Letecké náramkové hodinky Vzdušných sil AČR - část dvacátá

9.2 Operační plány ČSLA na přelomu 70. a 80. let

A k čemu potřebovalo Československo takto mohutně vyzbrojené letectvo?

Na přelomu 70. let a 80. let 20. století byla totiž studená válka mezi dvěma světovými velmocenskými bloky v plném proudu. V případě válečného střetnutí by na evropském válčišti stála proti sobě vojska NATO a vojska Varšavské smlouvy (kam patřilo i Československo).

Obě vojenská uskupení soustřeďovala své potenciální válečné úsilí na hlavní evropský strategický směr MOSKVA ? VARŠAVA ? BERLÍN ? PAŘÍŽ a opačným směrem PAŘÍŽ ? MOSKVA. A jaké síly mohly nasadit armády členských států Varšavské smlouvy na středoevropském válčišti, s cílem zkusit případnou 3. světovou válku vyhrát?

Prvosledové jednotky Varšavské smlouvy na hlavním strategickém směru tvořily 4 fronty (sovětská terminologie, dnes by se v NATO terminologii řeklo skupina polních armád) - Přímořský front (polský), 2. Západní front (sovětský), 1. Západní front (sovětský) a konečně také Československý front. Celkem prvosledové jednotky tvořilo 71 divizí s údernou silou cca

Poznámka: Její síla naháněla strach nejenom na druhé straně železné opony, ale paradoxně i ve východoevropských státech. Její účast na potlačení občanských nepokojů ve východním Německu v roce 1953 i lehkost, s jakou projela Českem v srpnu 1968, jen naznačila její skutečné operační možnosti. Poláci v roce 1981 radši na potvrzení tohoto faktu nečekali a zajisté hrozba zásahu vojsk Varšavské smlouvy v čele se sovětskými divizemi z Německa měla nezanedbatelný vliv na to, že se ?normalizovali? vlastním vojenským zásahem.

Válečné operace pozemních vojsk mělo podporovat 5 leteckých armád (z toho jedna československá). Šířka útočného pásma prvního sledu ve výchozím postavení byla cca 900 km (od Baltického moře po jižní okraje pohoří Šumava). Hloubka útočného pásma byla cca 600 km a jejich dosažení za použití jaderných zbraní limitováno lhůtou cca 10 dnů. V podstatě šlo o obsazení území SRN, společně s ovládnutím Nizozemí, Belgie, Lucemburska, a severovýchodní části Francie, čímž by došlo k vytvoření podmínek pro zasazení druhosledových frontů prvního strategického sledu.

Československý front ve složení 1. armáda (československá), 4. armáda (československá), vševojsková záloha frontu a 10. letecká armáda (československá) a 14. letecká armáda (sovětská, z Karpatského vojenského okruhu) tvořilo celkem 13 divizí s celkovou údernou silou cca 3 000+ tanků. Náš front měl operovat na levém křídle prvního strategického směru a krýt levý bok sovětskému 1. Západnímu frontu nastupujícího z východního Německa. Je jistě zajímavé, že pro potřeby československého frontu se přímo nepočítalo s nasazením Střední skupiny vojsk SSSR (SSkV), které se na našem území ?rozmístila? po srpnu 1968. Ta tvořila zálohu nejvyššího velení Varšavské smlouvy (se sídlem v Moskvě), nikoliv zálohu československého velení. Počítalo se, že pokud bude všechno probíhat podle ?předpokladů?, zapojí se do boje až jako součást druhosledových frontů (konkrétně Karpatského frontu), který měl náš front nahradit po jeho ?vyčerpání?. Trochu jiná situace byla ale u letectva, kde naopak měla náš front a naše frontové letectvo začít okamžitě posilovat celá 14. letecká armáda z Karpatského vojenského okruhu. Součástí tohoto svazku byla i 131. smíšená letecká divize, která už na našem území ?dočasně? pobývala.

Zajímavostí je, že v případě války se nejvyšší velení Varšavské smlouvy (sídlící v Moskvě), které bylo tradičně plně v rukou Sovětů, stalo personálně součástí Generálního štábu Sovětské armády. To by znamenalo, že v případě války se celý československý front (případně i další fronty východoevropských států) stal další součástí Sovětské armády!

Klíčem k dosažení případného vítězství v mobilní mechanizované válce ve velké měřítku byl ale podle tradiční sovětské doktríny druhý sled, který je nasazen v okamžiku, kdy se prvosledové jednotky ?vyčerpaly?. Druhosledové fronty na hlavním strategickém směru tvořily Pobaltský front, Běloruský front a Karpatský front. Z jejich jmen je zřejmé z jakých oblastí mírové dislokace se měly přesunovat na západní frontu. Druhosledové fronty tvořilo celkem 39 divizí a 3 letecké armády. Nasazení druhosledových frontů mělo vést k dosažení rozhodujícího úspěchu na území Francie a završení válečného tažení na evropském válčišti.

Vojenské operační plánování se od poloviny 60. let již neslo plně v znamení jaderných zbraní. Od první poloviny šedesátých let existovala na středoevropském válčišti taková hustota taktických i operačně-taktických jaderných zbraní, že to obě válečné strany nutilo v případě války rychle přenést jejich údery, a tedy i očekávané jaderné ničení, na území protivníka. Tento manévr však mohl být proveditelný při jejich zasazení od počátku kampaně; proto se obě vojenská uskupení připravovala na co nejrychlejší přechod do útočné (či lépe znějící ?protiútočné?) operace.

To jasně předurčilo na obou stranách i způsob zahájení války formou tzv. ?střetného sražení?. Očekávalo se, že tzv. ?příhraniční střetné sražení? bude zahájeno jadernými údery raket a letectva, během nichž se budou pozemní svazky (divize) obou stran přesouvat vstříc nepříteli, rozvinou se do útočné sestavy a udeří na sebe z chodu. Převládne tedy útočná činnost a obrana se stana dočasným jevem, neboť použití jaderných zbraní bude nutit vojska, aby byla neustále v pohybu.

Dnešní Rusko a ani NATO své operační plány z období studené války nikdy nezveřejnily. Naštěstí pro nás Česká republika (a další východoevropské země) v případě svých operačních plánů udělala opak. Proto mohla vzniknout v rámci tohoto blogu i následující kapitola a čtenáři se tak mohou seznámit s tím, co se tehdy ?nemyslitelně? plánovalo. Z úkolů našeho letectva a PVOS si lze udělat velmi hrubou představu o tom, do jakých situací by se mohly letecké hodinky typu PRIM Letecké Automatic v případě konfliktu dostat a proč byl brán velký zřetel na odolnost proti působení elektromagnetického pole.

Obrázek 9-6 ? Stíhací bombardér Suchoj Su-7 Fitter tvořil dlouhá léta údernou pěst československého letectva. Sloužil od roku 1964 až do roku 1989 a celkem jich bylo zakoupeno přes 100 kusů. Na vrcholu svého rozšíření tvořil výzbroj dvou stíhacích bombardovacích pluků. Su-7 byl čistokrevný jaderný stíhací-bombardér pro studenou válku, který měl vysokou rychlostí pronikat nad cílovou oblast, kterou měl zasáhnout taktickou jadernou pumou.

Později se v konvečních konfliktech ukázaly jeho slabiny ? neměl žádné senzory pro vyhledání a zaměření cílů, měl jen malý počet závěsníků a unesl malý bojový náklad. Aerodynamika letounu vycházející poznatků 50. let byla maximálně podřízena požadavkům na nadzvukovou rychlost letu ve vysoké výšce, a tak měl letoun poměrně špatné vzletové a přistávací charakteristiky. Velkou operační nevýhodou byl malý dolet, pokud se místo přídavných nádrží podvěsila konveční výzbroj. To v roli nosiče nevadilo ? tři ze čtyř závěsníků obsadily přídavné palivové nádrže a ten poslední byl vyhrazen pro jadernou pumu malé ráže 8U69 (izdělije 244N). Tedy téměř ta konfigurace vyfocená na obrázku, jen levý podtrupový závěsník je neobsazen.

Zdroj fotografie: Svazu letců České republiky

Obrázek 9-7 ? Výrazným rysem používání Su-7 v československém vojenském letectvu byl zpočátku všeobecně utajovaný režim, který dosáhl vrcholu v období, kdy začala příprava na nácviky bombardování jadernými pumami. Letoun Su-7 měl možnost nosit jednu jadernou pumu, kterou měl svrhovat v taktické a bližší operační hloubce pásma frontu a proto byl veden jako ?nosič?. Stal se ve své době nejvíce utajovaným letounem našeho letectva.

Piloti prováděli nácvik manévrů, kterým se měla ?atomová bomba? odhazovat. Jednalo se vždy o odhoz BOMBY ze stoupavého letu. Pilot převedl letoun ve vzdálenosti asi 20 km od cíle do klesavého letu a ve výšce 50-70 m nad terénem rychlostí 1050 km/h se blížil k cílovému objektu. V předem určeném bodě přešel do stoupavého letu a pod úhlem 45° odhazoval pumu, která se pohybovala po balistické křivce a měla zasáhnout cíl asi 6 - 7 km před letounem. Pilot po shozu pokračoval dále v přemetu, na jehož vrcholu, asi ve výšce 3 200 metrů půlvýkrutem přetočil letoun z polohy na zádech a ve střemhlavém letu maximální rychlostí unikal z místa činu, než ho dostihne tlaková a tepelná vlna jaderné exploze.

Dalším způsobem byl odhoz pumy pod úhlem 110°. Pilot ve výšce 50 m nad terénem a rychlostí 1050 km/h letěl až nad cíl, zde převedl letoun do přemetu a ve výšce asi 3 000 - 3 200 m, v poloze téměř kolmo vzhůru, ale lehce na zádech, pod úhlem 110° odhodil pumu. Pak manévr ze stoupání ukončil překrutem a ve střemhlavém letu maximální rychlostí unikal z prostoru cíle. Puma z bodu odhozu dopadla na cíl asi za 40 sek..d. Tomuto způsobu bombardování, který cvičily obě strany studené války, se v NATO říká ?bombardování přes rameno?. Nácviky v bombardování s normálními konvečními (na fotografii v popředí) nebo cvičnými betonovými pumami se prováděly na střelnicích Jince a Malacky. Piloti dosahovali přesnosti okolo 200 m, a to bez elektroniky v moderním smyslu, která na Su-7 prostě nebyla.

Zdroj fotografie: Jindřich Halásek

9.3 Operační plán ČSLA v roce 1977

V následující kapitole je uveden výtah Operačního plánu Československé lidové armády z 28. prosince 1977. Tedy z období, kdy byly koncipovány základní požadavky na PRIM Letecké Automatic. Plán v nezměněné formě platil až do poloviny 80. let. Pro jednoduchost jsou uvedeny pouze ty hlavní a nejzajímavější pasáže týkající se letectva a PVOS:

--------------------------------

I.

Uvádění vojsk do plné bojové pohotovosti

?

Frontové a vojskové letectvo dosahuje plnou bojovou pohotovost na letištích stálé dislokace stíhacími leteckými pluky a průzkumným leteckým plukem za 1 hodinu a 15 minut, stíhací-bombardovací pluky za 1 hodinu a 25 minut, dopravním leteckým plukem a vrtulníkovými útvary a jednotkami za 2,5 hodiny. Záložní letiště v závislosti na jejich vzdálenosti od letišť stálé dislokace, se připravují k přijetí hlavních sledů letounů za 3-21 hodin po vyhlášení bojového poplachu.

Vojska PVOS jsou udržována ve stále bojové pohotovosti. Do pohotovostního systému PVOS jsou začleněny síly a prostředky vojsk PVOS, Západního vojenského okruhu a 10. letecké armády. Vojska PVOS dosahují plnou bojovou pohotovost za: 50 % protiletadlového raketového vojska za 6 minut; ostatními silami do 40 minut (plnými bojovými směnami za 60 minut); stíhací letectvo třetinou sil za 60 minut, ostatními silami za 75-80 minut.;

?

II.

Úkoly vojsk

Československým frontem být v pohotovosti přejít do útoku na směru PLZEŇ, UL, FREIBURG a část sil na MŰNCHEN.

Bližší úkol ? zničit hlavní síly 7.as (USA) a 2. as (NSR) v prostoru mimo BAYREUTH, NŰRNBERG, INGOLSTADT, STRAUBING a čtvrtého-pátého dne operace ovládnout čáru ELLWANGEN, AUGSBURG, MIESBACH. Být připraven částí sil zabezpečit zasazení vojsk SSkV do sražení.

Další úkol ? dokončit zničení vojsk NATO v jižní části NSR a osmý-devátý den operace vyjít k hranicím FRANCIE na úseku ENDINGEN, mimo BASEL a k severním hranicím ŠVÝCARSKA.

?

Na operaci je Československému frontu přiděleno 258 jaderných nábojů, z nich 162 pro raketová vojska a 96 pro letectvo.

?

10. LA (Československého frontu) společně se 14. LA (Karpatského VO), 16. LA (1. Západního frontu) a dálkovým letectvem se podle plánu hlavního velení zúčastní vzdušné operace ke zničení leteckého uskupení nepřítele na západním válčišti s použitím obyčejných prostředků ničení. Úsilí pro vzdušnou operaci - dva armádní vzlety.

14. LA (PřiKVO) se první den přemístí na určená letiště na území ČSSR. Pro podporu vojsk Československého frontu se vyčleňuje na první den operace jeden armádní vzlet.

?

Jaderné náboje a letové úsilí rozdělit:

- na 1. jaderný úder frontu:

- 124 jaderných nábojů (84 pro raketová vojska, 40 jaderných leteckých pum),

- 1 armádní vzlet 10. LA;

- na bližší úkol frontu:

- 71 jaderných nábojů (40 pro raketová vojska, 31 jaderných leteckých pum),

- 9 armádních vzletů 10. LA a 1 armádní vzlet 14. LA (D1);

- na další úkol frontu:

- 45 jaderných nábojů (30 pro raketová vojska a 15 jaderných leteckých pum),

- 5 armádních vzletů 10. LA;

- v záloze frontu:

- 18 jaderných nábojů (8 pro raketová vojska a 10 jaderných leteckých pum)

- 1 armádní vzlet 10. LA;

?

10. letecká armáda (1.sld, 34. sbold, 47. pzlp, 1.dvlp, 51. vrp) v součinnosti se silami a prostředky PVO ČSSR, PVO frontu a PVO SSkV zúčastnit se odražení hromadného úderu prostředků vzdušného napadení nepřítele s důrazem na západní a jihozápadní náletový směr.

Zabezpečit přeskupení a bojovou činnost svazků a útvarů 14. LA (PřikVO) na vyčleněných letištích na území ČSSR.

Společně s 14. LA, 16. LA (1. Západního frontu) a dálkovým letectvem zúčastnit se podle plánu hlavního velení vzdušné operace k rozbití uskupení nepřítele na západním válčišti s použitím obyčejných prostředků ničení. Bojové úsilí na vzdušnou operaci dva armádní vzlety. V době provedení vzdušné operace mít třetinu nosičů v nepřetržité pohotovosti k použití jaderných zbraní.

Být připravena zúčastnit se v součinnosti s raketovými vojsky 1. jaderného úderu frontu 40 jadernými leteckými pumami.

Podporovat a přikrýt vojska Československého frontu. Pro leteckou podporu vojsk frontu vyčlenit v průběhu plnění bližšího úkolu frontu 8 plukovních vzletů stíhacího letectva denně. Hlavní úsilí soustředit na podporu vojsk 1. armády.

Vést vzdušný průzkum s hlavním úsilím na směru PLZEŇ, ULM, FREIBURG s cílem odhalit prostředky PVO, míst velení a přesuny operačních záloh nepřítele.

Bojové úsilí na operaci -18 armádních vzletů (včetně účasti na vzdušné operaci).

?

14. letecké armáda (4. sld, 289. sbold, 56. bold, 131. smld, 48 a 828. pzlp, 55. a 340. vrp) po přemístění na letiště ČSSR být připravena zúčastnit se v účinnosti se silami a prostředky PVO ČSSR, PVO Československého frontu a 10. LA odražení hromadného úderu prostředků vzdušného napadení nepřítele se zvláštním důrazem na západní náletový směr.

Vojska Československého frontu první den operace podporovat jedním armádním vzletem, s důrazem na podporu vojsk působící proti 7. as (USA) a na zničení prostředků jaderného napadení.

...

III.

Protivzdušná obrana státu musí být v nepřetržité pohotovosti a ?nedopustit údery letectva a křídlatých raket nepřítele na administrativní politická a průmyslová střediska, hlavní uskupení vojsk Československého frontu, SSkV a PřikVO v místech stále dislokace, prostorech zmobilizování, rozvinování i na přesunu, jakož i na obsazená letiště.

?

V prvním úderu lze očekávat ?. do 420-550 bojových letounů nepřítele, z toho 150-170 nosičů.

?

Hlavní úsilí soustředit na obranu hlavního města PRAHY, PRAŽSKÉHO a OSTRAVSKÉHO průmyslového prostoru a středisek PLZEŇ, BRNO, BRATISLAVA, velkých komunikačních uzlů a přeprav přes vodní toky.

?

Bojové možnosti sil a prostředků PVO, které budou použity k odražení prvního úderu, představují zničení 331 letounů nepřítele, z toho 170 letounů na malých výškách.

--------------------------------

Použité zkratky:

as ? armádní sbor

bold ? bombardovací letecká divize

dálkové letectvo ? sovětské strategické bombardovací letectvo

dvlp - dopravní výsadkový letecký pluk

LA ? letecká armáda

NSR ? Německá spolková republika

PřikVO ? (Při)Karpatský vojenský okruh

PVO ? protivzdušná obrana

PVOS ? protivzdušná obrana státu

pzlp ? průzkumný letecký pluk

sbold ? stíhací-bombardovací letecká divize

sld ? stíhací letecká divize

smld ? smíšený letecký pluk

SSkV ? střední skupina vojsk

VO ? vojenský okruh

vrp ? vrtulníkový pluk

Obrázek 9-8 ? Stíhací bombardér Mikojan-Gurjevič MiG-23BN Flogger sloužil v našem letectvu v letech 1978 až 1994 celkem v 32 kusech, které tvořily výzbroj jediného stíhacího bombardovacího pluku. V našem letectvu to byl svým způsobem přechodový typ mezi starými Su-7 a pozdějšími Su-22M4.

Oproti Su-7 byl výkonnější, rychlejší a měl větší dolet. Kromě jaderné munice mohl nosit širší spektrum konveční munice, včetně první generace manuálně naváděných protizemních řízených střel. Avionika letounu zahrnovala laserový dálkoměr, který ve spojení s modernějším zaměřovačem zajišťoval přesnější zásahy pozemních cílů nenaváděnou municí, než umožňoval systém na Su-7.

Křídlo s měnitelnou geometrií a složitou mechanizací nejen zvýšilo bojový dolet letounu oproti Su-7, ale zejména významně zlepšilo letové vlastnosti při nízkých rychlostech. Nevýhodou letounu byla ale jeho komplikovanost, vysoké provozní náklady a ve srovnání se pozdějším Su-22 i menší spektrum úkolů, které mohl plnit.

Zdroj fotografie: Petr Přibyl

Obrázek 9-9 ? Čtveřice MiGů-23BN při cvičení na dálnici D1 u Měřína v roce 1980. Křídlo s měnitelnou geometrií a složitou mechanizací umožnilo letounu mnohem snadněji vzlétat a přistávat z kratších letišť, což se prakticky používalo právě při operacích ze záložních letišť a dálničních úseků. MiG-23 také oproti typu Su-7 disponoval modernějším vystřelovacím sedadlem se schopností zachránit pilota i v nulové rychlosti a v nulové výšce. Tato bezpečnostní výhoda byla v mírových podmínkách nezbytností pro operace z krátkých ?improvizovaných? letištních úseků na dálnici. Zdroj fotografie: Jiří Kurz

9.4 Jaderné zbraně a Československo

Při čtení operačního výtahu z operačního plánu ČSLA z roku 1977 může být čtenář neznalý problematiky studené války konsternován nejen rozsahem útočné operace Varšavské smlouvy jako celku a potažmo Československého frontu, ale zejména masivním nasazením jaderních zbraní. A protože síly NATO měly v jaderných zbraních vždy početní převahu (kompenzovaly tak převahu Varšavské smlouvy v počtech obrněné techniky a vojáků), tak můžeme děkovat osudu, že to celé zůstalo jen v rovině operačních plánů a studená válka nikdy nepřerostla ve skutečný konflikt v Evropě.

Jestliže operační plán ČSLA z října 1964 kalkuloval s použitím 131 jaderných úderů, tak ve výše popsaném plánu z roku 1977 se uvažovalo již o 258 jaderných úderech a operační plán bývalé ČSLA z července 1989 počítal s 546 údery (včetně 96 leteckých). A nezapomínejme, že druhá strana měla v jaderných zbraních převahu, takže by nám to vrátila i s úroky. Dodnes nikdo neví, která strana by případnou válku vyhrála, ale moc lidí, kteří by pak o tom mohli vyprávět, by už nezbylo. Zejména v zemích, jejichž území by tvořilo frontovou linii, jako je Německo nebo Československo.

Pro ilustraci uvedu jeden příklad, z něhož mrazí ještě 20 let poté, co to celé snad skončilo: v roce 1966 si během cvičení VLTAVA ?válčící? strany vyměnily 252 jaderných úderů o celkové mohutnosti 59 MT, přičemž teoreticky bylo propočteno, že kromě 57 tisíc vojáků by zahynulo i téměř 2,5 milionu civilistů! Pak raději přestali počítat. I naše generalita té doby byla zděšena. A to osobně zažila masakry během Karpatsko-dukelské operace za druhé světové války, a rozhodně ji nelze podezřívat ze změkčilosti. Všem bylo jasné, že studená válka musí zůstat za každou cenu studenou. Paradoxně nejsnadnější cestou v atmosféře vzájemné nedůvěry mezi oběma vojenskými bloky bylo další zbrojení, aby ani jedna strana nenabyla dojmu, že může vyhrát, a tak být v pokušení zmáčknout ono pověstné ?červené tlačítko?.

A kde by se pro tyto plány vzalo ono ohromné množství jaderné munice? Jednoduše, celou dobu byla přítomna na našem území. Pochopitelně to patřilo k nejpřísněji střeženému státnímu tajemství, nicméně dnes už jsou základní údaje běžně k dispozici. Stejně jako v NATO tak i ve Varšavské smlouvě byl uplatněn princip tzv. ?sdílení atomových zbraní?, kdy vlastní atomové hlavice byly v držení jaderných supervelmocí (tedy Sovětského svazu na naší straně, respektive USA v NATO) a ostatní členské státy vojenských bloků vlastnily pouze jaderné ?nosiče? (letouny, rakety, řízené střely a atomové dělostřelectvo). V případě vypuknutí války se pak munice ze skladů supervelmocí přesouvala k příslušným nosičům. Aby to prakticky fungovalo i v případě náhlého vypuknutí války, musely být ovšem depoty pro uskladnění jaderné munice co nejblíže ke svým nosičům. Tedy přímo na území ?hostitelské? země. Takto to fungovalo (a dosud funguje) v NATO a pochopitelně i ve Varšavské smlouvě, Československo nevyjímaje. Jediným, zato podstatným rozdílem charakterizující příznačně obě strany bylo to, že u nás i pouhá existence těchto zařízení byla přísně střeženým tajemstvím. To na druhé straně železné opony neměly toto zapotřebí. Spíše naopak, veřejné přiznání jejich existence přispívalo k ?uklidnění? horkých hlav na druhé straně.

A kde byly ty depoty pro uložení sovětských jaderných hlavic v Československu? S tím jak Varšavská smlouva v první polovině 60. let přešla v operačním plánování na útočné operace s masivním použitím jaderných zbraní a do výzbroje ČSLA byly zavedeny raketové nosiče a stíhací bombardéry Su-7, musela se dořešit i otázka atomové munice. Proto 15. prosince 1965 podepsali sovětský ministr obrany Rodion Jakovlevič Malinovskij a jeho československý protějšek Bohumír Lomský, zmocněný 17. listopadu 1965 k tomuto úkonu prezidentem Antonínem Novotným, "Dohodu mezi vládou SSSR a vládou ČSSR o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk".

Její podstatou bylo vybudování tří speciálních jaderných depotů na československém území v rámci akcí "Javor 50", "Javor 51", "Javor 52". Výstavba objektů, oficiálně evidovaných jako "spojovací kabelové útvary", měla československá strana, jež také celou akci financovala, ukončit do konce roku 1967, kdy je měla převzít do své výlučné kontroly sovětské speciální jednotky. Pro vybudování depotů byly vybrány tři lokality, každá několik kilometrů od velkých měst: Bělá pod Bezdězem, vzdálená přibližně 10 kilometrů od Mladé Boleslavi, Míšov (Borovno, shodu okolností ta samá lokalita byla v 21. století vybraná pro umístění obřího amerického radaru protiraketového systému) - 30 kilometrů od Plzně, a Bílina, ležící 25 kilometrů vzdušnou čarou od Ústí nad Labem.

Stavba tří jaderných depotů se však značně protáhla a nebyla v původním termínu ukončena. První dva jaderné depoty československá strana předala sovětským speciálním jednotkám v dubnu 1969, třetí objekt v Bílině byl předán v prosinci 1969 a sovětská jednotka jej obsadila v únoru 1970. Přísně utajené depoty byly mimo kompetenci sovětské Střední skupiny vojsk, dislokované na československém území po srpnové intervenci, a podléhaly výlučně generálnímu štábu v Moskvě (jednotkám 12. hlavní správy ministerstva obrany SSSR), jež také rozhodoval o případném předání jaderných hlavic jednotkám zajištující přepravu a montáž na nosiče. Československá generalita do těchto objektů neměla jakýkoliv přístup.

Není účelem tohoto blogu vzbuzovat překvapivé senzace či hodnotit, zda tato ?plánování nemyslitelného? mělo nějaký smysl nebo ne. Ani nemá cenu spekulovat nad tím, jaké by byly šance jedné nebo druhé strany dosáhnout svých cílů v případném konfliktu. To ponechme na profesionálních historicích. Pro účely tohoto článku stačí vědět, že takto rozsáhlé a plně bojeschopné letectvo nebylo pochopitelně zadarmo. Odhaduje se, že v 80. létech dosahovaly celkové vojenské výdaje Československa zhruba 8% hrubého národního produktu.

Pokud uvedená problematika Studené války a role Československé armády někoho zaujala tak jako mne, tak k dalšímu studiu rozhodně doporučuji následující česky psanou literaturu (rozhodně číst v mnou uvedeném pořadí):

1. Karel Štěpánek a Pavel Minařík - ?Československá armáda na Rýnu?.

2. Petr Luňák - ?Plánování nemyslitelného, Československé válečné plány 1950 -1990?.

3. Josef Fučík - ?Stín jaderné války nad Evropou?.

A následující webové odkazy: vojenstvi.cz/povalecna/studie/8.htm; vojenstvi.cz/povalecna/studie/22.htm a vojenstvi.cz/povalecna/ctenari/8.htm

Obrázek 9-10 ? Stíhací bombardér Suchoj Su-22M4 Fitter sloužil v našem letectvu v letech 1984-2002 celkem v 58 kusech, které tvořily výzbroj dvou pluků. Byl považován za definitivní stíhací bombardér našeho letectva a další nákupy se plánovaly na 90. léta. Ty už se ale nikdy nerealizovaly.

Byl to patrně nejlepší jednomotorový stíhací bombardér vzniklý v Sovětském svazu. Vzhledem k univerzálnosti letounu Su-22M4 a jeho schopnosti plnit širokou úkolů včetně taktického průzkumu byl letoun u nás zaveden nejdříve k průzkumnému leteckému pluku. Sofistikovaná mechanizace křídla s možností jemného nastavování šípu křídla a větší objem neseného paliva opět významně zvýšily akční rádius letounu.

Autor fotografie: Jan Kouba

Obrázek 9-11 ? Kromě ?povinné? schopnosti jaderného nosiče, byl Su-22M4 schopen účinně působit i na moderním konvečním bojišti. Oproti MiGu-23BN disponoval více závěsníky a unesl větší bojový náklad. Také spektrum nesené munice bylo mnohem širší. Zahrnovalo mimo jiné i několik různých typů ?chytrých? protizemních řízených střel a pum. Dále se mohly pod letoun zavěšovat speciální kontejnery, včetně kontejnerů pro radiolekronický boj (REB) nebo průzkum. Výrazně se také zlepšil systém vlastní ochrany letounu. Kromě možnosti nesení rušícího kontejneru REB, se trup letounu doslova ježil velkým počtem výměnic klamných cílů. Letoun mohl být pro vlastní ochranu vyzbrojen PLŘS krátkého dosahu.

Největší inovace se ale objevila v avionice. Letoun Su-22M4 byl první letoun československého letectva vybavený digitálním počítačem ve zbraňově-navigačním systému. To umožnilo mnohem přesnější a také důmyslnější způsoby bombardování a navádění raket a střel. Systém ve spolupráci s pokročilým laserovým dálkoměrem/ozařovačem ve vstupním kuželu umožňoval plně automatické navádění řízených střel po laserovém parsku.

Letoun mohl také působit v roli potlačování protivzdušné obrany (SEAD), kdy byl vybaven kontejnerem pro detekci a zaměření radarů protivníka. Letoun pak mohl na zjištěné cíle odpálit protiradiolokační střely. Byl tedy ekvivalentem amerických ?Divokých lasiček (Wild Weasel)?. Pro danou dobu je příznačné, že většina speciálních kontejnerů, chytrých střel a munice byla s letouny pořízena. To je situace, které se už později nikdy neopakovala (s výjimkou MiGu-29)!

Zdroj fotografie: Redboy

Obrázek 9-12 ? Bitevní letoun Suchoj Su-25 Frogfoot sloužil v našem letectvu v letech 1984 až 2000 celkem v 38 kusech. Tvořil výzbroj jediného pluku, kde nahradil už archaické MiGy 15bisSB. Další dodávky plánované na 90. léta se už neuskutečnily.

Byl to první nový čistě bitevní a podzvukový letoun, který se v Sovětském svazu a u jeho spojenců objevil od začátku 50. let. Tento letoun představoval ztělesnění koncepční změny v operačním plánování Sovětského svazu a Varšavské smlouvy, který byla ovlivněna novými trendy na Západě. Začalo se připouštět, že extrémně rychlý nadzvukový stíhací bombardér, primárně navržený pro shoz jediné atomové pumy na známý cíl, není zcela ideální do velice dynamického konvečního konfliktu, který se předpokládal na evropském válčišti (se sílící technologickou převahou NATO). A také konflikty nízké intenzity v rozvojovém světě ukazovali na potřebnost podobného typu bojového letounu, což nejdříve potvrdily americké zkušenosti z Vietnamu a později i sovětské zkušenosti z Afghánistánu.

Letoun Su-25 už nebyl jaderný nosič, ale naopak. Byl navržen jako dobře pancéřovaná, ale obratná podzvuková platforma, která doručí co největší konveční bojový nákladu přímo do vřavy bitevní linie a zde přežije působení nepřátelské vojskové PVO. Podobně jako Su-22 byl schopen nosit i kromě neřízené ?hloupé? munice i naváděné protizemní řízené střely (i když jejich sortiment byl oproti Su-22 omezen) a bránit se pomocí PLŘS krátkého dosahu.

Jeho zavedení do výzbroje československého letectva společně s nadzvukovými Su-22 umožnilo efektivně naplnit požadavky nového operačního plánu ČSLA z roku 1986 (a jeho dalších úpravy z konce 80. let), který kromě ?tradičního? nukleárního scénáře připouštěl i vybojování čistě konvečního konfliktu.

Autor fotografie: Jan Kouba

- Konec dvacáté části -