zajímavá diskuse o vinylech. vyrůstal jsem v rodině, kde pár slušných desek bylo (Beatles, Rolling Stones, Bowie, Pink Floyd, ETC, etc.). Bohužel se po stěhování v mých 7 letech gramofon neobnovil, ale já jsem si to prosadil někdy ve 12ti, protože se mi ty desky líbily, CDs byly dost drahý a v pc byl co si pamatuju všeho všudy jeden song:
Takže byly možnosti si kopírovat kazety (nebo pár CDček) od kámošů, případně něco nahrávat z radia.
Další možnost byla poslouchat otcovy desky - volil jsem kombinaci obojího. Spíš mě zajímal větší underground a hluk.
Když jsem pak po pár letech přičuchl k ug punk scéně, viděl jsem, že desky jedou ve velkém, to byl začátek 2000'. Možná díky této a techno scéně Loděnice tuto těžkou éru přežily.
Přirozeně jsem začal rozšiřovat otcovu sbírku a později jsem si taky u několika kámošů, třeba ve Švédsku a Finsku ujasnil, že je to úplně normální mít celou stěnu regálů s deskami a je to prostě zábavný. Tady pro tu scénu je to tak přirozený, že máš ve sbírce desku Black Flag z roku 1981, Fugazi z 90tek a Ceremony z 2020 - samozřejmě na desce, jak jako jinak? :).
No a těch desek vychází tolik, že to samozřejmě nestíhám doma po večerech všechno naposlouchat, takže konstantně vytřizuju něco na prodej. Pro mě to není póza, ani se neukájím představou o úplně dokonalém zvuku, spíš v tom vidím prostě kontinuitu, který mi dává smysl. Tak jako třeba to Seiko, nebo Rolex.
Současný boom desek (posledních 10 let?) pro mě znamená, že jsou dražší a že trvá skoro rok, než Loděnice vylisují malou zakázku o několika set kusech.
bedny mám Canton, zesík Advance Acoustic, taková asi nižší střední třída, s tím jsem spokojený.