, upínání spíš ke špičce, vzdálenost ostří od okraje klemy ...), ale KMFS je technicky jeden z nejlepších a cena je už jen třešnička, lepší je jen když má KMFS někdo jiný a nůž Ti umělecky nabrousí sám

úplně jsem zapomněl, že lansky má otáčecí klemu, takže není třeba přeupínávat nůž ... tak se omlouvám, už je to hodně dlouho

2wanderer ahoj, tyčinky (od ocílky po sharpmaker od spy) je dobré brát pouze jako udržovací. Nikdy totiž neudržíš ruku vždy ve stejném úhlu se stejným přítlakem, takže časem bude ostří nepravidelné a bude z něj více méně čočka - pokud Ti to vyhovuje, bude to trvat déle, ale nakonec ten nůž stejně budeš muset přebrousit. Rozdíl by byl vidět, když by po delší době ostření na tyčince byla třeba půlka ostří nabroušena na kvalitním systému. Pokud nejde o každou stovku, tak jdi jednoznačně do KMFS, je to vychytanější a kvalitnější systém že původní wicked edge a proti WE je na třetině nebo čtvrtině ceny. Úplně přitom pro běžné použití stačí sada s max. gritem 1000. Už delší dobu ho používám a i ve srovnání třeba s KME, který je domyšlený do nejmenších detailů, je KMFS min. o třídu výš. Pokud chceš zůstat u lanskyho, možná by bylo dobré přečíst si pár věcí na knife (vlákna lansky vs dmt, gatco atd). Kvalitativně je to typická low-end, ale když si najdeš grif, dá se nůž nabrousit velmi dobře. Dia brousky celkem vydrží, i když občas je tam šmejd - rozhodně bys ale měl vzít dia brousky, kameny se za chvíli vychodí, blbě a dlouho brousí a stejně je za chvíli vyhodíš, zvlášť když toho máš víc. Jen ve zkratce - udávané úhly jsou stranově, NE vrcholové - udávané úhly neodpovídají, nejlepší by bylo pořídit si bewelbox a změřit si úhel sám, popř, jsem před nějakým rokem na knife na vlákno gatco (myslím) dával prověření reálných úhlů - klema je tvarovaná tak, že nízké čepele (typicjy victorinoxy, i 11 mm) nenabrousíš na ostřejší úhel (třeba vrcholových 30°), protože brousek se zarazí o horní hranu klemy - já jsem to tehdy řešil tak, že jsem plochy klemy ubrousil, ale hliník je pěkný hnus, fotky jsou na některém z uvedených vláken - vzdálenost 1 cm ostří od okraje klemy je cca 1° - to má význam, když budeš otáčet nůž na druhou stranu (myslím, že tam pořád není otáčecí klema) - musíš ho upnout na stejné místo a ve stejné vzdálenosti od okraje klemy - pokud je ostří delší než 10 - 11 cm, budeš mít po okrajích výrazneji ostřejší úhel, to ale platí pro všechny upínací systémy, žeří se to třeba posunem čepele - je dobré upnout nůž ne v půlce, ale o něco blíž ke špičce (musíš si to vychytat), jinak bude do skalpelu a u tlustších nožů by to mohl být problém, prostě proto, že bude náchylnější k poškození - vodící dírka, ve které jezdí vodící tyčka, je volnější, takže by sis měl najít grif a držet ji pořád u stejně, jinak budeš mít fazetu s více ploškamim vypadá to dost děsně a vyšší grit to nespraví - kup si někde jelenici na sklo, ustříhni si obdélníček a klemu upínej přes ni, ne rovnou na nůž, jednak na ostří nezůstanou stopy, jedna a především bude nůž líp držet teď už mě nic nenapadá, stejné je to i u dmt a gatco, takže si nevybereš ... párkrát a nejen ze začátku jsem měl silné nutkání lanskyho rozmlátit a vyhodit, ale nic jiného jsem tehdy neměl, a pak jsem si ho nechal, abych si víc vážil KME zvaž i pořízení brousku s vyšším gritem, ale počítej s tím, že hodně dokonalé ostří už nemá mikropilku a třeba měkké věci s tlustší kůžičkou nemusí řezat úplně snadno ... pokud nebudeš mít tenký skalpel tak ať dobře vybereš

dokud je mám u sebe takhle, stejné místo a světlo ... zaujaly mě různé odstíny, na první mají ty vpravo safír, na druhé oboje s hardlexem

máš to dokonale sladěné ... a jestli k tomu máš i šedozlaté ponožky ...

když už jsem sem vlezl ... můj oblíbený oblíbenec

ahoj, tady je vlákno, je to námořnický (merlin podle bodce) sheffield, občas se dá v dobrém stavu sehnat i v armyshopech nebo v inzerci na knife, ale musíš dávat pozor, aby to nebyl klon myslím, že se dělal jen v uhlíkovce, takže mu musíš dát péči, jinak bude vypadat jak z vorvaní huby http://www.knife.cz/Default.aspx?tabid=53&g=posts&t=3785&p=3

ahoj jsem za ně rád, jen mi čert napískal, abych si pořídil i modré, nejsem měnič a i dvoje jsou skoro moc

díky, vlastně se skoro nic nezměnilo, jen jsou to teď trochu jiné hodinky a po pravdě mi ty SARB035 už zas tak moc nechybí

Je to jen o úhlu pohledu Dopis od nováčka z Eromangy rodičům (Eromanga jsou malá kasárna západně od Quilpie v jihovýchodním Queenslandu) Milá mámo, milý táto, mám se fajn a doufám, že i vy. Řekněte mým bráchům Dougovi a Phillovi, že je to lepší než makat na farně ? řekněte jim, ať se zapíšou co nejdřív, než to tady zrušej! Na začátku to bylo těžší, protože nemusím ráno vstávat v šest! Ale teď už spím trochu líp, protože jediné, co musím udělat před snídaní, je ustlat si postel, nablejskat boty a vyčistit uniformu. Žádný proklatý dojení krav, nošení krmiva, krmení telat ... nic! Musím se sprchovat, ale není to tak zlý, je tady plno teplý vody a dokonce světlo, takže člověk vidí, co dělá. K snídani dostanem ovesnou kaši, vajíčka a ovoce, ale nemaj tady klokaní steaky ani guláš z koaly, co dělá máma. A nekrměj nás do oběda, takže do tý doby jsou chlapci úplně daun, protože mezitím máme pochodování ? bože, vždyť to je procházka, jako doma, když chodíme k větrný elektrárně na zadní pastvině! Při čtení následujícího asi bráchové prasknou smíchy ? dostávám medaile za střelbu a přitom nevím proč. Terč je velkej jak zadek klokana, nehejbá se a nestřílí po tobě jako Johnsonovi, když náš býk dostal jejich krávu vloni před výstavou! Jen se pohodlně uvelebíš a trefíš cíl ? jak jednoduché! A ani nemusíš plnit vlastní náboje, dostaneš jich spoustu v krabičkách, ani se nemusíš opírat o korbu náklaďáku jako my, když střílíme za jízdy klokany! Někdy ale člověk musí zápasit s chlapci, ale musí být opatrný, protože se jim lehce lámou kosti. To není jako když bojujem s Dougem, Phillem, Jackem a Stevem. Vypadá to, že i v boxu jsem O.K. a zatím nemám v četě přemožitele. Ale porážka být mohla, od jednoho maníka z pluku, má dva metry a 120 kilo a já jen metr sedmdesát a 60 kilo, ale bitka to byla fakt dobrá, nakonec mě chlapci museli od něho do krčmy odtrhnout. Takže na armádu si rozhodně stěžovat nemůžu, řekněte bráchům, ať se nezdržujou a daj se na to dřív, než se o tom, jaké je to tu fajn, dozvěděj i jiní. Vaše milující dcera Sheila