Pánové, dojmy a pojmy, hodinky a holinky...
Zpátky ke kořenům. Cílem hi-fi nadšenců byla od samého počátku snaha dostat reprodukovanou hudbu co nejblíže tomu, co vylezlo ze studia. Jasné jako facka, high fidelity = vysoká věrnost. Pak se do toho vložil marketing. Páč když jsou dva zesilovače dvou výrobců technicky naprosto identicky hrající strojky, tak za jeden dáš o tisíc dolarů víc, protože má přece čelní panel frézovaný z hliníkového ingotu a má cool antivibrační nožičky a zlaté terminály a modré LED diody, leták se hemží pojmy jako koherentní podání tranzient, pátá generace kabelů z bezkyslíkaté mědi a podobně... tak se jedna odnož hi-fi postupně vyvinula /nechci říct degenerovala/ do high endu, kde je to hlavně o malování vzdušných zámků a bling factoru (čest výjimkám). To jsem ale odbočil, takže zpět ke gramofonům a původní otázce "ale fakt to má z vinylu dobrý zvuk, nebo je to prostě jen nostalgie?"
Gramo / vinyl má neoddiskutovatelné limity. Ten, komu je cílem věrná reprodukce, to dávno ví, a vydal se jinou cestou.
Ten, komu se líbí všechny ty doprovodné atributy, ať už technické (některé gramofony jsou pěkná strojařina) nebo sociální/prestižní (hele kámo čum mám placku za litr nebo ty vado tento zesík stál dvě kila, každý z nás zažil ten pocit hrdosti na vlastní aparaturu...) nebo čirá nostalgie z těch rituálů, ten si to užívá a více či méně vědomě / nevědomě nemá jako prioritu 1 co nejvyšší věrnost zvuku - IMHO naprosto v pořádku, posluchač má libé pocity a já je nikomu neberu, fakt nejsem kazišuk, abych někomu tvrdil "ne tobě se to nesmí líbit, hraje to blbě"
Mám jen jednu PROSBU: nezaměňujme subjektivní dobrý pocit z celého toho balíčku smyslových vjemů s objektivně věrnou reprodukcí nahrávky.