Vyhledávání

No, nejsem sice žádnej velkej spisovatel, ale říkám si, že bych po sobě měl zanechat krátkej příběh pro svý děti, aby měly alespoň hrubou představu o tom, co do toho vetešnictví vlastně nesou. Protože hodinky, to je stavovský odznak, něco jako žlutý špendlík ve Stínadlech, železný kříž za obranu vlasti, nebo jako když potkáte staršího chlápka s koženým kufříkem a na rukojeti má namotanou takovou tu zelenou reflexní pásku. Osobně mám rád jednoduchost, přehlednost a funkčnost. Rád vzpomínám na hodinky, které měly přes ciferník bronzové vyklápěcí víčko s vylisovanou lebkou a z druhé strany zrcátko. Bohužel nepřežily wrestlingový skok z žebřin na žíněnky o přestávce před tělocvikem. Následovalo dlouhé a klidné období, kdy jsem hodinky vůbec nenosil a nepotřeboval. No a pak jsem se zaregistroval tady. Mám jednoduchý plán. Na sport mám digitálky s tepovkou kdesi v šuplíku, takže stačí pořešit už jenom nějaký univerzály na běžné nošení do putyky a je vystaráno. Víc hodinek točit nehodlám, nejsem padlej na hlavu, takže automat, jednoduchý a přehledný cifr, určitě datum, ať vím, kdy cinkne výplata a WR aspoň 200, ať to nemusím po každých pěti pivech odkládat na umyvadlo. Píše se květen 2014 a já po zralé úvaze objednávám Vostok Amphibian Classic 420634, hodinky konstruované pro sovětské válečné potápěče do chladných vod Severního ledového oceánu. Hodinky jako stvořené pro mě. A ke všemu za půl darma, takže aspoň nebudu muset spáchat seppuku, až s nima na retychu líznu dveře. Dokonce i návod je psaný latinkou, jsem spokojenej. Zde měl původně příběh skončit, protože tyhle časy do nepogody jsou prostě supr a není toho moc, co bych jim mohl vytknout. Teda až na ten pásek, zkouším všecko možný, včetně military koženýho řemenu, ale 18 mm je pro mě prostě málo. Nedá se nic dělat, v červnu 2015 píšu do Tatarstánu, ať mi pošlou Vostok Amphibian Classic 100315S. Následuje výměna cifru a lunety a přehození ocelového dýnka za průhled, kterej jsem vyhandloval s kolegou z práce za military kožený řemen, co mám navíc, a konečně jsem opět spokojen. Jediná potíž je v tom, že strojek 2416B nemá datumový rychloštelung, takže než tam člověk nakroutí správný datum, tak už ani nemá cenu nikam chodit. A tak mám teď dvoje automaty s datumovkou, které ovšem z podstaty věci nejsem schopnej dohromady unosit. Nedá se nic dělat, čeká mě těžké rozhodnutí. Tohle se nesmí uspěchat. Po pečlivé rozvaze nakonec objednávám Vostok Amphibian Classic 710059 a aplikuji modrý cifr bez datumu. Dokupuju ještě modrou gumu a svět se zase točí správným směrem. Je říjen 2015, já mám troje amfibie s nadčasovým retro designem a jsem spokojenej. Jenom z budoucí paní morbové mám takový zvláštní pocit, že z práce ruských hodinářů ze sléváren šedé litiny není nadšená tak, jako já. No a protože jsem vyloženě empatickej člověk, tak abych jí udělal radost, v březnu 2016 kupuju Orient Bambino 2nd generation. Konečně mám hodinky s rychloposuvem data. Investice se vyplatila, rázem stoupám ve společenském žebříčku. V červnu se žením a začínám spořádaně tloustnout. Dokonce jsem se nechal ukecat na operu, nebo co to bylo, když jsem teď ten snob s hodinkama na koženým řemínku. A nosím košile, protože tyhle leštěnky patří vole pod manžetu kámo. A hlavně, líbí se i paní morbové! Tohle beru jako hozenou rukavici a v červenci přikupuju do komba ještě Orient Ray II, což je zase ideálka k triku. Původně jsem měl v plánu přehodit je na gumu nebo tak něco, ale než jsem stihl to něco vymyslet, tak jsem si tak oblíbil ten tah, že už na něm zůstaly. A taky jsem si velice rychle zvkám na day-date. Nechce se tomu věřit, ale je to tady. Konečně nastává ten dlouho očekávaný okamžik, kdy jsem spokojen a mám hodinky pro každou příležitost. Tak přesně tohle jsem si říkal až do letošní dovolené, kde mi došlo, že potřebuju ještě nějaké pepsi s day-datem a modrým cifrem. Líbily se mi Citizeny NY2300-09L, jenže ty se blbě shání, takže při červenci beru klasiku, Seiko SKX009. Původně jsem je chtěl nosit na originál jubilee tahu, ale na tuhle retropárty asi ještě nejsem vnitřně připravenej, tak jsou zatím na gumě. Oproti rejnokům jsou sice trošku masivnější, ale do toho v pohodě ztloustnu. A tím končí tahle komédie. Sice je mi jasný, že s tímhle veletrhem rozbrečím zdejší osazenstvo tak maximálně smíchy, ale jsou to hodinky, se kterýma jsem prožil kus života a mám je rád. Takže dokud se neprodaj, zůstanou doma.

Paráda, dají se sem nahrát i větší fotky, tak na sváteční Flígr frajdej půjdu s kůží na trh i tady Pozor, je to delší čtení a ještě hodně pro fandy do letadel :) Měl jsem to v hlavě už docela dlouho, ale nějak jsem si nemohl ujasnit téma a vše okolo. Jednou jsem v takové nostalgické ovíněné náladě dumal o válečné historii, listoval nějakými knihami a bylo to. Když se před třiceti lety otevřely hranice a obzory, tak jsem jako mladej hltal všechno dostupné, hlavně co se letectví týká. od našich pilotů v Anglii až po válku v Tichomoří, to pro mě bylo vždy nějaké magické téma. Ameriku jsem měl vždy v oblibě tak nějak více, proto i ten zájem o tuhle stranu WWII. Načetl jsem toho hafo, a tady je jeden příběh. Deset rytířů v baru, tedy "Ten Knights in a Bar Room", to je "noseart", tedy povolená výzdoba na čumáku letadla. Zde se jedná se o parafrázi na název knihy "Ten nights in a Bar-room" která byla velmi populární v USA v 19 století. Jako noseart si tenhle název, společně s kresbou slečny která má osedlaného Pegase, vybrala osádka Liberatoru B-24D. Letadlo vzlétlo 1. prosince 1943 z US základny na Papui Nové Guinei na misi proti Japonské základně na druhé straně ostrova, asi 600km vzdušnou čarou. Bombardér byl č.5 ve formaci, krátce po odhození pum na cíl na skupinu zaútočil osamocený letoun Kawasaki Ki 61, vypálenou dávkou strefil levé křídlo, které začalo hořet, stejně jako trup letounu. Po výbuchu motoru došlo k odlomení ocasní části. Útočník následoval padající bombardér až k zemi, na zbytek skupiny nezaútočil. Letoun se zřítil v pralese asi 30 kilometrů od cíle mise. Z šesti letadel byly na této akci ztraceny tři stroje, první po zásazích protiletadlovou palbou nad cílem, tento po zásahu stíhačem a třetí o 10 minut později po útoku dvou stíhačů. Ze sousedního letounu vypověděli, že viděli dva, možná tři padáky, nicméně nikdo z posádky nepřežil. Vrak letadla byl objeven až v roce 1971, nedotčený, včetně ostatků osádky, ocas letounu byl nalezen asi 700m od vraku poměrně nezničený (foto co je mezi obrázky je dokonce stav z roku 2003), zbytek letounu byl v podstatě šrot. Ostatky letců byly vyzvednuty a pohřbeny na vojenském hřbitově v Missouri. Podle mého průzkumu ještě existovaly dvě další letadla se stejným názvem, a to B-17 (jen název, bez kresby) která byla sestřelena u Remeše o dva měsíce dříve a poté ještě B-29, s karikaturní kresbou členů posádky, která sloužila na Guamu i po konci války. Proč "deset rytířů"? Tolik osob byla standardní posádka Liberatoru. Je to pořád jen jeden jediný příběh, takových bohužel válečná historie napsala tisíce. Tenhle příběh je známější, v roce 1990 vyšla kniha "Ten Knights in a Bar Room", autor Michael J. Cundiff popisuje příběhy rodin všech deseti členů posádky. Odtud dané téma, byť není veselé, ale to historie kolikrát vůbec není. Vzal jsem pro svůj projekt obyčejné noname pilotky, rozebral, což nebylo kupodivu nic těžkého, vyjmul jsem ciferník. Potisk jsem obrousil na kov a vyhladil 2000 smirkem. Ciferník je klasicky kovový, takže nástřik metal primerem a surfacerem. Řeknu vám, že miniaturní kresba je peklo. Když vidím ty malované ciferníky od Bovet, tak hluboce smekám. Nejsem malíř, tenkými štětečky se malovat dá leda tak s lupou, barvy jsem použil modelářské akryly s retardérem (zpomalovač zasychání). Při malování jsem zjistil že kreslit se dá jedině když si to celé dám na stůl na papírovou krabici od bot, jinak bych asi přišel o záda :) Jako testovací plochy posloužily staré DVDčka určené pro potisk, mají na sobě vrstvu velmi podobnou základové barvě a mám jich dost, takže ideální pomůcka. Jednotlivé vrstvy, reps. části kresby jsou vždy odděleny vrstvou lesklého syntetického laku. Celkem je na tom asi 8 nebo 9 vrstev včetně finálního nástřiku polomatným lakem. Celková síla ciferníku zůstala prakticky stejná, je tam jen nepatrná tloušťka barev a laků. Popral jsem se s tím jak to šlo, popisky progresu dávám k jednotlivým fotkám. Na ciferníku byly na 9' small seconds, subcifr byl velmi lehce nižší profil než zbytek, ten prostor jsem využil pro vycházející měsíc nad palmami. Vpravo dole na 4 hodinách je ta slečna z letadla s Pegasem, který tenkrát dolétal . . . dokončená prvotina, stylově palmu na zahradě nemám tak u jehličí foto letounu z příběhu s vyobrazením dané kresby během procesu malování, miniaturní štětečky, lupy 5x, 10x, 15x (ano, ta Pepsi lupa je povedená ) kupodivu s akrylovými barvami si rozumí lépe štětečky ze syntetiky než z přírodních vláken, to ale neznamená že se jedná doslova jen "o pár chlupů" kterýma se "kreslí" . . .