Martine, já tedy nebulím, protože jsem tak trochu cynik, ale zdravě ti závidím a hlavně ti to přeju. Protože moje zkušenost je někde jinde. Svoji nevlastní dceru jsem vychovával od jejích čtyř let, všechno klapalo, fungovalo, o výchovu jsme se dělili se ženou (neboli s její matkou). Dcera si sama vybrala španělské gymnázium tady v Praze, prošla na výbornou, díky tomu, že moje bývalá žena je cizinka, má teď čtyři jazyky na úrovni rodilého mluvčího. Pak přešla na univerzitu v Glasgow, předloni odpromovala, unioverzitu jsem doplácel, přispíval na bydlení a přes svého švagra v Edinburghu pro ni sehnal auto, které jsem i zaplatil. Bohužel po našem rozvodu s její matkou, který proběhl naprosto klidně, bez dohadů, se mnou prostě přestala komunikovat. Nereaguje na FB, na maily, telefon na ni sice mám, ale bez odpovědí, prostě mě odřízla. No je to už šest let, srovnal jsem se s tím, ale to neznamená, že je mi to jedno. Někde vzadu to prostě pořád bolí a hlavně to nechápu. Asi to neptaří zrovna sem do "Co mě dnes potěšilo"... Tak pardon, že jsem se svěřil.