Drazí kamarádi, pacienti... Kde jinde bych se měl svěřit než zde a komu jinému než vám... Před nedávnem jsem zde v chlubícím vlákně předvedl své nové Fortisky. Použil jsem tenkrát obvyklé spojení ?po těchto hodinkách jsem dlouho toužil?. Dnešní příhoda mě přiměla k malému zamyšlení, jaká vůbec byla má cesta k těmto hodinkám a taky nutnost a touha někomu se svěřit s mým malým trápením a kdo jiný by mě mohl více pochopit než Vy... Začalo to dávno před mnoha lety, kdy jsem ještě ani neměl tušení, že něco takového jako nemoc chronobundus existuje a tento web byla vzdálená budoucnost. V té době jsem měl zkušenost jen s několika přímkami, mezi nimiž byl i model který se pravděpodobně inspiroval modelem Fortis Flipper. Prostě primky, které se zacvakly do plastového pouzdra spojeného s řemínkem. Já kdysi od strejdy jako kluk takové dostal, žluté brr... Ještě dnes si pamatuji, jak jsem je barvičkama na modely barvil na stříbrno a jak se ta barva loupala... Jedněmi Poljotkami s budíčkem a Citizenami, které... ale to je jiný příběh... Tak tehdy před těma mnoha lety jsem v časopise Letectví a Kosmonautika objevil článek o akci West in space. A u toho článku byly ony... hodinky Fortis... hodinky které nosí kosmonauti do vesmíru... Které odměřují čas při misích těmto báječným odvážným mužům a ženám při jejich náročné práci. Úžasné Official Cosmonauty v klasickém pouzdru a uvnitř tikal kouzelný strojek Lemania 5100. A tu já prostý pozemšťan neznalý své diagnózy zahořel jsem chronoláskou... Jaké, bylo mé zděšeni, když jsem zjistil, kolik stoji. No nic pro tentokrát se musíme rozloučit má chronolásko... West in space. Život se ubíral dál, přes všelijaké časoměřiče tu lepší tu horší jsem doputoval ke svým prvním kosmonautům B-42 bez chrona z druhé ruky. 42ky se mi líbily víc než původní pouzdro. Krásně kulaté s praktickou lunetou, bez které si už život ani nedovedu představit. Znáte to, v kolik máme tu schůzku? Kuk na lunetu a v 14:30 tak to mam ještě 15 minut čas. V kolik, že je ten boarding a 15:10 tak jedem, poklusem... Jak dlouho jsem sem šel a 32 minut, tak to abych už šel pomalu zpátky, v osm začíná ten film, na který chci koukat? Kolik, že jich tam mělo být? Kuk na lunetu a.. 26. Občas mě bavily poznámky kamarádu, jee ty hodinky nemají sklíčko to, když zapracoval antireflex :-) A takhle se fasuji... Bez tíže... A teď k příhodě, kvůli které toto všechno vyprávím. Je neděle ráno, popíjím kávu, pročítám novinky, koukám na chronomag. Co máte právě na ruce... Kde mám tu fotku ze včerejška, dneska budou taky na ruce tak se to hodí... Přidávám fotku. Kdepak je mám? A, jsou v ložnici, cestou vnímám, jak pantofle narážejí do kamenné podlahy starého bytu v Janově. V přítmí ještě přivřených okenic na mě jemně mrká lumi. Beru je na ruku, vracím se, pomalu zapínám kožený pásek, v myšlenkách se mi honí, už abych měl tah, na něm jsem je měl vždycky raději. Prsty najednou ztrácí kontakt se sponou... Vteřina... Ozývá se příšerná rána, pak něco ještě jako by, odskočí. Mozek pomalu zpracovává informace co se to k sak*u stalo? Neee, pomalu mi dochází tíha události, před očima mi letí můj krátký chronoživot s vysněnou chronoláskou, jsem netvor, zmrzačil jsem je, nebo jsem je snad zabil... Opatrně beru do dlaní bezvládné tělo. Rozsah škod je viditelný na první pohled. Ach ne, sklíčko, to byl ten zvuk. Palec se pomalu blíží k ciferníku ve snaze hmatem potvrdit, to čemu oči nechtějí uvěřit. V poslední vteřině však mozek vysílá impuls a palec se zastaví, podvědomě říká jako bys toho už nezpůsobil dost! Teď ještě dotykem zmrzačíš jemnou vteřinovou ručičku. Natáčím pouzdro, mírně vlevo pak vpravo, vnímám jemné odrazy modré barvy, sklíčko tam je... Antireflex zapracoval skvěle... Zaměřím se na vteřinovku, vesele si ubíhá, jako naše planeta vesmírem, jako by se nic nestalo. Zkouším stopky, ručka se rozjede, zastavuji, nuluji, vše funguje bez zaváhání. Rychlá zkouška datumu, honem ručičky přes dvanáctku změna data i dne proběhne bezchybně. Zatřepu, slyším rotor, jak krásně vrčí a natahuje pérko. Prohlížím pouzdro, nikde žádné náznaky poškozeni. A přesto vypadají nějak jinak? A teď mi to dochází, ten zvuk ten cinkavý zvuk ano to bylo ono? Luneta, ta, kterou, tak často používám, chybí. Vracím se na místo činu a tam v přítmí chodby nalézám bezvládně ležící ten báječný kousek hliníku, který tak moc pomáhá v životě lidském, když termín tlačí a mozek selhává... Takto jim to slušelo ještě před nedávnem... A takto jim to sluší teď... Piji čtyři nebo pět káv, stres pomalu opadává, hlavou se mi honí důležité myšlenky, kde proboha seženu nové hodinky!!! Na Piazza de Ferrari mají v tom krámku krásné JLC Grand Reverso, ale ne je neděle, budou mít zavřeno... Ani na ně nemám a i kdybych měl, přeci nevyměním svoji chronolásku za nějaké nablýskané noblesky v bílém zlatě... Zajdu do přístavu, je tam spousta krámku pro rybáře, snad tam seženu nějaké lepidlo, musejí mít otevřeno, rybáři přeci loví i v neděli. No, ale co si vezmu na ruku? Ze stolu na mě smutně koukají moje kosmonauty, ne přeci si je nevezmu, jsou zmrzačené... Pomalu se zvedám, šourám se ke stolu, nasazuji je, teď již mnohem opatrněji. Přikládám je k uchu, vesele si tikají. A teď teprve si to uvědomuji, začínám se pomalu usmívat, ano je to chronoláska jsem rád, že je mám. Mám je dokonce raději, než předtím začínají mít příběh. Všechny zlé myšlenky se rozplývají, zůstává jen jedna, musím objednat novou lunetu. Jak dlouho asi bude trvat než, ji ze Švýcarska pošlou a co servis? Jak dlouho bez nich budu? Do té doby je budu hrdě nosit, i když bez lunety, možná zmeškám nějakou schůzku nebo letadlo, ale přesto je budu nosit, vím, že jsem si vybral dobře. Fortisky a jedno hnusné za 6?. Rodný dům Krýštofa Kolumbuse. Ligurský záliv a Fortis. Pánové i přes relativně dobrý konec, očekávám slova útěchy
