Přejít na obsah

Petr_P's Blog

  • příspěvků
    54
  • komentářů
    17
  • zobrazení
    246 138

Letecké náramkové hodinky Vzdušných sil AČR - část devatenáctá


Petr_P

7 148 zobrazení

Letecké náramkové hodinky Vzdušných sil AČR - část devatenáctá

 

9 Československé vojenské letectvo a Vzdušné síly AČR

 

09_Pohlednice_PVOS_02.jpg

 

09_Pohlednice_PVOS_06.jpg

Obrázek 9-1 ? Dobová propagace Československého letectva. A jaké byla skutečnost. To se pokusí nastínit následující kapitola. Zdroj fotografie: Netopýr

 

V této dlouhé kapitole svět hodinek na hodně dlouhou chvíli opustíme a podíváme se blíže na naše vojenské letectvo.

 

Jak již bylo uvedeno v úvodu tohoto článku, dle mého skromného názoru není možné vyprávět příběh leteckých hodinek našeho letectva, aniž by to nebylo zasazeno do kontextu historického vývoje letectva, jeho organizační struktury, předpokládaných operačních úkolů a také používané letecké techniky.

 

Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo přes všechnu snahu nikde najít ucelený přehled našeho letectva a jeho vývoje v posledních třech dekádách, na který by se dalo jednoduše odkázat, tak jsem čistě pro účely tohoto blogového článku o leteckých hodinách sepsal přehled vlastní, který zde čtenářům laskavě předkládám. Některé pasáže se mohou zdát jako lehce kontroverzní, a tak to prosím berte vždy jako čistě můj osobní názor. Ostatně proč ne, je přeci publikován na mém osobním blogu.

 

Varování: Pro čtenáře, kterého problematika letectví nebo letecké techniky nezajímá, doporučuji tuto velmi rozsáhlou kapitolu s minimem informací o hodinkách přeskočit.

 

Pokud se někomu nechce všechno číst, tak možná lepší svědectví o dané době dá dobová propaganda ? v tomto případě československý film ?Pod nohama nebe? z roku 1983, kterému se trochu ironicky podle mnohem slavnějšího hollywoodského filmu říká ?Československý Top Gun?. Nicméně pokud přežijete propagandu a nezáživnost filmu jako takového, tak tehdejší tvůrci ve spolupráci s letectvem rozhodně nešetřily na použití reálných prostředí a techniky ? a to dělá z tohoto filmu věc zajímavou pro dnešní publikum.

 

Pod nohama nebe ? část 1; Pod nohama nebe ? část 2; Pod nohama nebe ? část 3; Pod nohama nebe ? část 4; Pod nohama nebe ? část 5; Pod nohama nebe ? část 6; Pod nohama nebe ? část 7; Pod nohama nebe ? část 8; Pod nohama nebe ? část 9; Pod nohama nebe ? část 10.

 

9.1 Letectvo ČSLA na přelomu 70. a 80. let

 

Pro dnešního čtenáře, který se o našem dnešním malém letectvu doslechne pouze z mediálních zpráv, budou možná některá fakta znít trochu překvapivě.

 

Skutečností je, že počátkem 80. let, kdy byly do výstroje zavedeny hodinky PRIM Letecké Automatic, byla velikost a síla našeho vojenského letectva a samostatné Protivzdušné obrany státu (PVOS) nesrovnatelně větší, než je tomu dnes. Ostatně posuďte sami - československé letectvo bylo v první polovině 80. let vyzbrojeno cca 700 letouny (z toho cca 410 bojovými) a cca 200 vrtulníky!

 

Během 60. let a první poloviny 70. let bylo ze SSSR nakoupeno více než 460 stíhacích letounů Mikojan-Gurjevič MiG-21 Fishbed (v kódovém označení NATO) a cca 100 stíhacích-bombardérů Suchoj Su-7 Fitter. Transportních vrtulníků Mil Mi-4 Hound bylo v tomto období zakoupeno cca 140 kusů. Tyto letouny a vrtulníky tvořily jádro letectva v době, kdy se na MNO řešila otázka nových pilotních hodinek PRIM.

 

V roce 1977 byla už na cestě nová generace sovětské techniky - letouny Mikojan-Gurjevič MiG-23 Flogger (jak ve stíhací verzi MF, tak i bitevní verzi BN) a bitevní vrtulníky Mil Mi-24D Hind. Dodávky této techniky pak pokračovaly i v 80. letech.

 

V roce 1983, kdy se hodinky PRIM Letecké Automatic dostaly k řadovým útvarům, už byly MiGy-23 (28 kusů stíhajících verzí a 32 kusů stíhacích bombardovacích verze) nejvýkonnějšími letouny letectva. Hned v následujícím roce 1984 pak začaly k útvarům přicházet první z 38 bitevních letounů Suchoj Su-25 Frogfoot a také první z celkem 58 objednaných stíhací bombardérů Suchoj Su-22 Fitter. Dodávky letounů Su-22 nakonec postupně nahradily zbylé Su-7. Je vidět, že ekonomická náročnost letounů novější generace neumožňovala přímou náhradu v poměru 1:1. Nicméně bojové schopnosti letectva jako celku to nesnižovalo, spíše naopak, vzhledem k vyšší bojové účinnosti nové techniky. Ještě počátkem roku 1989 se plánovalo, že v první polovině 90. let dojde k nákupu dalších 48 kusů Su-25 a Su-22, ale vzhledem k událostem na konci roku 1989 už k tomu nikdy nedošlo. Z akvizic probíhajících v 80. letech je vidět, jaký důraz byl kladen na útočné letouny.

 

Na stíhací letectvo a náhradu MiGu-21, který byl stále nejpočetnějším typem našeho letectva, došlo až v roce 1985, kdy bylo rozhodnuto o zavedení nového stíhacího letounu Mikojan-Gurjevič MiG-29 Fulcrum. Prvních 20 letounů přišlo právě v osudovém roce 1989. Ale už v roce 1988 se rozhodlo, že dalších 42 letounů MiG-29 bude dovezeno v první polovině devadesátých let. K tomu z pochopitelných důvodů už ale nikdy nedošlo.

 

U vrtulníkového letectva tvořilo hlavní bojovou sílu v 80. letech cca 60 bitevně-transportních vrtulníků Mi-24 verzí D a V. Od roku 1984 také postupně přicházelo 50 středních transportních vrtulníků Mil Mi-17 Hip, které postupně nahradily starší Mi-4. Celkem bylo v té době ve výzbroji okolo 130 transportních vrtulníků Mi-2 Hoplite a Mi-8/17 Hip.

 

Transportní letectvo tvořilo cca 50 kusů různých transportních (Antonov An-12 Cub, An-24 Coke, An-26 Curl, An-30 Clank) a dopravních (Jakovlev Jak-40 Codling, Tupolev Tu-134 Crusty, Let L-410 Turbolet) letounů.

 

Nikoliv nevýznamné počty letecké techniky, představovalo více než 100 kusů cvičných letounů z Aera Vodochody - L-29 Delfín a L-39 Albatros.

 

Poznámka: Součástí přípravy budoucích pilotů vojenského letectva byly i stovky větroňů a vrtulových cvičných letadel (dominantně značky Zlín) spadající pod ?polovojenskou? organizaci Svazarm. Tyto cvičné letouny v přehledu letectva nejsou nikdy uváděny, ale bez nich by bylo nemyslitelné z přebytku uchazečů vybírat ty nejvhodnější adepty k vojenskému létání a současně je dostatečně rozlétat, aby později ve Vysoké vojenské letecké škole SNP v Košicích zvládli přechod na cvičný proudový letoun L-29 Delfín.

 

09_MiG-21_Kouba_01.jpg

Obrázek 9-2 ? Stíhací letoun Mikojan-Gurjevič MiG-21 Fishbed je rekordman všech dob v počtu letectev, u kterých sloužil. V našem letectvu sloužil od roku 1964 až do roku 2005, tedy plných 41 let! Mimochodem v roce 2005 uplynulo plných 50 let od vzletu prvního prototypu v roce 1955!

 

MiG-21 v Československu tvořil páteř stíhacích pluků PVOS a stíhacích pluků frontového letectva. Dokonce sloužil 15 let jako ?nouzový? stíhací bombardér u jednoho stíhacího bombardovacího pluku. Celkem bylo zakoupeno 467 letounů ve třech různých generacích. Poslední velké dodávky se završily už v roce 1975. 164 letounů první generace se licenčně vyrábělo v Aeru Vodochody až do roku 1970 a na dodávkách vybavení, včetně licenčně vyráběných motorů, se podílel celý tehdejší československý letecký průmysl.

 

Letoun koncepčně pocházel z poloviny 50. let a plně odpovídal sovětské koncepci lehkého frontového přepadového stíhacího letounu, který byl na své cíle naváděn pozemními naváděcími stanovišti. Kromě první generace byly MiGy-21 vybaveny i jednoduchým radiolokátorem, který umožňoval na malou vzdálenost vyhledat, zaměřit a navádět protiletadlové řízené střely i za špatného počasí a za tmy. Letoun byl určen pro operace nad vlastním územím, respektive u frontového letectva pro operace pouze v nejbližší taktické hloubce a tomuto zadání odpovídal i velmi omezený dolet.

 

Je paradoxní, že MiG-21 u nás přežil i oba své nástupce MiG-23 a MiG-29, přestože už minimálně od 80. let nemohl být ani v rámci Varšavské smlouvy povazován za účinný zbraňový systém. Byl ale jednoduchý, provozně levný a vzhledem k celkovým počtům byla k dispozici velká zásoba náhradních dílů. Navíc v rámci Československa, respektive ČR, byla vybudována rozsáhlá opravárenská základna jak na vlastní letouny, tak i na motory. To vše rozhodlo o tom, že letoun u nás sloužil bez významnějších modernizací až do roku 2005.

 

Autor fotografie: Jan Kouba

 

; MiG-21 Video 2; MiG-21 Video 3;
;
; MiG-21 Video 6; MiG-21 Video 7

http://www.youtube.com/watch?v=2YjYGMSRzxk

 

Těmto počtům techniky také odpovídaly početní stavy letectva, které tvořilo zhruba 23 000 osob (vojáků z povolání, vojáků základní služby a civilních zaměstnanců) a také početní stavy PVOS, kde sloužil zhruba stejný počet osob jako u letectva. Přestože početní většinu tvořili vojáci základní služby (především u podpůrných funkcí), jádro obou složek tvořili vojáci z povolání. Jak letectvo, tak i PVOS patřily tradičně k nejvíce profesionalizovaným částem ČSLA. Přesnější počty sloužícího letového personálu (piloti, navigátoři, palubní technici,?) se dnes již velmi špatně hledají, ale hrubým odhadem mohly překročit 1600 osob (možná až 2 000).

 

Proto také Hlavní technická správa MNO odebrala 2500 kusů hodinek PRIM Letecké Automatic. Z poměru mezi počtem hodinek a počtem letců vyplývá, že erární hodinky se musely více nebo méně vracet do oběhu, jakmile člen letové posádky ukončil služební poměr. Jinak by při pravidelné roční obměně letového personálu v rozsahu cca 5-10% procent hodinky spíše dříve než později došly. V praxi to ale bylo mnohem složitější, protože už zavedené erární švýcarské ?Lemanie? sloužily souběžně s novými Primkami. Řada pilotů už měla ?Lemanie? nafasované před zavedením hodinek PRIM a tyto hodinky nosili i nadále. Další piloti pak měli, stejně jako dnes, svoje soukromé a tak erár také neodebírali. Fasování Primek tedy rozhodně neprobíhalo metodou masové výměny v jednom okamžiku, ale postupně jak přicházeli noví piloti, či jak bylo potřeba u těch starších.

 

Počtům letecké techniky odpovídal také počet leteckých základen a letišť. Zatímco dnes spočítáme základny na prsech jedné ruky, tak v roce 1983 se počítalo s cca 50 letišti! Běžný mírový provoz se uskutečňoval z cca 16 základen s betonovými vzletovými a přistávacími plochami (VPD). Zbytek pak tvořily letiště s travnatými VPD a jejich úloha v operačních plánech Varšavské smlouvy nebyla rozhodně nijak zanedbatelná.

 

09_MiG-23M_Teichert_01.jpg

Obrázek 9-3 ? Stíhací letoun Mikojan-Gurjevič MiG-23 Flogger verzí MF a ML byl nejvýkonnějším typem naší PVOS od roku 1978 až do konce 90. let (s výjimkou krátkého kralování typu MiG-29). U vybraných elitních letek dvou stíhacích pluků sloužilo pouhých 28 kusů. To proto, že se od počátku počítalo s tím, že to bude pouze přechodový typ a čekalo se na ještě dokonalejší letouny. Poslední nakonec dolétal v roce 1998.

 

Kombinace výkonného motoru, měnitelné geometrie křídla a většího množství paliva umožňoval letoun dosáhnout vyšších letových výkonů (rychlost, stoupavost, dostup) než u MiGu-21. Měnitelná geometrie také významně přispěla k lepším přistávacím a vzletovým charakteristikám, které byly velkou slabinou MiG-21 s jeho čistě trojúhelníkovým křídlem. Mnohem dokonalejší byl také zbraňově-navigační systém. Výkonný dopplerovský radiolokátor s velkou anténou, infračervený zaměřovač a analogový střelecký počítač s výnosem grafických zaměřovacích dat na čelní sklo v kokpitu umožňovaly mnohem vyšší bojovou efektivitu ve vzdušném boji. Radiolokátor byl schopen funkcí do té doby na MiGu-21 nevídaných ? velký dosah, schopnost zachytit cíle na i pozadí země a schopnost navádět i poloaktivní PLŘS středního dosahu, které lze odpálit za hranicí vizuální viditelnosti.

 

Nevýhodou MiGu-23 byla ale jeho složitost, z toho plynoucí vysoká pořizovací cena a vysoké provozní náklady. Navíc u nás nebyly nikdy záměrně vybudovány opravárenské kapacity. Letouny a motory se musely odesílat na generální opravy do Drážďan ve Východním Německu (motory i do Bulharska). To se stalo letounu fatální v 90. letech, kdy se tato servisní síť stala z různých příčin nedosažitelnou.

 

Autor fotografie: Vladimír Teichert

 

 

Organizačně takto velká masa technicky a lidí musela být organizovaná do poměrně složité struktury, kterou tvořilo Letectvo a samostatná Protivzdušná obrana státu (PVOS). Bojové jádro Letectva tvořila 10. letecká armáda, v tehdejší terminologii tzv. letectvo frontu nebo frontové letectvo (dnes bychom řekli taktické letectvo), zahrnující stíhací letouny, stíhací-bombardéry, vrtulníky a transportní letouny. Pod PVOS spadaly nejenom stíhací letouny ale i pozemní protiletadlové řízené střely. Tyto obrovské armádní celky se dále dělily na divize, které se zpravidla skládaly ze tří pluků (u raketových útvarů i větších celků - brigád). Každý pluk pak tvořily u stíhacích a stíhacích bombardovacích pluků zpravidla tři letky (u raket baterie) tabulkově po 12 letounech. Ve skutečnosti byla organizační struktura mnohem komplikovanější s řadou odchylek.

 

V roce 1983 mohla organizace letectva vypadat zhruba takto. Pro názornost jsou znázorněny pouze letecké jednotky bez technických a letištních útvarů:

 

? 10. letecká armáda (Hradec Králové)

 

o 1. stíhací letecká divize (Bechyně)

 

? 4. stíhací letecký pluk (Parubice)

 

? 5. stíhací letecký pluk (Líně)

 

? 9. stíhací letecký pluk (Bechyně)

 

o 34. stíhací bombardovací divize (Čáslav)

 

? 6. stíhací bombardovací letecký pluk (Přerov)

 

? 20. stíhací bombardovací letecký pluk (Náměšť nad Oslavou)

 

? 28. stíhací bombardovací letecký pluk (Čáslav)

 

? 30. stíhací bombardovací letecký pluk (Hradec Králové)

 

o 1. dopravní výsadkový pluk (Mošnov)

 

o 3. dopravní letecký pluk (Praha-Kbely)

 

o 47. průzkumný pluk (Pardubice)

 

o 51. vrtulníkový pluk (Prostějov)

 

o Vojskové letectvo 10. LA

 

? 41. spojovací letka a 42. spojovací letka (Havlíčkův Brod)

 

? 11. vrtulníková letka a 1. spojovací letka (Bory)

 

? 4. spojovací letka a 14. vrtulníková letka (Bechyně)

 

? 2.spojovacíletka (Trenčín)

 

? Školní letectvo - Vysoká vojenská letecká škola SNP (Košice)

 

o 1. letecký školní pluk (Přerov, s odloučenou částí Piešťany)

o 2. letecký školní pluk (Košice)

 

V roce 1983 mohla organizace protivzdušné obrany státu (PVOS) vypadat zhruba takto. Pro názornost jsou znázorněny pouze letecké nebo protiletadlové jednotky bez radiotechnického vojska:

 

? Protivzdušná obrana státu (Stará Boleslav)

 

o 3. divize protivzdušné obrany státu (Žatec)

 

? 1. stíhací letecký pluk (České Budějovice)

 

? 11. stíhací letecký pluk (Žatec)

 

? 71. protiletadlová raketová brigáda (Praha)

 

? 185. protiletadlový raketový pluk (Kralovice u Plzně)

 

o 2. divize protivzdušné obrany státu (Brno)

 

? 8. stíhací letecký pluk (Mošnov)

 

? 76. protiletadlová raketová brigáda (Brno)

 

? 77. protiletadlový raketový pluk (Stará Ves nad Ondřejnicí u Ostravy)

 

? 186. protiletadlová raketová brigáda (Pezinok u Bratislavy)

 

09_PVOS_Glenfir_01.jpg

Obrázek 9-4 ? Mapa pokrytí území Československa stacionární protiletadlovými bateriemi PVOS v 80. letech. Koncentrace obrany okolo hlavních administrativních center a na příletovém směru od západoněmeckých hranic je zcela zřetelná. Červený kruh, černá základna = systém středního dosahu S-75 Volchov (v US/NATO kódu SA-2 Guideline); fialový kruh, modrá základna = systém krátkého dosahu S-125 Něva (v kódu US/NATO kódu SA-3 Goa); černá kružnice, zelená základna = systém dalekého dosahu S-200 Vega (v kódu US/NATO kódu SA-5 Gammon), který byl aktivován až po roce 1984. Autor: Glenfir

 

09_MiG-29_Hlava_01.jpg

Obrázek 9-5 ? Stíhací letoun Mikojan-Gurjevič MiG-29 Fulcrum byl posledním sovětským typem zařazeným do výzbroje československého letectva. Symbolicky právě v roce 1989 bylo dodáno prvních (a posledních) 20 kusů. Další už nikdy nerealizované dodávky 42 kusů měly umožnit nahradit další MiGy-21 a celkem vyzbrojit dva stíhací pluky PVOS a jeden pluk frontového letectva. Opak byl ale krutou pravdou a po vyřazení z výzbroje českého letectva v roce 1994 se tomuto letounu dostalo pochybné cti, být typem, který si odsloužil rekordně krátkou dobu pouhých pěti let.

 

Své předchůdce MiGy-21 a 23 překonával ve všech parametrech. Letoun byl od začátku koncipován pro manévrový vzdušný boj, disponoval velmi sofistikovaným zbraňově-navigačním systémem (s účinným radiolokátorem, optoelektronickým zaměřovačem a přilbovým zaměřovačem), který ve spojení s novými řízenými střelami krátkého a středního dosahu dělal z tohoto letounu velmi účinný zbraňový systém pro vzdušný boj.

 

Na první pohled neměl slabinu, ty se ale ukázaly až časem při srovnání se západními protějšky. MiG-29 ve verzi zavedené u nás byl totiž stále jen jednoúčelový stíhací frontový letoun, který byl opět primárně navržen pro operace nad vlastním územím, a proto měl opět poměrně malý dolet. Taktéž operační koncept a z toho plynoucí výcvik našich pilotů stále počítal s naváděním na přepad vzdušného cíle pomocí pozemních kontrolních stanovišť.

 

Hlavní příčinou brzkého vyřazení z výzbroje bylo ale právě malé množství provozovaných letadel a s tím související malé množství podpůrného vybavení a náhradních dílů. Při dělení Československa koncem roku 1992 se navíc už tak malá flotila MiGů-29 zmenšila pod kritickou mez, protože si ji oba nástupnické státy flotilu rozdělily na půl. Provozovat pouhých 10 letounů českého letectva bez kompletního logistického zabezpečení se velmi brzy ukázalo jako nemožné. Nejlevnější varianta zvítězila, a tak bylo rozhodnuto o ukončení provozu v roce 1994 a odprodeji prakticky nových, ale pro nedostatek náhradních dílů neletuschopných letounů. Na nového majitele nečekaly dlouho - v roce 1995 je zakoupilo Polsko, které je také na své náklady zprovoznilo.

 

Autor fotografie: Josef Hlava

 

 

- Konec devatenácté části -

0 komentářů


Doporučené komentáře

Neexistují žádné komentáře

Pokud chcete odpovídat, musíte se přihlásit nebo si vytvořit účet.

Pouze registrovaní uživatelé mohou odpovídat

Vytvořit účet

Vytvořte si nový účet. Je to snadné!

Vytvořit nový účet

Přihlásit se

Máte již účet? Zde se přihlaste.

Přihlásit se
×
×
  • Vytvořit...