Ruské kalibry

[Petr_P]

3. Hodinový strojek Valjoux 61

 

Článek chronokolegy Odjinud v úvodu tohoto vlákna zmínil, že kořeny chronografu Poljot 3133 leží u švýcarských firem Venus a Valjoux. To mě inspirovalo k sepsání širšího rozboru o vlivu švýcarských firem jako byly Valjoux, Venus a ETA na vývoj sovětského hodinářského průmyslu.

 

Pravděpodobně vůbec prvním profesionálně udělaným hodinkovým chronografem, který se v Sovětském svazu vyráběl, byl švýcarský Valjoux 61. Podle dostupných informací (a je jich jak šafránu) firma Valjoux dodávala so SSSR nedokončené strojky ve formě tzv. ébauche. Dodané díly se pak kompletovaly v 1. Moskevském hodinářském závodě.

 

Přestože stojek Valjoux 61 byl navržen pro jednotlačítkové kapesní chronografy, tak jej v SSSR montovaly jen náramkových pouzder, která byla na svoji dobu patřičně velká. Strojek měl průměr cca 37,5 mm, měl 17 ložiskových kamenů a frekvence oscilátoru byla 18 000 kyvů za hodinu.

 

Jsou známy strojky s datací od konce roku 1938 až do podzimu 1941. Pak německá invaze do Sovětského svazu znemožnila další dodávky švýcarských dílů.

 

Následující fotka ukazuje podobu sovětských chronografů s kalibrem Valjoux 61.

 

 

Zdroj: www.netgrafik.ch/russiantimes.htm

 

Valjoux 61 je dnes více známý z kapesních chronografů značky Heuer. Předpokládá se, že kalibr Valjoux 61 se vyráběl cca od roku 1930 až minimálně do 50. let. Je ale možné, že V61 je i starší, protože strojky hodně podobné konstrukce produkovaly jiné švýcarské firmy už ve 20. letech. Navíc historie výroby různých typů strojků s chronografy značky Valjoux se datuje až do období před první světovou. Například Valjoux 22 pro náramkové hodinky pocházel už z roku 1914.

 

Perlička na závěr. Německá firma Wempe použila v polovině 30. let upravený kalibr Valjoux 61 pro jedny ze svých prvních hodinek pro navigátory (tzv. B-Uhren) pro německou Luftwaffe.

[Petr_P]

4. Hodinový strojek Poljot 3017

 

Historie dalšího popisovaného sovětského strojku s chronografem Poljotu 3017 má také začíná ve Švýcarsku. Tentokráte u firmy Fabrique d'Ebauches Venus S.A. (zkráceně Venus), který vyvinula a vyráběla kalibr Venus 150. Datace jeho počátků není dokonale zdokumentována, ale pravděpodobně tento kalibr existoval už počátkem 40. let (a možná už i před druhou světovou válkou).

 

Jedná se o klasický strojek pro náramkové chronografy té doby: manuální nátah, dvě tlačítka, průměr 13 linek (cca 29+ mm), 17 ložiskových kamenů, frekvence oscilátoru 18 000 kyvů za hodinu. Základem chronografu je stejně jako u dříve popsaného kalibru Valjoux 61 tzv. ?rozdělovač? (s rohatkovým ozubením a palci). V angličtině se používá termínů ?column wheel? nebo ?castle wheel? nebo ?pillar wheel?.

 

Pro další příběh jsou důležité následující události:

 

První je technický pokrok v konstrukci strojků pro chronografy. Výrobně náročný rozdělovač s palci je nahrazen vačkou. V angličtině se používá termín ?cam and lever? nebo ?coulisse lever system?. Prvním kalibrem u Venusu s touto novinkou byl Venus 188 (velikost 14 linek, cca 31 mm), který vycházel z Venusu 175 (dvojče Venusu 150, ale o velikosti 14 linek). Některé prameny uvádějí, že Venus 188 vzniknul už v roce 1948 a vyráběl se až do roku 1966. Předchozí generace strojků s rozdělovačem (jako byl Venus 150, 170 a 175 a na nich založené řady kalibrů) pak postupně uvolňovala místo novým chronografům s vačkou.

 

Druhou událostí byl v druhé polovině 50. let zájem Sovětského svazu o nákup ?nových? (z pohledu SSSR) hodinářských technologií, které sám nezvládal nebo prostě nechtěl vyvíjet. Aby to mělo smysl a strojek Venus 150 bylo možno spolehlivě a ve velkém vyrábět v SSSR, tak uzavřená dohoda musela s největší pravděpodobností zahrnovat kompletní transfer hodinářských technologií (stroje, nástroje, dokumentace, předvyrobené součástky, technickou asistenci). Téměř jako vždy nejsou detaily těchto transakcí veřejně známé. Dokonce některé internetové prameny mají o existenci této legální transakce neurčité pochyby.

 

Nelze pochybovat, že tento obchod byl pro obě strany výhodný. Švýcaři se za peníze zbavili zastarávající technologie a přitom si nevytvořili konkurenta na trhu, protože Sověty kontrolovaný sféra vlivu byla prakticky zcela izolovaná od švýcarského dovozu.

 

Jak už bylo sovětskou tradicí při technologických transferech, tak v 1. Moskevském hodinářském závodě strojek Venus 150 upravili k obrazu svému. Nejviditelnější změnou je navýšení počtu ložiskových kamenů ze 17 na 19. Nový kalibr označili jako 3017 (první dvojice číslic pak udává cca průměr v milimetrech). Od roku 1964 pak továrna začala pro sví výrobky používat značku a logo ?Poljo?t. Kalibr 3017 se vyráběl od roku 1959 až do roku 1979. Tehdy už tři roky výroba nástupce ? kalibru 3133, který bude popsán v následující kapitole.

 

První hodinky s kalibrem 3017 nesly označení ?Strela? (česky ?Střela? nebo ?Šíp?) a byly určeny pouze pro vládní použití (pro vojenské letectvo). Teprve od roku 1964 se začaly prodávat veřejnosti (včetně exportu) pod tehdy zcela novými brandy ?Poljot" (česky ?Let?) a ?Sekonda? (česky ?Sekunda?). Molnija (Čistopolský hodinářský závod) navíc vyráběla kapesní chronografy s tímto kalibrem.

 

Chronografy Strela/Poljot/Sekonda se zapojily do sovětského vesmírného programu. Chronografy Strela staly prvními hodinkami, které se dostaly do volného kosmického prostoru. Bylo to na zápěstí Alexeje Leonova při jeho letu na Voschodu 2 v roce 1965.

 

Na následujícím obrázku jsou zobrazeny chronografy ?Strela? s vyrobené v 1. Moskevském hodinářské závodě někdy před polovinou 60. let.

 

 

Zdroj: www.netgrafik.ch/russiantimes.htm

 

Transfer technologií firmy Venus na východ tím ale neskončil. V roce 1966, kdy Fabrique d'Ebauches Venus S.A. končila činnost, se prý Švýcaři pokusili do SSSR prodat i větší strojek Venus 175. V SSSR sice neuspěli, ale zákazníka pro švýcarský výprodej přeci jen našli - Čínskou lidovou republiku. Strojek s označením Seagull ST-19 se tam vyrábí dodnes.

 

Údajným impulsem (nepotvrzeno) k čínskému nákupu výrobní linky byly důsledky postupného zhoršování vztahů mezi ČLR a SSSR od konce 50. let. Sověti postupně zastavili Číně svoji hospodářskou pomoc, včetně dodávek zbraní. Tím Čína přišla i dodávky chronografů Strela s kalibrem Poljot 3017, které byly určeny pro vojenské piloty. Číňanům pak prý nezbylo nic jiného, než se poohlédnout jinde.

[Petr_P]

5. Hodinový strojek Poljot 3133

 

Ve skvělém článku na začátku tohoto vlákna je vlastní kalibr Poljot 3133 popsán velmi detailně. Proto se v následujících odstavcích soustředím spíše na hodně široké souvislosti obklopující vznik tohoto sovětského kalibru.

 

5.1 Hodinový strojek Valjoux 7734

 

Společnost Fabrique d'Ebauches Venus S.A. ukončila svoji činnost v roce 1966. Některé její perspektivní technologie převzala jiná slavná švýcarská firma Valjoux S.A. U všeho ostatního byla snaha se toho zbavit, nejlépe to prodat někam dále, jak jsem už popsal v předchozí kapitole u strojku Venus 175.

 

K lepšímu pochopení vztahů společností Venus a Valjoux rozhodně stojí za zmínku, že obě společnosti už dávno nebyly samostatné, ale byly součástí velkého holdingu Ébauches S.A. (Venus od roku 1928 a Valjoux od roku 1944).

 

Jedním ze strojků, který u Valjoux převzali od Venus, byl vačkový chronograf Venus 188 (ročník 1948, velikost 14 linek, 17 ložiskových kamenů, frekvence oscilátoru 18 000 kyvů za hodinu). Společnost Valjoux ho pak v mírně upravené verzi Valjoux 7730 (a 7731) vyráběla od roku 1966 do cca 1973.

 

První větší předělávka pak přišla v roce 1969 s kalibrem Valjoux 7733 (a sourozenci 7734 [= 7733 + datumový věnec], 7736, 7736). Byl už více vylepšen vlastní mechanismu chronografu. Celá řada strojků se pak vyráběla asi jen do roku 1974. Cca do roku 1978 pak dobíhala výroba některých posledních modelů.

 

Okolo roku 1974 by mohl příběh končit s konstatováním, že proběhl transfer technologie výroby strojku Valjoux 7734 do SSSR a jeho transformace do Poljotu 3133. Naštěstí příběh je ještě mnohem barvitější a složitější, takže budu pokračovat popisem dalšího dění ve firmě Valjoux. Jen je potřeba se ale vrátit v čase o několik let nazpátek.

 

5.2 Hodinový strojek Valjoux 7750

 

V roce 1969 došlo v hodinářském průmyslu k několika událostem, který měly do budoucna zásadní vliv i na osud chronografů Valjoux. V uvedeném roce se na trh dostaly první náramkové strojky s chronografem a automatickým nátahem. Heuer, Breitling, Dubois Dépraz, Buren a Hamilton spojily své síly a společně vyvinuly kalibr Chronomatic. Zenith-Movado zase přišlo s kalibrem El Primero. Vyvrcholením událostí roku 1969 byl první sériově vyráběné náramkové quartzové hodinky, se kterým přišlo japonské Seiko.

 

U společnosti Valjoux se tak naráz ocitli pod tlakem nových konkurenčních technologií. Jejích odpovědí se stal strojek nové generace - chronograf s automatickým nátahem Valjoux 7750. Strojek byl postavený na tehdy nejmodernějších materiálech, měl vysoce integrovanou konstrukci, která byla optimalizována ne velkosériovou výrobu. 7750 měl velikost 13 1/4 linek (cca 30 mm), 17 ložiskových kamenů, ukazatel data a frekvenci oscilátoru 28 800 kyvů za hodinu.

 

Dnes je tento strojek legendou, ale tak jednoduché to zpočátku vůbec nebylo. Při jeho konstrukci první výchozí bod zvolili starší 7733/7334. S použitím výpočtů provedených na počítačích (7750 byl jeden z prvních strojků, který byl takto navržen) stvořili vlastně zcela nový strojek. 7750 si poprvé zatikala v 1972 a dodávky začaly v roce 1973. Poté ale přišlo něco, s čím nikdo nepočítal a co málem poslalo 7750 do historie.

 

Zjednodušeně se to dnes označuje jako ?quartzová krize?. Ta tvrdě dolehla i na společnost Valjoux. Všichni chtěli quartzové hodinky, a tak byl v roce 1975 program kalibru 7750 zrušen! Výroba se zastavila a byl vydán příkaz zrušit i výrobní přípravky a nářadí! Tvůrce kalibru, Edmond Capt naštěstí pro budoucnost neuposlechl rozkaz, všechno sbalil a schoval pro budoucnost. Jak prozíravé.

 

Společnost Valjoux ale ?quartzovou krizi? nepřežila a koncem 70. let byla pohlcena další švýcarskou společností ETA S.A. Ta byla nejsilnějším členem v holdingu Ébauches S.A. V roce 1983 výrobu 7750 s pomocí schovaných nástrojů obnovili a vlastní strojek dále vylepšovali a přidávali další varianty . Dnes je strojek označovaný jako ETA Valjoux 7750 (a jeho odvozeniny) jednoznačným lídrem a vládcem trhu chronografů s automatickým nátahem.

 

5.3 Transfer technologijí do SSSR

 

Ale zpátky k Sovětskému svazu a strojku Poljot 3133. Jak už bylo v předchozích odstavcích popsáno, v roce Valjoux investoval hodně do vývoje a rozjetí výroby strojku Valjoux 7750. Bohužel finanční situace v roce 1973 nebyla díky nastupující ?quartzové krizi? nijak dobrá. Proto se ukončila výroba starších produktů, jako byl například Valjoux 7730, a hledali se kupeci pro tyto nadbytečný výrobní programy a vybavení.

 

Sovětský svaz nabídku na Valjoux 7730 odmítnul. Pravděpodobně proto, že spousta vybavení měla nejlepší léta dávno za sebou. Nakonec se ale podařilo program 7730 prodat do Indie.

 

V roce 1974 redukce programů u Valjoux pokračovala, byla zastavena výroba i modernější 7734. Tentokráte Sovětský svaz nabídku na odkup přijal. Je tedy více než pravděpodobné, že první krok učinila švýcarská strana!. Celý technologický celek potřebný k výrobě 7734 se pak odstěhoval do Moskvy k Poljotu (1. Moskevský hodinářský závod). Předpokládá se, že i tentokrát byla součástí kontraktu technická asistence Švýcarů přímo v Moskvě.

 

5.4 Hodinový strojek Poljot 3133 a 31659

 

Jak už posal chonokolega Odjinud ve svém úvodním článku, u Poljotů švýcarský strojek mírně vylepšili a zesílili. Největší konstrukční změnou je nový oscilátor s vyšší frekvencí oscilátoru (21 600 kyvů za hodinu), počet ložiskových kamenů se zvýšil za 17 na 23. Strojek prodělal ještě řadu dalších, méně nápadných úprav.

 

Výroba se rozjela v roce 1976. Jak už bylo napsáno, zpočátku probíhala výroba pouze pro vládní použití (námořnictvo, letectvo, kosmický program,..) a teprve později byly hodinky uvolněny i pro veřejný prodej a export. Většina západních zdrojů uvádí rok 1983, některé i rok 1982.

 

O tomto datu má ale osobně docela pochyby. Těch 6-7 let je opravdu velmi dlouhá doba. Navíc výrobu předchozího chronografu Poljot 3017, který byl i exportován, ukončily už v roce 1979. Proto mi rok 1979 připadá jako logičtější načasování, kdy se hodinky mohli dostat do veřejného prodeje (ať už to v sovětských časech trvalého nedostatku jakéhokoliv spotřebního zboží na pultech znamenalo cokoliv). Mám podezření, že datace 1982/83 se odvíjí od dnešní západní znalosti starých ovětských exportních katalogů.

 

Jednu stránku ze sovětského exportního katalogu z roku 1983 přidávám. Je zajímavé, že hodinky s kalibrem 3133 mají popisky stále v ruštině.

 

Uvedu také jednu připomínku k titulnímu článku od kolegy Odjinud. Z katalogu a fotek kalibrů je vidět, že vnitřní otočná luneta a její ovládání třetí korunkou na levém boku pouzdra nemá žádnou souvislost s použitým kalibrem 3133 nebo 31659.

 

Základní model kalibru Poljot 3133 byl bez hackingu. Pro hodinky ?Šturmanské? pro sovětské letectvo se vyvinula verze 31659 s možnosti zastavení sekundové ručky (tzv. ?hacking?). To by měl hlavní rozdíl mezi těmito dvěma verzemi kalibru. Strojek 31659 byl údajně ve výrobě už od roku 1976.

 

Vynikajícím zdrojem informací o chronografech Poljot 3133 je to vlákno na WUS: Guide to Determining the Age and Originality of a Poljot 3133 Chronograph

[Petr_P]

5.4 Vladimír Remek a jeho chronografy Poljot 3133

 

Otázce, co měl na ruce Vladimír Remek při svém kosmickém letu na palubě kosmické lodi Sojuz 28 a kosmické stanice Saljut 6 v březnu 1978 se na Chronomagu věnovala už tři vlákna ? stručně to bylo probíráno tady (únor 207), tady (srpen 2007) a zejména v tomto vlákně (září 2008).

 

Na následující fotografii, která dosud nebyla na Chronomagu publikována, je major Ing. Vladimír Remek na návštěvě u svého mateřského 1. stíhacího leteckého pluku v Českých Budějovicích. Foto není datováno, ale předpokládám, že jeto někdy z období těsně po jeho letu v roce 1978. Už je povýšen do hodnosti majora, a má na hrudí nejvyšší možná vyznamenání z té doby - Hrdina ČSSR (to je ta větší rudá hvězda) a Hrdina SSSR.

 

 

Zdroj: www.pilotialetadla.cz

 

Hodinky na kovovém tahu jsou pravděpodobně identické s těmi, které jsou vyfoceny na jeho zápěstí na odpalovací rampě Kosmodromu Bajkonuru nebo na palubě Saljutu 6. Je to zřejmě stejný model hodinek Poljot s kalibrem 3133, který je na následujícím obrázku. Remek je ale měl na kovovém tahu.

 

 

Zdroj: www.netgrafik.ch/russiantimes.htm

 

Tedy není to ani vojenská verze pro námořnictvo (Okean) ani verze pro letectvo (Šturmanské). Jestli to byl speciál pro kosmický program a časem ho prodávali i veřejnosti, nebo to bylo přesně naopak, to se asi nedozvíme. Tak jako tak fotky z letu Vladimíra Remek poskytují důkaz, že tyto hodinky musely existovat nejpozději koncem roku 1977. I proto si myslím, že tu byla šance, že chronografy Poljot 3133 mohly jít na veřejný trh mnohem dříve než v roce 1982/83, jak se dnes tvrdí.

[Petr_P]

Hodinky na kovovém tahu jsou pravděpodobně identické s těmi, které jsou vyfoceny na jeho zápěstí na odpalovací rampě Kosmodromu Bajkonuru nebo na palubě Saljutu 6. Je to zřejmě stejný model hodinek Poljot s kalibrem 3133, který je na následujícím obrázku. Remek je ale měl na kovovém tahu.

...

Zdroj: www.netgrafik.ch/russiantimes.htm

 

Prohledal jsem svoje archivy. Stejné hodinky jako měl Vladimír Remek, měl na ruce i sovětský kosmonaut Viktor Vasiljevič Gorbatko, který letěl na palubě kosmické lodi Sojuz 24 a kosmické stanice Saljut 5 v únoru 1977 (!).

 

Dokonce mám důvodné podezření, že hodinky na obrázku z www.netgrafik.ch/russiantimes.htm jsou právě Gorbatkovi, neb ty byly v roce 1993 nabízeny i s tím bílým náramkem jako autentické na aukci u Sotheby?s v New Yorku.

[Petr_P]

6. Hodinový strojek UROFA Caliber 59

 

Dalším hodinkovým strojkem s chronografem, který se vyráběl v Sovětském svazu a který byl původně navržen a vyráběn v zahraničí byl kalibr, který se dnes mezi sběrateli označuje jako ?Typ 59? nebo podle originálu jako ?UROFA Caliber 59?.

 

Tento hodinový strojek nepochází ze Švýcarska, nýbrž z Německa. Jeho tvůrcem byla společnost, které je dnes známá jako Tutima Uhrenfabrik GmbH.

 

Okolnosti, za kterých se dostal do Sovětského svazu, snad budou pro čtenáře zajímavé, protože nemají v historii hodinářství obdoby.

 

6.1 Počátky firem UROFA/UFAG

 

Ale pěkně popořádku. Nejdříve se v příběhu musíme vrátit do 20. let 20. století.

 

Německo se ve 20. letech ocitlo v téměř naprostém chaosu, kde ekonomiku drtila hyperinflace. To platilo i pro saské městečka Glashütte, tradičního německého hodinářského centra, které je kousek za našimi hranicemi na opačné straně Krušných hor. V roce 1925 sem byl bankou vyslán jako konkurzní správce Dr. Ernst Kurtz. Měl za úkol konsolidovat místní hodinářský průmysl. V letech 1926-27 založil dvojici hodinářský společností UROFA (Uhren-Rohwerke-Fabrik Glashütte AG) a UFAG (Uhrenfabrik Glashütte AG).

 

Jak z německých názvů vyplývá, tak společnost UFAG produkovala hodinky a UROFA hodinové strojky. UFAG pak svoji řadu top produktů označovala brandem ?Tutima?. Patrně nejslavnějším produktem této firmy a značky se staly náramkové dvoutlačítkové chronografy pro piloty, které dnes výrobce označuje jako ?Tutima Flieger Chronograph?

 

6.2 Hodinky Tutima Flieger Chronograph se strojkem UROFA Caliber 59

 

Německá Luftwaffe byla v 30. letech závislá na dovozu pilotních chronografů ze Švýcarska. V roce 1939, s tím jak se blížila válka, požadovala standardizované pilotní chronografy vyráběné v Německu. Dodavateli se staly firmy Hanhart, která nejdříve produkovala jednotlačítkové a později i dvoutlačítkové chronografy, a také UROFA/UFAG.

 

UROFA vyvinula svůj dvoutlačítkový Caliber 59, který se stal prvním německým strojkem s funkcí ?flyback? (jedno tlačítko stopek má funkci start/pause a druhé tlačítko resetuje ukazatel stopek do nulové polohy). UROFA Caliber 59 měl manuální nátah, dvě tlačítka, klasický rozvaděč, průměr 15 linek (cca 34 mm), 17 ložiskových kamenů a frekvenci oscilátoru 18 000 kyvů za hodinu. UFAG pak celé hodinky sestavovala.

 

Z dat dnešní společnosti Tutima vyplývá, že společnosti UROFA/UFAG v letech 1940-1945 vyrobily celkem 30 000 těchto chronografů. Sériová čísla dochovaná mezi sběrateli zatím ukazují jen na cca 18 000 vyrobených kusů. Během výroby za 2. světové války docházelo k postupnému zjednodušování strojku i vlastních hodinek. Strojky z počátku produkce byly pozlacené a vybavené protinámrazovým uložením setrvačky. Pouzdra se také zjednodušovala - místo mosazi se někdy objevily hliníkové slitiny, místo šroubovaného dýnka jen naklapávají a některé výrobní šarže byly bez otočné lunety.

 

Německé ?Flieger Chronograph? se staly už za války velmi ceněným kouskem erárního vybavení. Hodinkové fotky německých stíhacích es a velících důstojníků z tohoto období názorně ukazují, že asi nebylo významnějšího německého stíhacího pilota, který by neměl na zápěstí chronografy značky Hanhart nebo Tutima. A tuto skutečnost jejich protivníci ze Sovětského svazu velmi dobře věděli.

 

6.3 UROFA/UFAG v roce 1945

 

Konec války v roce 1945 byl v Glashütte a společnostech UROFA/UFAG velmi dramatický. Posledních několik týdnů před koncem války ředitel UROFA/UFAG Dr. Ernst Kurtz začal přesouvat zásoby vyrobených strojků a pouzder z Glashütte ohrožených sovětským postupem směrem do Bavorska, blíže k Američanům.

 

7. května pak Glashütte definitivně opustil. Právě včas, protože v noci ze 7. na 8. května 1945 přišel jeden z poledních náletů války. Tentokráte ruský a válkou dosud nezničené Glashütte a jeho hodinářské továrny byly silně poškozeny. 8. května válka skončila nměckou kapitulací. Pak následoval několik hodně divokých týdnů okupace. Ale už 23. května Rudá armáda začala továrny hlídat a v Glashütte začali místní plánovat obnovení alespoň částečné hodinářské výroby a opravárenských služeb.

 

Nakonec vše dopadlo jinak. Už 1. července 1945 přišel rozkaz všechno z UROFA/UFAG rozmontovat a odvést. Demontáže skončily 8. srpna 1945 a 14. srpna odjel poslední nákladní automobil ?nach Moskau?. Odvezeno bylo vše, co přečkalo konec války ? stroje, veškerá dokumentace, nářadí, dokonce i nábytek. Velmi cenné byly i rozpracované díly, včetně několika set strojků v různém stavu rozpracovanosti a pár set pouzder. V záznamech není zmínka o tom, že by z továrny v tomto okamžiku byl odvlečen nějaký personál.

 

6.4 Výroba v Prvním Moskevském hodinářském závodě

 

Podle dostupných informací se výroba v ?1. Moskevském hodinářském závodě? znovu rozeběhla v roce 1947. Sovětské označení hodinového strojku je pravděpodobně neznámé, proto se dnes používá označení ?Typ 59?.

 

Co je ale známo, je oficiální označení sovětské verze hodinek ?Flieger Chronograph?. V úřední terminologii sovětského letectva hodinky dostaly zkratku ?ANČS? (v ruštině ???? - ??????????? ???????? ???? ? ????????????), tedy ?letecké náramkové hodinky se stopkami?. Hodinky nebyly určeny pro prodej veřejnosti, ale pouze pro vojenské letectvo.

 

Zpočátku probíhala montáž s použitím německých součástek. Na číselníky se místo loga Tutima tisklo logo 1. MČZ. S tím, jak postupně jak originální součástky docházely (nejdříve pouzdra), se přešlo na nově vyrobené díly. Někdy v roce 1949 se začaly montovat také strojky z nově vyrobených dílů.

 

Dosud zachovalé kusy se často liší v drobných detailech (hlavně u pouzder), takže je možné, že v Moskvě se snažili výrobu postupně ladit. Na následujícím obrázku jsou letecké chronografy typu ANČS s kalibrem Typ 59, které byly asi kompletně nově vyrobené v 1. Moskevském hodinářském závodě v roce 1949.

 

 

Zdroj: www.netgrafik.ch/russiantimes.htm

 

V 2. Moskevském hodinářském závodě některé kalibry Typ 59, který vyrobila 1. MČZ, zapouzdřili do kapesních chronografů určených pro vojenské námořnictvo. Hodinky (respektive strojek) na následující fotografii byly vyrobeny v roce 1949.

 

 

Zdroj: www.netgrafik.ch/russiantimes.htm

 

Podle současného poznání výroba strojku Typ 59 (a na něm postavených leteckých hodinek ANČS a námořních kapesních chronografů) byla zastavena koncem roku 1951. Celkový počet v Moskvě nově vyrobených strojků asi nepřekročil 5 tisíc kusů. K tomu je možné připočíst několik set strojků z rozpracovaných německých zásob.

 

Údajně k zastavení výroby vedly následující okolnosti:

 

1) Strojek byl na sovětské poměry hodnocen jako nespolehlivý, s vysokou četností závad. Zatímco německé Luftwaffe spolehlivě sloužil po celé období druhé světové války na všech frontách, tak v Sovětském svazu na něj prostě nebyli připraveni. Na jejich poměry to byl složitý stroj a rozhodně na svém rozsáhlém území neměli servisní síť a obecně hodinářskou kulturu jako v Německu. Ostatně byl to německý strojek.

 

2) Strojek byl obtížný na výrobu. To je ostatně potíž strojků, kde funkce chronografu je založená na přesném zpracování, sestavení a seřízení rozvaděče s ovládacími páčkami. Mým osobním názorem je, že v Moskvě museli mít ohromné potíže vůbec výrobu zorganizovat. Přestože v Německu zkonfiskovali celou výrobní linku, dokumentaci, vzorové součástky a pravděpodobně neměli problém sehnat si příslušné německé experty, tak museli zákonitě tvrdě narazit. Celá řada materiálů, součástek, technologií a obráběcích strojů totiž pocházela od subdodavatelů UROFA/UFAG. A pokud ti ještě po válce existovali, tak se v řadě případů nacházeli v nedostupných západních okupačních zónách Německa či ve Švýcarsku. A v poválečném Sovětském svazu, jenž byl válkou obrovsky zdevastován, nešlo všechno vyřešit jen stranickou svépomocí.

 

6.5 Poválečný osud firem UROFA a UFAG

 

Činnost firem UROFA/UFAG a dalších hodinářských firem v Glashütte s koncem války neskončila. Jelikož se Glashütte nacházelo na území Východního Německa (NDR), tak byly hodinářské tamní firmy zestátněny. V roce 1951 bylo osm přežívajících hodinářských firem sloučeno do státního podniku VEB Glashütter Uhren-Betriebe (GUB), který existoval až do roku 1967, kdy se stal součástí ještě většího státního koncernu VEB Uhrenkombinat Ruhla, který fungoval až do sjednocení Německa koncem roku 1990.

 

U GUB Glashütte navázali na své znalosti kalibru 59 a vytvořili jeho menší kopii GUB Caliber 64 o velikost 12 ? linek (cca 28,5 mm). Chronografy s tímto strojkem se pak vyráběly pro piloty východoněmeckého letectva.

 

A co se stalo se zakladatelem a ředitelem firem UROFA/UFAG Dr. Ernstem Kurtzem, který v květnu prchnul před postupujícími Rusi do Bavorska?

 

V Západním Německu začal znovu, založil si hodinářskou firmu a postupně z ní on a jeho nástupci vybudovali dnešní Tutima Uhrenfabrik GmbH, známou jednoduše jako Tutima. V roce 1985 se ji podařilo vrátit do sektoru leteckých náramkových Chronografů. Tutima se svým ?NATO Military Chrongraph? s legendárním strojkem Lemania cal. 5100 stala dodavatelem západoněmecké BundesLuftwaffe.

 

Dr. Ernst Kurtz se snažil za svého života stále připomínat tradici Glashütte, které stála za jeho firmou. I proto se firma Tutima do Glashütte slavnostně vrátila - v roce 2011 zde otevřela svoji manufakturu. Při této příležitosti pustili do světa informace, že skladové zásoby už nevyráběných strojků Lemania cal. 5100 by měly dojít koncem roku 2011, a že jako nástupce vyvíjejí nový vlastní strojek pro chronograf s automatickým nátahem. No uvidíme.

 

6.6 Válečné reparace po roce 1945

 

V dnešní době vypadá konfiskace továren UROFA/UFAG jako nějaký ?prefíkaný? plán Rusů, jak si zadarmo pořídit nové technologie. Skutečnost je však mnohem a mnohem složitější, respektive komplikovanější. Jen se na ty události už dávno zapomnělo.

 

Už během války při plánování osudu poválečného Německa se spojenci dohodli, že Německo bude po válce jednou provždy zbaveno schopnosti vést válku. Prvním krokem mělo být rozdělení Německa (a úprava jeho hranic na západě a východě). Druhým krokem měla být významná redukce německého průmyslu a těžby klíčových surovin (tzv. deindustrializace). Dalším z bodů mírových podmínek projednaných na Postupimské konferenci v červenci-srpnu 1945 byla povinnost Německa splácet válečné reparace. Ty se neměly platit neexistující hotovostí, ale existujícím německým strojním vybavením a celými továrnami (z příslušné okupační zóny) a nucenou prací německých válečných zajatců (ti by neměli být po válce propuštěni) a civilního obyvatelstva. Takový byl plán potrestání Německa za největší zločiny v dějinách lidstva.

 

Odvození továrny UROFA/UFAG do Sovětského svazu bylo vlastně jen malou součástí gigantické akce. Dnes už jsou sice obecně známy jen případy vytěžení vojenských technologií (zejména v oblasti proudové letectví a raketové techniky), ale například v západních okupačních zónách bylo demontováno celkem 706 výrobních závodů (!). Data ze Sovětské okupační zóny se mi dosud nepodařilo nalézt.

 

Jak to mohlo v sovětské okupační zóně Německa vypadat, dokládá zkušenost z poválečného Československa. Sovětská armáda a vláda celkem oprávněně nárokovaly německý majetek jako válečnou kořist. To zahrnovalo nejen válečný materiál, ale bohužel vlastně celý náš průmysl (vyráběl po celou válku pro Třetí říši a větší podniky byly pod německou zprávou/znárodněny od počátku okupace). Realita byla ale mnohem divočejší, jak popisuje blogový článek ?Osvoboditel či lupič?? od Jana Neumana na iDNES.

 

Současnému čtenáři tady ale asi něco nehraje. Německo je dnes Evropskou hospodářskou jedničkou se všemi odvětvími průmyslu. Jak to?

 

Plán na industrializace Německa a placení válečných reparací totiž v realitě poválečné Evropy vzal postupně za své. Válkou vyčerpaná Evropa byla prakticky celá v jedné velké ekonomické krizi, Německo bylo na pokraji hladomoru, nebyla pořádně placená práce, a tak se obyvatelstvo se začalo radikalizovat (doleva směrem ke komunismu). Západní spojenci (hlavně USA) museli své původní plány značně zmírnit. Navíc soupeření Západu a SSR začalo pomalu přerůstat ve Studenou válku.

 

Místo reparací, tak USA naopak musely přijít s plánem ekonomické pomoci (Marshallův plán). Němečtí váleční zajatci v západních zónách začali být propouštěni v roce 1947. Demontáž a ničení německého průmyslu západní spojenci pak ukončili v roce 1950. Postupně také zvítězily názory, že budoucnost by měla patřit integraci (západního) Německa do západních struktur. Obecně se dnes má za to, že hlavním motivem pro vytvoření prvních základů evropského hospodářského společenství v 50. letech byla snaha (Francouzů a států Beneluxu) mít civilní kontrolu nad německým těžkým průmyslem.

 

Sovětský svaz, který byl největším příjemce reparací, také svoji politiku vůči Německu musel postupně měnit. Budoucnost sovětské zahraniční politiky ležela ve velmocenském soupeření s USA o budoucnost Evropy. K tomu bylo potřeba přetvořit již sověty ovládanou část Německa na poslušný komunistický stát. Placení reparací pak bylo ukončeno v roce 1953. Poslední přeživší zajatci se pak vrátili do Německa v roce 1956.

[SvoP43]

Petr_P - perfektní, našlapáno informacemi, díky za ten čas se zpracováním.

[quest987]

výborné vlákno.teprve dneska jsem jej objevil.

klobouk dolu a pred odvedenou praci dekuji.

 

Nemas to nekde ulozene v PDFku v pocitaci ...myslim tim cele predstaveni vcetne fotek atd?

[Petr_P]

...Nemas to nekde ulozene v PDFku v pocitaci ...myslim tim cele predstaveni vcetne fotek atd?

Zatím jsem o tvorbě PDF neuvažoval. Možná toho časem bude ještě trochu více a pak to někdy převedu na svůj blog. Ppak k tomu dodělám i PDF.

 

To, co jsem sem zatím dal, je jen jakýsi vedlejší produkt při bádání pro můj seriál článků o 80 letech vývoje sovětských/ruských palubních hodin, který už mám pár let rozdělaný (a ještě dlouho mít budu).

 

A když už tak kolega Odjinud pěkně začal, tak jsem si s dovolením dovolil něco přinést i z mé vlastní zahrádky.

 

A teď přidám ještě sedmý díl.

[Petr_P]

7. Kapesní chronograf ČK-28

 

Dalšími hodinkami a jejich strojkem, který ve svém miniseriálu popíšu je jednotlačítkový kapesní chronograf ?ČK-28?. Viděl jsem i označení ?28 ČK?. V ruštině je to pak ???-28? nebo ?28 ???, neboli ????? ????????? (? ????????????)?, či po česku ?Kapesní hodinky (se stopkami)?.

 

Je to pravděpodobně první sovětský poválečný chronograf ?domácí? konstrukce. Slovo domácí jsem dal záměrně do uvozovek, protože strojek v hodinkách ČK-28 vznikl přidáním nadstavbového modulu na strojek do kapesních hodinek K-36 (Molnija). Ten jsem již popisoval v jednom z předchozích dílů tohoto seriálu, kde bylo popsáno, že K-36 původně pocházel od francouzské hodinářské firmy Lip SA d?Horlogerie.

 

Nadstavba chronografu je sice nezpochybnitelný sovětský originál, ale je na ni vidět, že autoři se dost naučili od konstrukce jednotlačítkového strojku s chronografem Valjoux 61. Bohužel jim překážel pérovník kalibru K-36 a proto je výsledkem nezaměnitelná nesymetrická poloho sub-ciferníků na číselníku hodinek. Nadstavba navýšila počet ložiskových kamenů na 19, zatímco původní K-36 jich měl jen 15.

 

Chonografy ČK-28 se vyráběly v 2. Moskevském hodinářském závodě v rozmezí let 1952 až 1959. V roce 1959, kdy se rozeběhla výroby nového kalibru Poljot 3017 (sovětská licenční verze švýcarského Venus 150), byla výroba starého modelu hodinek ukončena a přešlo se na kapesní chronografy s kalibrem 3017.

 

Podle sériových čísel to vypadá, že bylo vyrobeno okolo 63 tisíc kusů těchto strojků. Hlavním odběratelem byly pochopitelně sovětské ozbrojené síly, zejména námořnictvo. Pozor! Tyto hodinky nejsou v kategorii námořní chronometr sloužící jako navigační přístroj. Na to měli v SSSR úplně jiné časomíry.

 

Ve sbírce Marka Gordona je jeden atypický exemplář ČK-28 se solidně vypadajícím náramkovým pouzdrem. Jak a kdy tato verze vznikla, není známo. Předpokládá se, že to nebyla tovární sériová výroba.

 

Na následujícím obrázku je pak standartní podoba sériových kapesních chronografů ČK-28. Tento byl vyroben ve druhém čtvrtletí roku 1959 v 2. Moskevském hodinářském závodě.

 

 

Zdroj: www.netgrafik.ch/russiantimes.htm

 

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že nebýt odlišného kalibru s jedním tlačítkem a nesymetrickými subciferníky, tak jsou tyto hodinky vizuálně téměř shodné s kapesními chronografy s německým kalibrem UROFA Cal. 59 / Typ 59, které jsou na fotografii v předchozím dílu tohoto seriálu. I tento předchozí model vyráběli v 2. MČZ s pomocí kalibrů Typ 59, které vyrobila 1. MČZ.

 

To, že si v 2. MČZ vzali za základ strojku do ČK-28 zrovna kalibr K-36 nebylo náhodou. Právě tento závod tento hodinová strojek vyráběl jako první asi od roku 1947. Podle jednoho sběratele, který své ČK-28 rozebral, je pod nadstavbou skutečně strojek K-36 s vlastním sériovým číslem.

 

Někdy okolo roku 1954 byla výroba strojku K-36 spuštěna i ve městě Čeljabinsk na jižním Urale. Zde sídlil ?Čeljabinský hodinářský závod? (v originále ???????????? ??????? ??????, zkratka ?????), který pak od poloviny šedesátých let používal obchodní značku Molnija. Je velmi pravděpodobné, že s přesunem přípravků skončila i výroba základního modulu K-36 v 2. MČZ. Nicméně jsou zdokumentovány strojky z období 1954 a 1955 z produkce obou závodů, takže je asi pravdou, že přesun probíhal postupně.

 

Zatím nikdo nezodpověděl uspokojivě otázku, zda se strojky ČK-28 z posledních let výroby vyráběly kompletně v Moskvě nebo používaly základ v podobě kalibru K-36 vyrobeného už na Urale.

 

Stejnému designu kapesních chronografů zůstali u Molnije v Čeljabinsku věrni i v budoucnu. Na následujícím obrázku je kapesní chronograf Molnija z přelomu 50. a 60. let z produkce Čeljabinského hodinářského závodu s kalibrem (Poljot) 3017 z 1. Moskevského hodinářského závodu.

 

 

Zdroj: www.netgrafik.ch/russiantimes.htm

[odjinud]

Koukám, že se to tady pěkně díky Petrovi_P rozjelo!

[chicon]

Moc díky "odjinud" a hlavně "Petr_P" - vynikající příspěvky, přečetl jsem to vše jedním dechem!!!

[Onipep]

No prostě paráda, krásné počtení na deštivou sobotu.

Díky Pepek

[perlufanda]

Tak klobouk dolů, vyčerpávající a poučné vlákno, smekám... Něco o kalibru Poljot 2614 by náhodou nebylo? Je to novo(novější)výroba, ptám se jen, protože jeden vlastním....

Upraveno 1. září 2012 uživatelem perlufanda

[pipinecek]

taky děkuji za perfektní článek, moc mi to pomohlo

[kuncák7]

Klobouk dolů Petře-P, perfektní počtení do dešivého dne. Doteď jsem si myslel, že o rusech něco vím, ale teprve ted jsem zjistil, že je to zlomek procenta. Hezky ucelené, na dvou stranách. Jen pokračuj:smile_anim:.

[xHoki]

Děkuji též za krásný článek,a určitě prosím o pokračování

 

...předem se omlouvám jestli mi něco uniklo,ale...od velmi letitého kolegy v práci jsem dostal hodinky,Sturmanskie,stejné jako na obr.č.5.

Nerez pouzdro,cal.3133-ovšem s hackingem! Po vytažení korunky se pohne páčka a pružným drátkem z boku zabrzdí setrvačku.

Na můstku setrvačky je vyraženo 4-86,a na tom druhém 3133,23 kamenů,2252. Jinak nikde nic jineho.

Kdysi je prý privezl z CCCP,pár let je nosil a poté skončily zapomenuty v šupleti...Až moje choroba-naše společná-jej donutila je najít..

Takže jsem trochu zmaten..3133 s hackingem ?Čekal jsem tam ten druhý kalibr..Tak jak to tedy je prosím

[Petr_P]

...takže jsem trochu zmaten..3133 s hackingem ?Čekal jsem tam ten druhý kalibr..Tak jak to tedy je prosím

Prosím fotky! Foto (ze strany číselníku, strojku, nápisů na víku,..) jsou za tisíce slov.

[xHoki]

Tak zde jsou fota,omluvte kvalitu.Na čtvrté fotografii je vidět ta páčka hackingu jak se opírá o setrvačku.

Upraveno 22. září 2012 uživatelem xHoki

[Petr_P]

...předem se omlouvám jestli mi něco uniklo,ale...od velmi letitého kolegy v práci jsem dostal hodinky,Sturmanskie,stejné jako na obr.č.5.

Nerez pouzdro,cal.3133-ovšem s hackingem! Po vytažení korunky se pohne páčka a pružným drátkem z boku zabrzdí setrvačku.

Na můstku setrvačky je vyraženo 4-86,a na tom druhém 3133,23 kamenů,2252. Jinak nikde nic jineho.

Kdysi je prý privezl z CCCP,pár let je nosil a poté skončily zapomenuty v šupleti...Až moje choroba-naše společná-jej donutila je najít..

Takže jsem trochu zmaten..3133 s hackingem ?Čekal jsem tam ten druhý kalibr..Tak jak to tedy je prosím

Tak zde jsou fota,omluvte kvalitu.Na čtvrté fotografii je vidět ta páčka hackingu jak se opírá o setrvačku.

Díky za fotky!

 

Máš skutečně zajímavý kousek! Velmi pravděpodobně se jedná o vojenské Šturmanské. Z tvých fotek to nepoznán, ale pouzdro a tlačítka by měly být z nerezové oceli, nikoliv z pochromované mosazi jako na civilních modelech. Nebo se pletu?

 

Můžeš něco zjistiti o jejich pořízení v tehdejším SSSR? Byly zakoupeny v obchodě nebo to byl něčí dar? A nebyl ten darující v nějakém vztahu s armádou nebo nepracoval v mocenském aparátu?

 

Ta funkce zastavení sekundové ručky (hacking) je pozoruhodně zajímavá. Tvoje hodinky z roku 1986 jsou zatím nejstarší mně známá datace této funkce na kalibru 3133 respektive 31659. Většina pramenů, které od sebe asi opisují, dosud uváděla zahájení produkce 31659 na rok 1987. To podle fotek nejstarších dochovaných strojků s vyraženým 31659. Jeden osamocený pramen tuto funkci datuje rokem 1976, ale bez důkazu.

 

Tvoje hodinky do toho asi vnášejí trochu jasno. Je jasné, že hacking už existoval nejpozději na jaře 1986. Proč ale není můstku označen jako 31659, ale jako standardní 3133? Jsou dvě teorie (tedy pokud tuto součástku někdo neměnil dodatečně na vyrobených hodinkách). První zní - jednoduše při výrobě použili hotové skladové zásoby můstků s vyraženým označením 3133. Druhá teorie je asi méně pravděpodobná - strojku chtěli ponechat označení 3133 a teprve později se rozhodli změnit i jeho označení a současně vyrábět obě verze strojku.

 

Tvoje hodinky také potvrzují, že změn na kalibru řady 3133 bylo více. Nejznámější příkladem je zjednodušená páka resetování stopek (ta největší páka v horní polovině strojku, co je chycená největším šroubkem a jakoby vychází z obou rubínových ložisek ozubení chronografu). Dosud tato změna byla nejistě datována na roky 1986-1987. Teď je jasné, že to bylo už v roce 1986 (a asi i dříve).

 

Další odlišností tvých hodinek od pozdějších provedení modelu s 31659 pro letectvo je odlišná barva svítícího nátěru na číselníku. Všechny pozdější modely už ji mají ?bílou? barvou. Na tvých ale použili zelenou barvu, které je shodná se staršími modely s otočnou lunetou. Asi opět použili starších zásob.

 

A pro srovnání - vojenské Šturmanské s kalibrem 31659 z roku 1988:

 

 

Zdroj: www.netgrafik.ch/russiantimes.htm