HUMOR [2006-2020]

[gougy]

Habaneros mi pěstuje tchýně ve skleníku... pálivé

 

To dává slovnímu spojení "ostrá tchýně" úplně nový význam

[xxx.rada]

Snad to neznate. Je to dost dlouhy, ale kdyz se tady objedvuji "povidky-pribehy" tak sem dam.

 

Následujícím řádkům asi nebudete věřit, i mě se to zdá neuvěřitelné, ale opravdu jsem to zažil. Někdy mi připadá, že se mi to muselo zdát, ale kolega, který se mnou byl ve službě potvrzuje, že se mnou zažil to samé, co já s ním.

 

Stáli jsme s kolegou Martinem těsně za nájezdem na dálnici a kontrolovali automobily. Někteří řidiči stále ještě nepochopili, že musí mít dálniční známky, jiní neměli vozidla v řádném technickém stavu a další jsme buzerovali, protože nám nebyli sympatičtí.

 

Znáte to, jak to chodí, když jste několik hodin ve službě a nudíte se. Už bylo docela pozdě, začínalo se stmívat a konečně přestalo to strašné vedro, co bylo celý den. Měli jsme slouzit jenom do půlnoci, pak nás měli vystřídat další.

 

Neprozradím kde to bylo, ani přesné datum, protože nám po celé akci bylo přikázáno, že na to musíme zapomenout a že je to přísně tajné. Sice jsem od policie po tomto zážitku odešel, ale i tak se bojím a když na to vzpomínám, ještě ted mi běhá mráz po zádech.

 

Kolegové o nájezd vedle nám zavolali vysílačkou, že se k nám blíží velký tmavé modrý Mercedes, který na pokus o zastavení reagoval tak, že na ně začal najíždět a pak ujel. Skočili jsme do auta, zapnuli maják a vyrazili. Mercedes nás dohonil po několika kilometrech, bezohledně předjížděl všechna auta a chtěl předjet i nás. Zkusili jsme ho zastavit. Nejdřiv nás ignoroval a pak nás zkusil vyšoupnout ze silnice. Martin je dobrý řidič, takze se jim to nepovedlo. Pak se otevřelo zatmavené okno u řidiče, ozvaly se tři výstřely a pak jsme meli co dělat, abychom s rostřilenou pneumatikou aspoň zastavili.

 

Nejbližší hlídka na dálnici byla až bůhvíkde a mezitím to auto mohlo dálnici opustit na několika sjezdech. S tím jsme se nemínili smířit. Zavolali jsme vysílačkou na stanici, podali hlášení, zkontrolovali zbraně a zacali stopovat projíždějící auta. Byli jsme v uniformách, takže nám nikdo nezastavil. Nikdo nechtěl mít problémy a věděli jsme, že by to každý řidič uhrál na to, že zastavit nemohl, protože by ohrozil bezpečnost dalších účastníků silničního provozu. Když jsme to skoro vzdali, zastavil nám Trabant. Takový ošuntělý vrak s omlácenou laminátovou nástavbou, jako mají pickupy.

 

Šel jsem řidičovi říct, ať jede, že s tím ten Mercedes fakt nedohoníme. Došel jsem k tomu autu, řidič stáhl okno a zeptal se, co potřebujeme. Řekl jsem něco ve smyslu, že od něj nic, protože s tím krámem Meďáka nedohoníme. Odpověděl, že dohoníme.

 

Mezitím přišel Martin, který zaslechl jen jeho odpověď a vystartoval na něj: "Pane řidič vystupte si a půjčte nám svůj vůz.

Protentokrát vám tu sportovní úpravu odpustíme.". Odpověď, kterou dostal, rozhodně neočekával: "Vy dva s tím nic nedohoníte, to

ani nekokážete nastartovat!", vyrážel ze sebe řidič mezi záchvaty smíchu. Rozepl jsem si pouzdro na pistoli, ale Martin me zadržel ruku a řekl mu, že jezdil trabantcross a ať si o sobě nemyslí, že je mistr světa. Na to ridič opáčil, že si máme nasednout, jestli to chceme dohonit. Martin se dovnitř nacpal jako první, takže skončil ke své nelibosti vzadu, já se posadil na místo spolujezdce a začalo to.

 

Řidič nám řekl, at se připoutáme a pohodlně si sedneme. Při tom šáhl na strop nad sebou. Měl tam spoustu vypínačů, jako ve vrtulníku. Kus střechy odšoupl dozadu a vyndal z ní néco, co vypadalo jako cyklistická helma se spoustou drátů. Nasadil si to na hlavu a ručně otočil palubní desku. Přesně tak, jak je to v těch Americkych filmech, akorat že se otočila celá s vyjimkou tachometru, který je přesně nad volantem. Chcípl motor a Martin začal řvát, ať jede, že spěcháme. Řidič, taková houžvička, mohl mit tak maximálně metr šedesát a čtyřicet kilo, mu řekl ať drží hubu. Tentokrát jsem já zastavil Martinovu ruku s pistolí. Je možné, že by s tímhle autem neodjel ani on, já tedy určitě ne. Pak si řidič hodil vlasy na záda, zapnul se do pětibodového pásu a prohlásil, že musí dvacet

sekund meditovat, jinak neodjedeme. Jeho, kdysi snad bílé, tričko vypadalo hůř, než můj hadr na podlahu a o děravých trenýrkách se už

vůbec rozepisovat nebudu. Humus.

 

Najednou se rozsvítilo přední sklo. Asi něco, jako displej. Objevila se točící se spirála, na kterou upřeně zíral. Pod ní se začala kreslit taková divná nepravidelná vlnovka a blikal nápis "BETA", ten se vzápětí změnil na "ALPHA" a vrcholy vlnovky se od sebe začaly vzdalovat. Pak tam byla gamma a delta. Přez celé čelní sklo byly jenom dvě a kousek vlny. Najednou se nepravidelnosti ve vlne začaly přeskupovat, vznikaly další vrcholy a najednou jich bylo pětkrát víc.

Řidič rychle řekl: "komunikujte přez klávesnice, memůžu vypadnout ze synchra" a vypadalo to, že nás dal bude ignorovat. Až teď jsem si všiml, že přede mnou je klávesnice, jako u počítače. Z ničeho nic začala burácet strašně rychlá, hrozná a hlasitá hudba a přední sklo se zaplnilo obrovskou hromadou čisel, křivek a symbolů.

 

Pak se rozkašlal motor. Na Trabanta chytil nějak moc ochotně a rychle.

 

Pak zacal řvát.

 

Začala hrát ještě šílenější hudba. Znělo to jako série nukleárních výbuchů proložená aerodynamickýmy třesky a kytarovými sóly. Do toho se rozeřval motor. Jeden z ukazatelů ožil a ukazoval vyšší a vyšší hodnoty s tím, jak rostly otáčky motoru. Pokud to byl opravdu otáčkoměr, tak se otáčky zastavily asi u dvanácti tisíc otáček za minutu.

 

Pilot stiskl jedno tlačítko na palubní desce a vozem zaburácelo:"Selfček startid". Palubní deska byla popsána šílenou změtí znaků.

Poznal jsem hebrejštinu a azbuku. Dalši znaky vypadaly trochu japonsky a zbytek mi nepřipomínal vůbec nic, co jsem kdy videl.

Najednou vozem

zaburácelo:"Selfček pasd" a zrychlení nás doslova zamáčklo do sedaček.

Pilot drzel v každé ruce jeden džojstyk, jako se připojuje k počítačovým hrám a soustředéné zíral do předního skla, kde se míhaly nesmyslné čáry a běželo několik řad čísel.

Za pískotu všech čtyřech protáčejících se kol a řevu motoru, který se podle otáčkoměru vyšplhal na nějakých dvaadvacet tisíc, jsme přejeli do nejrychlejšího pruhu a stále dál zrychlovali. Během chviličky jsme

dosáhli povolené rychlosti a hned na to začal pilot předjíždět nějaké sportovní auto.

 

Řiďič toho sporťáku nás nechtel pustit před sebe a šlápnul na to. Pilot přeházel asi tři páčkový vypínače nad sebou a jen hláška:

 

"Turbo selfček redy"

 

a odporné, zvyšující se, kňučení nám dokazovalo, že ty vypínače jsou nékam připojeny. Ve

stropětadevadesáti přehodil ješté jednu páčku.

 

"Hydrogen svičd."

 

Předjeli jsme ho ve dvestetřicetikilometrové rychlosti. Pravou rukou jsem se křečovité držel madla na dveřích a levou napsal na klávesnici,

která byla přede mnou:"Jak rychle ti to jede?". Na předním skle se objevilo:

 

" DOST".

 

"Cvak"

 

Pilot nad sebou přehodil dalši páčku.

 

Proboha, co se bude dít teď?

 

Nade mnou se začalo zasouvat střechá. Ten Trabant měl totiž na střeše nástavbu, jako mají pikapy, a v ní vepředu sklo. Asi aby bylo vidět víc nad sebe. A ta díra do té nástavby se začela zavírat. Když byla skoro dovřená, tak z ní vyšlehlo hrozně silné světlo a dálnici před námi to ozářilo, jako ve dne. Do šíleného řevu muziky se ozývalo pípání, které mi připomínalo vojenský radar, u kterého jsem kdysi sloužil. Ve dvěstěpadesátce jsme se řítili tmou, kterou prořezávalo odhadem tak deset kilowattů světelného výkonu a netroufnu si hádat kolik v ostatních pásmech.

 

Náhle se pípot radaru změnil. Pak vyjely nové grafy na čelní sklo. Pokud jsem dobře pochopil nápisy, tak to byl průběh tlaku v žilách pilota

- mel 178 tepů za minutu - a průběhy napětí na zapalovacích cívkách motoru. Špičky na druhém grafu začaly růst a na prvním se zaoblovaly. Pak jsem před sebou uviděl svítící bod.

 

Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že to je promítaný obraz auta, které honíme. Patrně byl převeden z infra, protože byl zelený a svítil hlavně výfuk.

 

Vozem zaburácelo:"Žádám identifikaci", aniž by pilot hl ústy.

 

Napsal jsem na klávesnici:"Musím vidět SPZ.".

 

Pomalu jsme se k němu přibližovali.

 

Pak se na předním skle objevila zvětšenina zadku toho auta a v ní čitelná SPZ.

 

"Je to on" napsal jsem.

 

Když jsme byli asi padesát metrů od něj, začal zrychlovat.

 

Zuřivě, nepostřehnutelně rychle, přeházel pilot nějaké páčky nad sebou.

 

"Turbopump fjul filin startid"

 

"Turbopump redy"

 

Za Trabantem se objevily dva mnohametrové plameny a zase jsme začali zrychlovat. Ke kňučení motoru se přdal šílený pískot turbočerpadel.

 

Unikající vůz vypadal, ze se snaží naplno, jaké rezervy jsme měli my věděl akorát pilot. Když jsme se dostali asi na dvacet metrů, začali po nás střílet z pistole.

 

Vyndal jsem z pouzdra pistoli a chtěl otevřít okno. Klička tam nebyla.

 

"Žádám o povolení k opětování palby" zahřmelo vozem tak, že to přehlušilo i tu strašnou hudbu. Jednohlasné jsme s kolegou řekli:"povolení uděleno". Pro jistotu jsem na klavesnici pred sebou napsal:"PAL".

 

Nademnou se začalo něco roztáčet.

 

Pak něco cvaklo a auto trochu zpomalilo. Asi o sedm kilometrů v hodině, takže jsme jeli jen třistadvacetčtyři kilometry v hodině.

 

Co se to roztáčí jsem pochopil až v okamžiku, kdy se ozvalo:

 

"Gatling redy"

 

a začaly létat stopovky.

 

Všechny šly do jeho zadního skla. "Madrfakr sakin šit" zařval pilot a pár střel olízlo bok auta, kde ještě před cvílí koukala ruka s pistolí.

 

Pilot mi napsal, že na mě přesmeroval ovládání a že se mám koukat tam, kam chci střílet a zmáčknout pravý kontrol na klávesnici, co mám před sebou.

 

Přišlo mi to, jako v nějaké počítačové hře.

 

Pak už ne, auto před námi mělo zjevně taky kulomet. Rozstřílel jsem mu světla, SPZ, ustřilel nárazník a víc se mi nepovedlo. On nám

pomaloval čelní sklo olověnými čmouhami a v nékterých místech otrhal karoserii až na pancíř.

 

Takže pat.

 

Zničeho nic se ozvalo:"Tárget lokid" a odněkud zepředu vylétla raketa.

 

Jak pilot držel v každé ruce jeden džojstik (ale ruce měl jen dvě, i když u něj by mě asi nepřekvapil jakýkoliv počet) se mi zdálo, že jedním řídí auto a druhým raketu.

 

Raketa podlétla to auto a vybouchla před ním.

 

Nic se nestalo.

 

Další rakety šly jedna za druhou, do bočních oken, zadního skla, mezi zadní kola a do dveří řidiče.

 

Pak oni vyhodili pár granátů.

 

Netušil jsem, ze se slalom dá jezdit přez tri kila. Kam zatáčíme bylo jasné z rozdílu řevu turbokompresorů.

 

Z výfuků mu začaly šlehat plameny a pomalu se nám začal vzdalovat.

 

Moc mu to nešlo.

 

Pilot zařval:"Vyjebat, ku.va!" a současne s tím urval nějaký dekl pod palubní deskou.

 

Řev turbočerpadel najednou zněl tak trochu unaveně. A byl trochu vyšší. Světelná rampa pohasla. Slyšel jsem, jak se gattling schovává do lože.

 

Pomalu jsme se k němu blížili.

 

"Múžeme jim zkusit vypalit všechnu elektroniku, nebo pred nima rozstřílet cestu. Vyberte si. Pokud se prvni moznost nepovede, tak je asi ztratime." napsal pilot.

 

Napsal jsem:"Rozstřílet, pak vypálit."

 

"O.K."

 

Na jednom z displeju bylo:"Target distance 8.212m". Číslo klesalo a v okamžiku, kdy náš přední nárazník byl na úrovni jeho zadního pokleslo na nulu a snažilo se přelézt do mínusu.

 

Pak se se svět okolo rozmazal, převrátil naruby, zmizel a zase se objevil.

 

Jeli jsme vedle něj a za námi dohasínalo nco nepřijemně připomínajíci malinký atomový hřib.

 

Na můj dotaz nás pilot ujistil, že to nebyla atomovka.

 

Naštěstí, protože jich pak před nás a hlavně před to druhé auto naházel ještě sedm. Při přeletech kráterů natáčel výtokové trysky, aby nás to víc nadnášelo.

 

Zkusím je vypálit, ale musim zajistit všechnu naši elektroniku. Řekl a chopil se poprvé od rozjezdu volantu. Druhou rukou sházel snad všechny

páčky. Displeje pohasly, přístroje šly na nulu, turbočerpadla kňučela a motor řval.

 

Motor zhasl, ale pilot vypadal, jakože s tím počítá.

 

S hláškou:"Systm pavr daun" utichla i ta hrozná hudba.

 

Přestali jsme s nimi držet krok.

 

Trabant plaval po celé dálnici.

 

Naštěstí byla noc, takže jsme doposud potkali jen pár desítek jiných aut.

 

Pilot vypadal napjatě. Možná se bál. Z čela mu kapaly velké kapky potu.

 

Urval druhý dekl pod palubkou a otočil vypínačem.

 

Zhasla i všechna světla.

 

Jeden z mála skutečnych, nepromítaných, ručičkových, přístrojů s nápisem "capacitors charge" ožil a ručička se blížila k začatk

u modrého pole.

 

Začali se nám vzdalovat.

 

Když jsme od nich byli asi šest metrů, dolezla ručička na konec zeleného pole a vstoupila do červeného.

 

Pilot hypnotizoval přistroj.

 

Na sedmém metru trhnul tím vypínačem co držel.

 

Začalo mi pískat v uších, zatmělo se mi před očima a zamotala hlava. Martin zvracel.

 

Pilot to docela ustál.

 

Mercedes se zavlnil, začal zpomalovat, narazil do svodidel a roztočil se před námi.

 

Prosmýkli jsme se mezi ním a svodidlem. Trochu do nás vrazil a roztočili jsme se.

 

Pilot to s problémy vyrovnal. Mezitím zapínal systémy vozu.

 

Na předním skle najíždělo tři krát pět počítačů.

 

Zachrchlal motor.

 

"Endžin ček pasd"

 

Chytil motor.

 

Plameny zhasly a turbočerpadla dobíhala.

 

Drželi jsme se asi padesát metrů před Mercedesem. Už nerotoval, ale šněroval si to od svodidlu ke svodidlu. Asi mu neběžel motor a zpomaloval.

 

Náš první počitač asi naběhl, zavalil nás obrovskym množstvím nesrozumitelných hlášek.

 

Dostali jsme se pod sto kilometrů za hodinu.

 

Pilot nám řekl, že obrana je na nás, protože zbraně neuřídí dřiv, než za pět minut a stáhl asi o centimetr všechna okna. I ta vzadu.

 

Dobrzdili jsme a začala přestřelka. z naší strany dvě pistole a pilotův automat, z jejich minimalne tři samopaly a jedna pistole. Pilot

stále nahazoval systémy.

 

"Volají vás kámoši" řekl a přepojil do kabiny výzvu všem posádkam, aby nás zastavily a dal mi mikrofon. Požádal jsem o vojáky s obrněnými transportéry. Když dojeli, bavil jsem se s nima po vysílačce. Pilot nám řekl, že si přesedneme a zajel do krytu transportérů.

 

Prostřílený Trabant vypadal příšerně. Začali na nás mířit, ale řekl jsem jim po vysílačce, že to jsme my.

 

Pilot si dával opravdu pozaor, abychom nezastavili nikde, kam by mohli dostřelit z Mercedesu.

 

"Konečná stanice. Vystupovat."

 

Trochu dost otřeseni jsme vylezli ven.

 

Dveře se samy zabouchly, řev motoru, pískot turbočerpadel, asi čtyřicet metrů od nás zážeh raket a než stihli vojáci jakkoliv zareagovat,

mizel k obzoru. Jen my dva jsme věděli, že neodjíždí na maximální výkon. Kňučení turbočerpadel znělo tak nějak uvolněně.

[babaq]

Snad to neznate. Je to dost dlouhy, ale kdyz se tady objedvuji "povidky-pribehy" tak sem dam.

 

Následujícím řádkům asi nebudete věřit, i mě se to zdá neuvěřitelné, ale opravdu jsem to zažil. Někdy mi připadá, že se mi to muselo zdát, ale kolega, který se mnou byl ve službě potvrzuje, že se mnou zažil to samé, co já s ním.

 

Hm, člověče, to je jako z Kulhánka...

[carpaccio]

???

[lub]

 

 

na tyhle ksichty se koukám už poněkolikátý a vždycky se u toho chlámu, hlavně ten vpravo je prostě neuvěřitelnej

[Mike-72]

na tyhle ksichty se koukám už poněkolikátý a vždycky se u toho chlámu, hlavně ten vpravo je prostě neuvěřitelnej

 

Je to ale Photoshop. Tohle se ani v Rusku nerodí:-)

[sureshot]

paci sa mi aj ruska joga

 

[1Lachtan]

Snad to neznate. Je to dost dlouhy, ale kdyz se tady objedvuji "povidky-pribehy" tak sem dam.

 

Následujícím řádkům asi nebudete věřit, ....

 

Ty woe - co to hulíš za matroš ???

[gougy]

Ty woe - co to hulíš za matroš ???

 

Až budu velkej, tak si dám vzorek, ať taky něco zažiju

[Chorche]

Já teda spíš nevěřím, že jsem to opravdu dočetl až do konce. Něco tak "jiného" jsem ještě nikdy nečetl

[sureshot]

tak este raz, RUSKA JOGA (nejaky blby link bol)

 

Upraveno 17. ledna 2011 uživatelem sureshot

[lub]

Já teda spíš nevěřím, že jsem to opravdu dočetl až do konce. Něco tak "jiného" jsem ještě nikdy nečetl

 

tipoval bych to na práci desetiletého kluka s velkou fantazií. v tom případě je to docela dobrý.

[sureshot]

[mechano]

Je to ale Photoshop. Tohle se ani v Rusku nerodí:-)

 

Tak kamaráde, takovej, ne-li lepší, jel se mnou včera v autobuse. Foťák jsem neměl, zato z toho byla skoro rvačka.

[sureshot]

[spineshank]

slušný "svíce"

 

http://www.youtube.com/watch?v=LFxWUaJJXmM

 

 

[Mike-72]

Tak kamaráde, takovej, ne-li lepší, jel se mnou včera v autobuse. Foťák jsem neměl, zato z toho byla skoro rvačka.

 

Tak to jsme jje trumfli!! Máme prostě jako Češi být na co hrdí:-))

[Skalamander]

na tyhle ksichty se koukám už poněkolikátý a vždycky se u toho chlámu, hlavně ten vpravo je prostě neuvěřitelnej

 

Tohle roste na místech, kde Chuck Norris uroní slzu

[mechano]

Tak to jsme jje trumfli!! Máme prostě jako Češi být na co hrdí:-))

 

To jsme je netrumfli, byl to Rus nebo Ukrajinec (žeby náš budoucí obvodní lékař?).

[Mike-72]

To jsme je netrumfli, byl to Rus nebo Ukrajinec (žeby náš budoucí obvodní lékař?).

 

Abychom se nedivili. Osobně nejsem zastáncem teorie o elitě národa v bílých pláštích. Z rodinných zkušeností si nedokážu představit, že zainteresovanej člověk třeba i z Ukrajiny, pracující pro výdělek a nikoli pro frňák, bude horší, než tahle elita z okresních nemocnic. Ale to už není vtipné téma:-)