Moje vlastní historka o zázraku
Vyrazil jsem dneska k proktologovi. Po letech zkušeností se soukromou ordinací, kde za každý úkon chtějí bambilion, jsem vzal zavděk doporučením k doktorovi v jednom nejmenovanym pražskym špitálu.
Byl jsem objednanej na 12. hodinu, dorazil jsem na chirurgii v 11:40 a byl už třetí v pořadí. Sedím, čtu si, koukám do mobilu. V poledne dorazil doktor a první člověk šel do ordinace.
Po zhruba dvou minutách se zpoza dveří ozval strašnej řev. Takovej ten nefalšovanej projev bolesti, z kterýho jde člověku mráz po zádech. Trochu mě polilo horko, ale lidi kolem mě vypadali úplně v klidu, tak jsem nic neřešil. Za minutu se řev opakoval.
Začal jsem bejt trochu nervózní, ale lidi okolo byli pořád úplně v pohodě a navíc chodili další a další, kteří se na recepci hlásili k danýmu doktorovi.
Ve 12:15 šla na řadu paní. O pár momentů později prořízla vzduch čekárny série výkřiků a hekání. Husí kůži jsem měl po celym těle.
Zhruba ve 12:24 mi došlo, že až paní vyleze, jsem na řadě já a v souvislosti s tím jsem neklamně rozpoznal, že těch 40 minut čekání mě úplně a dokonale vyléčilo. A že vlastně žádnou lékařskou asistenci nepotřebuju! Zázrak!
Vzápětí jsem na recepci trapně nahlásil nějakou výmluvu, protože zázraku by asi osazenstvo nevěřilo, a naprosto zbaběle zdrhnul.
Během cesty k autu mě napadlo, že na tý soukromý klinice tolik peněz, zvlášť v porovnání s dnešní inflací, vlastně nechtějí. Až zázrak pomine, rád si připlatím .