Všechno je jednou poprvé, to se holt nedá nic dělat. Ale náznaky byly!
Začalo to ráno, kdy jsem neslyšel budík. Deset minut zpoždění, žádná trága. Stejně mi v řeznictví, kam jsem potřeboval, otevírají až v sedm. Tak jsem tam byl v 7:10. Fronta jak na banány! A všichni chtěli milion věcí... 15 minut jsem tam stál jak vocas. Kvůlivá pár špekáčkům na výlet, na který stejně děcka moc nechcou. No nic, nakoupil jsem taky milion věcí, aby z toho ti za mnou taky něco měli a pokračoval v jízdě do práce. Jenže kdo pozdě chodí, dobře mu tak. Před barákem ani místečko, naproti ani místečko, takže kousek vedle, pěkně za penízky. Aha, ale v kapse ušmudlané 2,- Kč a v hlavě silné podezření, že ten dementní automat je jen na mince. Nic, zaparkuju a jdu se přesvědčit. U automatu zrovna platila sympatická paní, tak aspoň kousek hezkého rána. Mašina samozřejmě opravdu jen na mince. Za polohlasného nadávání se vracím k autu. Milá paní mě osloví, to nadáváte na automat co, že nebere karty. Jo jo, nemám ani vindru. Paní se usmála a povídá, a na jak dlouho potřebujete? Začala se přehrabovat v peněžence. Jé, děkuju, jste moc hodná, ale potřebuju na celý den, skočím si někam rozměnit, ale děkuju! Ráno začalo být opravdu krásné. Moc to paní v kostýmku slušelo. Pokračuju s úsměvem k autu, zvednu hlavu a auto nikde! Normálně tam nebylo. Zoufale se rozhlížím a auto stojí o 3 metry dál. Já dement jsem ho nezabrzdil! To čemu se směju na videích, až se za břicho popadám, zažívám na vlastní kůži. Naštěstí nikdo kolem nešel, ani nic nejelo. Sklon je tam minimální, takže auto jelo asi tak metr za minutu a zastavilo o obrubník beze škod. Ale šok jsem měl teda moc hezký. Asi stárnu a blbnu...