Ivan Lelák

Cože, on inzeruje budíčkový Fliegery????? To vědět, asi bych neodolal. Ale velikost byla stejná, byly to taky B-42, pokud se nepletu. Jinak souhlas, fortisí kolekci z doby před cca 10 lety považuju za nejlepší.

S dovolením se pochlubím novým přírůstkem, fotky jsou převzaté z inzerce, snad se prodejce nebude zlobit. První Fortisy jsem si koupil v roce 2008 a od té doby asi 4 další. Nakonec mi zůstaly B-42 Mars 500 a B-42 Official Cosmonauts GMT, pokud nepočítám prastaré legendy Eloga Flipper. Mám i hodinky jiných značek, ale Fortis má v mém srdci vyhrazené pevné místo a tak jsem neodolal a dnes těm stávajícím pořídil brášku. A to brášku, za kterým je možná příběh, který se nás obou týká. V roce 2008 jsem jel do pražského Koscomu pro B-42 Pilot Professional Chronograph. Vybral jsem si je jako pro mne top Fortisy, měl jsem je tam zamluvené. Ale znáte to, jedna věc je fotka a druhá reál. A třetí reál na ruce. A tak jsem tehdy z obchodu odjížděl s jinými Fortisy, B-42 Flieger Chronograph. Ale vypadá to, že hodinky, které pro mne byly původně rezervované, si zanedlouho potom koupil někdo jiný. Já Fliegry po dvou letech prodal, ne že by se mi nelíbily, ale potřeboval jsem peníze, ale celých těch 10 let říkám, že si je jednou, nebo Piloty, které tehdy prohrály jen o fous a šlo spíš o jemné pocitové rozdíly, zase koupím. Ale ani jeden model se už nevyrábí, čas plynul, stále jsem na to myslel a ejhle, najednou se v místní inzerci objevily tyhle piloty. No a i když to nevím na 100%, s velkou pravděpodobností jde o stejný kus, pro který jsem si jel tenkrát do Prahy. Prostě si mne našly, já nezaváhal a už jsme spolu.. A jsou stále nádherné.

I já se přidám ke spokojeným "zákazníkům" Karla, se kterým jsem dnes udělal rychlý obchod. Karel byl v písemné komunikaci věcný, nehýřil slovy, ale informace byly přesné, co napsal, to sedělo a hodinky byly ve skutečnosti hezčí než na fotkách. Jsem spokojený a doufám že i on.

Fortisy mne i po letech opravdu baví, v tomto případě B-42 Official Cosmonauts GMT. Dnes ráno jsem se ovšem dopustil špatného nastavení, omylem nastavil večer a teď po poledni mám špatný datum a ručička GMT ukazuje něco po půlnoci..:-).

Díky, můj dotaz byl už 2 roky starý, nicméně je dobré mít informace. Musím říci, že hodinky mám přes 2 roky a fungují skvěle, včetně výdrže baterie, která je stále 10-14 dnů. Můj tehdejší dotaz byl spíš preventivní a v době, kdy jsem se pro koupi hodinek rozhodoval.

Zase jsem neodolal..

Steinhart Aviation GMT.

Máme doma dvoje Aviationy, já a přítelkyně, já tyhle GMT. Jsou velké, robustní, ale kupodivu sedí i na útlejším zápěstí, pochopitelně jsou ale na ruce dominantnější než 42 mm "klasika". Mají příjemný, sametový chod, evokují letecký přístroj a mají nádhernou luminiscenci. Mám je rád.

3000 Euro je cca 80 tisíc korun a to může být málo i hodně. Je otázka, proč vypadá spasování předku tak jak vypadá, auto proběhlo tuningem nejen laku, ale je tam i to zadní křídlo, nějaké ty blbosti na prazích, nejspíš je i podvozek snížený a bůhví jak. A co zbytek auta - rok výroby, nájezd, servis, motor, jestli to bylo bourané, v jakém stavu je střecha, interiér.. ? To všechno z auta může dělat načinčanou (dle mého názoru nevhodně) bídu a nebo výhodnou koupi, pokud někomu nevadí ten design a doplňky. U tohohle auta bych majitele viděl spíš na sportovce než na kochacího milovníka větru ve vlasech, takže opatrnost je na místě. Tohle je třeba moje Majda. Původ ČR, všechny doplňky originální a namontované na nové auto u autorizovaného prodejce Mazdy. Podvozek, motor atd., vše je původní, jen kola OZ jsem dával já a sání jde přes K&N filtr do původního airboxu. Auto je z roku 2003, verze NB po faceliftu, motor 1,8, 6 rychlostí, samosvor.. Má najeto 30 tisíc km, 90% km najeto pohodovým způsobem, nikdy nejezdilo na okruhu, nikdo s ním nedriftoval, nebourané, garážované, ježděné od jara do podzimu. Stav auta je vynikající, servis pravidelný u Mazdy, kompletní dokumentace, k autu se navíc váže zajímavý příběh. Za toto auto bych dostal mnohem víc než 3000 Euro. Na druhou stranu jsou už na první pohled auta, u kterých je 3000 Euro zbožným přáním majitele.

Ve světle tohoto vlákna si uvědomuji, že nesu dříví do lesa, nicméně už i já mám čerstvou obchodní zkušenost s Davidem. Po mé počáteční opatrnosti v úvodní písemné komunikaci se nakonec ukázalo, že se jedná o až extrémního puntičkáře (v tom jsme si blízcí), který se snaží protistraně maximálně vyhovět, rozptýlit pochybnosti, a sdělit již předem maximum informací. Vlastní setkání pak už byla tím pádem jen formalita, vše proběhlo podle dohodnutého scénáře, k mé plné spokojeností a věřím že i Davidově. A navíc jsme si bezvadně popovídali nejen o hodinkách.

Kapo - tuhle historii firmy jsem četl asi 20x a nejsem z toho moudrý. Kdo byl původním zakladatelem? CEJ Selke? To je jeho jméno? Asi ano, protože v roce 1970 založil firmu Selke Leathercraft. Dál se tam píše "synové Justin a Coleen", ale Coleen je ženské jméno, tak si říkám, jestli nejde o špatný překlad a zakladatelem je třeba Justin Selke, ten si vzal Coleen a jejich synové, mj. Trevor, později vstoupili do společnosti a podnikají dodnes. Zakladatel pracoval v JAR, ale nikde se nepíše, jak se stala ze Selke Leathercraft společnost Rogue. A jak se stalo, že Rogue se vyrábí v JAR, ale klobouky Selke se vyrábí na Novém Zélandu. Chápu, že na odkazu se píše jen o značce Rogue, ale ani tak to tam není úplně vysvětlené a já bych se rád dopídil i k NZ a společnosti Selke..:-).

Pár z vás tu dalo fotky svých klobouků značky Rogue. Trochu jsem hledal, je to prý jihoafrická firma a klobouky se vyrábějí v Jihoafrické Republice, nicméně mne zaujalo jejich zelené oválné logo. A to mne dovedlo k informaci, že značku založila rodina Selke. No a já si letos na Novém Zélandu koupil právě klobouk značky Selke. Klobouky Selke se vyrábějí na Novém Zélandu a tato značka má jistě něco společného se značkou Rogue, nejspíš majitele, ale jinak o tom nic nevím. I loga obou značek jsou si podobná. Není tu nějaký odborník, který by nás zasvětil do historie obou firem, jejich propojení a jak vlastně došlo k tomu, že v RSA jde o značku Rogue a na NZ o značku Selke? Děkuji.

Dnes Samsung Galaxy Watch ve velikosti 46 mm.

Ondra - já měl Suunto Spartan Sport Wrist HR a při každodenním nošení vydržely cca 10 dnů, podobně jako Garminy. I výdrž s GPS byla podobná (od cca 10 hodin při maximální přesnosti až po několik desítek hodin), dost záleželo na nastavené přesnosti měření a dalších věcech. Na to, že má Suunta měla dotykový displej, vydržela dost dlouho, oni Finové si nebezpečí velkého dotykového displeje byli vědomi a systém úspory energie měli promakaný (uspání, zhaslý displej, probuzení při pohybu atd). Ale k otázce - předpokládám dobře, že Tebou uváděný interval nabíjení (3-4 týdny) platí v situaci, kdy hodinky používáš 3x týdně na hodinový běh, ale jinak je nenosíš a leží na poličce? To by korespondovalo se mnou, když už jsem je později nenosil, tak jsem je položil do vitríny a nabil je jednou za pár měsíců. Suunta mi výborně seděla na ruce, Garmiňáci sice nesouhlasí, ale skvěle mi vyhovoval dotykový displej, jednoduché prostředí, intuitivní ovládání, ty hodinky neměly chybu a ano, často jsem s nimi i plaval, byť aktivitu plavání jsem neměřil. Dal jsem je pryč jen proto, že neměly barometr (dnešní modely ho už mají) a protože jsem chtěl hodinky používat i při létání, vyměnil jsem je nakonec za speciální letecké Garmin D2 Charlie. No a když už jsem měl Garminy a mohl srovnávat (měl jsem delší dobu oboje, Suunta jsem stále používal na sport), v té době jsem zjistil, že Garmin má o dost příjemnější konektivitu hodinek s mobilem, resp. příslušnou mobilní aplikaci (Garmin=Connect, Suunto=Movescount). U Garminu vlastně nepotřebuji počítač, v hodinkách lze nastavit vše a co ne, tak v Connectu. Suunto v tom bylo mnohem víc závislé na připojení k počítači. Ale je to už 2 roky zpátky a je možné, že v tom nastal pokrok. Nicméně když si na to člověk zvyknul (a zase tak často se připojovat k počítači nemuselo), přišly mi Suunta na sport (včetně plavání) lepší než Garminy.

Díky, chlapci. Já chtěl také naznačit, že dokonalý velký dům štěstí nezaručí. Ženil jsem se v roce 1983, bydleli jsme v několika bytech, až jsme postavili řaďák. Pěkný, patrový, 3 pokoje nahoře, pracovna, 2 koupelny, velký obývák se stěnou prosklenou na terasu, kuchyně na míru za statisíce, garáž, přístavek na motorku, terasa, zahrádka navržená architektem, výhled do polí. Se ženou jsme si tehdy říkali, že na tomhle definitivním místě si to uděláme podle sebe a budeme šťastně žít do smrti. Dům za to asi nemohl, ale začali jsme v něm žít naopak vedle sebe než spolu. My dva a pes jsme se míjeli, aniž bychom se potkávali. A to vedlo k postupnému rozpadu našeho vztahu. Tady bydlíme s Dášou už déle než tehdy v tom řaďáku. Není tam pracovna, posilovna či šatna. Jedna koupelna s jedním WC, kde se nutně potkáváme:-). Mou konfekční předsíňovou stěnu Dáša po pár letech vyhodila a známý truhlář vyrobil na míru jinou, kam se vejde jejích 50 párů bot. Neměl jsem myčku, Dáša ji dokoupila a nechala vestavět do kuchyňské minilinky (k čemu bych taky tehdy potřeboval větší a s myčkou?). Angažuje se i v dalších úpravách, nechávám jí volnou ruku, jen mi nesmí sahat na modýlky, sbírku Leathermanů a další chlapské relikvie. U hodinek jsme se shodli, Dáša je taky lehký chronomagor a tak jsou ve vitríně na stojáncích. Interiér nenavrhoval architekt. Takové interiéry vypadají v časopisech lákavě, je to dobrá inspirace, ale pro mne je to neosobní a studené. Náš interiér se vyvíjí. Na poličkách přibývají drobnosti z cest, dárky, tu kamínek, soška, fotografie, prostě cokoliv, co tam není jako pěst na oko, ale třeba i sklenička s gumovými žmolky a kačírkem, které jsem nasbíral na trati v Le Mans, na tu nesmí Dáša taky sáhnout. Každá věc nám něco připomíná a většinou jsou to společné zážitky. A taky o nich zpětně často mluvíme a plánujeme další. V předsíni Dáša namalovala část zdi magnetickou barvou, velký halabala obdélník, kam dáváme magnetky z cest a že cestujeme hodně. A zbytek stěn v předsíni postupně plní zarámované fotokoláže z našich cest na motorkách, z lyžování, sjezdů Vltavy i vzdálenějších destinací. Na lustru v obýváku je "bidýlko" ze spletených větví, na něm dřevěný ptáček z Francie a další věci. Náš dům prostě žije, spontánně se vyvíjí a každý kdo přijde říká, že z něj dýchá harmonie a láska. A o to jde, to je - aspoň podle nás - ideální domov, kde spolu chceme zestárnout. PS: No a ještě poslední foto, asi 7 let staré, když dům ještě nebyl obklopen zelení a Dáša to prostranství na konci vesnice svévolně pojmenovala a na domě se objevila i cedulka:-).

Asi by se na té fotce lépe vyjímaly Tactixy, ale i D2 Charlie se hodí...:-)

Když jsem se v roce 2007 po 24 letech rozvedl a přemýšlel o dalším bydlení, o ničem jiném než o domku jsem neuvažoval. Parametry byly jasné - co nejmenší, s terasou a zahrádkou, k tomu velká garáž. Cokoliv většího je blbost, stejně furt někde cestuju a v domě budu bydlet sám. Když ženská, tak jen na noc! V té době se naskytla možnost koupit pozemek o velikosti 2140 metrů na venkově, kousek od Hradce Králové, ve vesnici již navíc bydleli další kamarádi. Pozemek byl za směšnou cenu, zasíťovaný, taková nudle 21x100 metrů. Koupil jsem katalog RD a hledal podle velikosti. Jeden mrňavý se mi líbil, ale kamarád projektant mi ho rozmluvil, že v důchodu se mi asi nebude chtít šplhat do patra, co? OK, listujeme dál. Až jsem narazil na prcka, co si říkal Bungalov 13. A já se do něj zamiloval. Koupil jsem dokumentaci, onen známý projektant mi to posadil do zahrady, vymysleli jsme kam domek, garáž, zpevněné plochy a začalo se běhat po úřadech. Všechna ta razítka trvala půl roku, ale pak už se začalo stavět. Teda stavební firma, na klíč. Denně jsem na stavbu jezdil a pamatuji se, že jsem tam jednou přijel a zrovna dělali věnec nebo jak se říká tomu, na co se položí krovy. Stál jsem venku, povídal si s chlápkem, co stál uvnitř, něco dělal a vykukovala mu nad zeď hlava. Myslel jsem, že stojí na schůdkách, ale když jsem šel dovnitř, koukal jsem, že stojí na zemi. "To jste asi něco spletli," povídám, "tady se nepostavím, až tady bude strop". "Ale tady žádný rovný strop nebude, jen šikmý, je tu přiznaná střecha", on na to. Vůbec jsem si toho v plánech nevšiml. Týden před Vánoci jsem se stěhoval, zpočátku bylo uvnitř pár kousků starého nábytku a dvě motorky, což mi stačilo. Bez fasády, plotů, zpevněných ploch, garáže, všechno se dodělávalo průběžně několik let. No a s těmi holkami na jednu noc? Nějakou dobu se dařilo, ale pak přišla Dáša. A taky její dcera (ta už je teď ve svém). A kocour. A pes. Dnes v tom domku se zastavěnou plochou 88 metrů a podlahovou 76 metrů žijeme skoro 11 let a já jsem tam šťastný. Za dům přibyl mobilheim, který se někdy chystám obložit a všechno na něm zprovoznit, zatím je to další úložný prostor, chlastací prostor když je venku zima (elektrika a topení tam jsou) a taky tam přespávají návštěvy. Vpředu u cesty je dvougaráž. Celé je to dnes obrostlé bujnou vegetací, která je Dášiným dílem a mohu říct, že je to malé a děsně roztomilé místo k životu. Přes léto "žijeme" víc na terase, scházejí se sousedé a přátelé, ploty stále nemáme. Stojím si takhle ve sprše, jsem doma sám, cvakne klika a slyším: "Chceš kafe"? "Jasně", já na to. A kamarád jde udělat kafe a nese ho na terasu. Občas se nám na terase neplánovaně sejde třeba 10 lidí, prostě vidí že jsme doma nebo jdou náhodou kolem a zvrhne se to v chlastačku nebo grilovačku. Po zahradě chodí srnky a zajíci. Občas se staví cizí mladší pár a ptají se, jestli je to ta bé třináctka, že se jim moc líbí ale ještě ji neviděli naživo. Terasa je na západ, do luk a vzdáleného lesa a západy slunce jsou tu úchvatné. Pro mne je to naprosto dokonalé. A pak že na velikosti záleží...

Buď špatně hledám, nebo tu takové vlákno opravdu není, což je snad mezi značkami výjimka. No není to ostuda? Ale opravdu by mne zajímalo, jestli a jaké Fortisy pravidelně nosíte. Já dnes tyhle, se kterými se, pokud nebudu v nouzi, asi nikdy nerozloučím, mám je prostě rád. Tím víc mne překvapuje, že se relativně často objevují v inzerci, ale asi se do nich každý nezamiloval jako já... No a když kosmické hodinky, tak i propisky od světoznámého výrobce kosmických kuličkových per...:-)

K tématu "pořádný výlet" - je mi skoro 60, jsem tlustej a línej kuřák. Letos to byla zatím tragédie a vyjel jsem jen jednou (koronavirus, práce, další koníčky), ale jinak, když to jde, si dáme s Dášou 1-2x týdně náš 20 km okruh, což není výlet, spíš trénink a relaxace, občas dáme 30-40 km (tomu už říkáme výlet), výjimečně přes 50 km (zatím asi 4x a tomu už říkáme pořádný výlet) a zatím jednou jsme dali 75 km. Kilo zatím nikdy. Baví nás to, nedělíme to na vyjížďky, výlety a pořádné výlety, já si minulý týden skvěle užil i těch 16 km v Německu, zítra tam jedu na 5 dnů zase, Kostku si beru a doufám, že to aspoň jednou vyjde. Ale jinak dobrý - kolobrndili jsme už v ČR, na Slovensku, v Polsku, ve Slovinsku, já teď v Německu...:-).

pavel23 - na jednu stranu to mám podobně, jsem strojař, mechaniku miluju a mechanické hodinky jsou nádhernou ukázkou lidského řemeslného umu nehledě na jejich pozdější sběratelskou hodnotu nebo že mechanické hodinky mohou rodiče předávat dětem jako rodinné stříbro. Což u chytrých hodinek nehrozí. Na druhou stranu mám i dvoje chytré hodinky. Jedny Samsung a druhé Garmin D2 Charlie, což je letecká mutace Fenix 5X. A nepere se mi to - Samsungy nosím většinou do práce (bohatě využívám kancelářské aplikace, notifikace, občas telefonování, upomínky atd.), Garminy na sport, outdoor a do letadla a mechanické hodinky na obchodní jednání nebo když se mi po nich už prostě stýská a nepotřebuji zrovna funkce chytrých hodinek. Jednu dobu už jsem mechaniku skoro nenosil a kochal se hodinkami doma ve vitríně, ale v poslední době nosím mechanické hodinky víc a ještě asi přitvrdím, ale platí, že jen tam, kde pro mne nebudou zásadní výhodou funkce chytrých hodinek. A tak se u mne bude nošení chytrých a mechanických hodinek prolínat..

Já mám 26/20. A je to Kostra Tour Fold, tedy skládací model a tak se nám opravdu vejdou všude. Buď se jen otočí v rámu a otočí řídítka, nebo se dá ještě sundat zadní kolo (má rychloupínání + rychlopovolovák na brzdové lanko). Tak je vozíme pod postelí v naší obytné Důře. Do kufru normálního auta zadní kolo nesundávám a klidně se obě vejdou třeba i na zadní sedadlo. Ta skladnost je příjemná.

No jo, tak jsem se konečně letos taky sklouznul. Nechci se vymlouvat, ale stále to nevycházelo a asi jsem dal párkrát přednost jiným aktivitám. Před dvěma týdny jsem jel na pár dnů služebně do Německa a tak jsem si vzal Kostičku sebou, co kdyby. Je skládací a v kufru moc místa nezabere, tak co. Nevyšlo to předminulý pátek, sobotu ani neděli, celý den v práci a pak už jsem byl zralý tak na večeři, jedno pivo a postel. Ale v pondělí to konečně klaplo a tak jsem si vymyslel na rozhýbání takový malý okruh po okolí. Mezi Lipskem a Drážďany je sice placka, ale kupodivu ne úplná, je tu hodně lesů, rybníků, větrných mlýnů, jsou tu docela malebné vesničky, ne jako v Alpách ale taky pěkné. Uprostřed trasy, po 8 km jsem se stavil v hotelu u rybníka, dal si pivko, po kterém mi děsně ztěžkly nohy, ale brzo jsem to zase rozjel. Ještě zastávka u mlýna, pozdravit kozy v místní minizoo a honem zpátky do našeho bezva prázdninového hotelu Wiesenhof, udělaného ze starého statku, abych se stihnul vysprchovat a zajít na skvělou véču. PS: Dalších pár dnů mne dost bolely nohy, po tom koronavirovém nicnedělání jsem fakt hrozná lemra..

TLD - mám pocit, že pán říkal že je tam benzín a nějaký větší obsah, ale už nevím. Je vidět, že NZ je blíž k Americe, kamiony z větší části americké nádherné trucky a to samé i jiné, osobáky, pickupy atd., novozélanďané to mají rádi, v kdečem bublal starý dobrý americký V8. Říkal jsem si, že NZ je první zemí, kde bych si dokázal představit žít. Práce je dost, na cizince nekoukají skrz prsty, koneckonců, kdo je původní obyvatel, ani Maorové ne. Nádherná příroda, malá hustota obyvatel, osady a městečka jako by vypadly z dnešního amerického, původně divokého západu nebo ze staré dobré koloniální Anglie. Život běží klidným tempem a kromě práce se umí i bavit. Jezdím přes 20 let na motorkách, od roku 1983 létám a také máme naši americkou obytnou Důru. No a tam je spousta motorkářů, milovníků amerik, bezpočet malých letišť, v poušti tam je mimochodem jedno z nejlepších míst pro překonávání plachtařských rekordů, je to Omarama, díra na křižovatce dvou silnic uprostřed ničeho, jen s pár domy, dvěma restauracemi, benzínkami, hřištěm, radnicí, školou, doktorem a letištěm. Miniaturní, ale mají tam všechno, snad kromě stínu..:-). Na NZ se můžeš koupat, jachtařit, rybařit, létat, jezdit, lovit, lyžovat a to všechno skoro na jednom místě. Policajti nás zastavili jen jednou. Jeli asi 15 km za námi přes menší pohoří, v osadě pod kopci nás předjeli a zastavili. Ani nechtěli papíry, bylo jasné že jsme turisté s auty z půjčovny, šerif mne pochválil, že jsem jel vzorně, dokonce i když tam byla chvilku třicítka, zpomalil jsem, jen mi řekl, že na NZ je zvykem, když jsem pomalý a dojedou mne rychlejší auta, na vhodném místě zajet na krajnici a nechat je předjet. Což jsme běžně praktikovali, v horách se dá jet s obytkou jen pomalu, stoupání jsou často prudká, silnice děravé, zatáčky ostré a ten kdo jel druhý, vždycky hlásil prvnímu vysílačkou, že se to za námi hromadí, ať je pustíme. Ale v tomhle případě za námi jeli jen ti policajti, navíc míst k předjetí bylo dost a tak jsem si říkal, že zastavovat na krajnici nebudu. Policista to chápal, ale přesto doporučil auta pouštět aktivněji, zeptal se jestli něco nepotřebujeme, popřál hezkou cestu a jeli jsme. Prostě pohoda. Když jsme auta vraceli, a čekali u hromady kufrů na odvoz na letiště, chtělo se mi skoro brečet.. Jo a ten benzín je levnější než u nás, v březnu stál v přepočtu 20-25 korun za litr..

Mám hlavu děravou, tak nevím, jestli jsem to sem už nedával, když tak se omlouvám za tenhle malý fotopříběh. Tohle MG jsem potkal letos v březnu na Novém Zélandu. Bylo to na severu jižního ostrova, v malé osadě Kaiteriteri u Tasmánského zálivu. Seděl jsem na terase u hospůdky a kochal se pohledem na skálu v moři, když projelo kolem mne. A já si hned řekl, že to auto znám, což se pochopitelně jevilo jako nesmysl. Nedalo mi to, dopil jsem pivko, šel za roh a na parkovišti ho zahlédl. Stála u něj elegantní dáma středního věku a hovořila s párem, který auto také zaujalo. Zatím jsem si auto prohlížel a najednou mne trklo, odkud ho znám. Když pár odešel, oslovil jsem dámu, ukázalo se, že je to majitelka auta. Povídám jí: "Nemohl jsem Vás náhodou potkat před lety v Evropě? Byl jsem tehdy na motorce v Alpách a když jsme stáli na Passo Stelvio, přijela tam skupinka klasických roadsterů a mám pocit, že tohle auto tam bylo také". Paní se rozzářila a že ano, jeli tehdy z Anglie a také přes Alpy a Stelvio. Když jsme se loučili, paní mi dlouho podávala ruku a s nepředstíranou radostí říkala, že je ráda, že mne poznala. Jestli je někdo skutečný petrolhead, tak ona, na fotce je vlevo, bohužel bez hlavy..:-). Svět je opravdu malý...

TLD, to byl opravdu veterán, ale v celkem pěkném stavu, viděli jsme ho poslední den v kempu v Christchurch. Mně se líbily ty menší autobusy, jako je třeba na poslední fotce a zrovna těchhle modelů, předělaných na obytky, jsme potkali víc, dokonce i ve stejných barvách. Prohodil jsem pár slov s majitelem, kupodivu to není moc starý autobus, který si současní majitelé před 7 lety přestavěli na obytku. Zajímavé je, že měli markýzy na obou stranách. Bohaté prosklení asi nezaručí tepelné ztráty v zimě, ale to evidentně na NZ nikdo neřeší, protože všechny obytky mají hodně oken, pro zatemnění jsou žaluzie, rolety nebo závěsy. Jinak to auto bylo uvnitř nádherně vzdušné a pocitově i fakticky prostorné. Fotku mne napadlo udělat až když majitel odešel, tak jen skrz okno. Vpředu byl obytný prostor s kuchyní, za závěsem v zadní části je ložnice a za ní dveřmi vstup do koupelny se sprchou a WC. Bohužel to nemá žádnou garáž, takže je nutný box vzadu, asi by nám ani ten nestačil, ale určitě by se dalo něco vymyslet...