hufnor

Z lázní přímo v Budapešti určitě ty největší/nejznámější https://www.szechenyibath.hu pro to hafo bazénů a architekturu a pokud bude čas, tak https://en.rudasfurdo.hu , tam mají kromě tradiční turecké části i nový parádní bazének na střeše s výhledem na Dunaj a okolní panorama.

Já mám ještě pár - Rakušák, Talián, Anglán, Japončík, pak ještě Amík, i když tam už je negativní podtón oslabený. Možná Frantík. (Zajímavé, že se tato označení omezují v podstatě na hlavní aktéry WWII.)

Taky mě to onehdy napadlo. Se tak nějak prakticky ukázalo, že asi nebudem takové skety, jak nás vykreslovali ti praštěnci, kteří ty průmyslově pašované náklady naprosto zdravých snědých mladíků vydávali za chuděrky uprchlíky. Jak opravdu vypadá uprchlík jde vidět na libovolné fotce z východních hranic Polska, Slovenska, atd. Překvapivě tu haldu ženských s děckama nenecháváme přespávat v mrazu někde pod mostem. Zábavné je, jak halda US i jiných médií furt cpe ten jejich pošahaný narativ, že důvodem je tu čistě a jen to, že jsou tihle uprchlíci bílí. Prostě nic nemůže být skutečný problém nekompatibilních kultur/kolize mentálního nastavení, ale musí to být nutně tím, že jsme rasisti a vadí nám, že jedni jsou "černí".

Vzhledem k tomu, že mé soukromé možnosti jakkoliv ovlivnit stávající situaci se limitně blíží nule a tváří v tvář potenciálnímu rozsahu průseru, který se z celé téhle srandy může vyvrbit, se já osobně v tichosti klepu. A jak prohlásil mistr Jouda: "Strach vede ke hněvu, hněv vede k nenávisti. Nenávist vede k utrpení." Ta zvířátková část mého mozku je ve fázi silných antipatií k čemukoliv ruskému. Následující myšlenky tedy nejsou obhajobou těch, kteří jsou opravdu zodpovědní za aktuální sračky, ale MRČ (malého ruského človíčka). Přicházím s takovou nabídkou možné křižovatky pro mysl všech z vás, kterým se, podobně jako mně, minimálně ta její podvědomá část ubírá cestou k té nenávisti - a utrpení. Zvažte, že ruský člověk v podstatě nepoznal demokracii. Ani v tomto, ani v minulém tisíciletí. Ani na chvíli. Tamější režim se za demokratický mohl vydávat, ale v praxi v podstatě ta země přechází z jedné diktatury do další. MRČ, jeho každodenní akce a reakce jsou nutně výsledkem působení takového prostředí. Netuším, jestli drtivá většina, jak píše Roman, ale rozhodně velká část Rusů bude mít hlavu po celý život masírovanou všemožnou státní propagandou. Podstatný díl obyvatelstva bude de facto neschopný nějakého jiného pohledu na svět. Natož, aby byl takový pohled kritický. Samozřejmě je tu ještě ta kognitivně pokročilejší část obyvatelstva, která je ochotná tvořit si objektivnější obrázek o světě nejen v bezprostředním okolí, ale i za horizontem sovětské panelákové výstavby. Jakou reálnou možnost má takto kognitivně nelíný občan nějak projevit svůj nesouhlas - a pozor, důležité doplnění - nebýt za to odvlečen čtveřicí pochopů s vumly a již nikdy nespatřit světlo bóží. Na podzim jsem pár metrů před budkou hradní stráže vysvětloval dcerkám, kdo že to byl ten pán s knírkem a bradkou, který má sochu támhle naproti na rohu a jak doufám, že brzy vystřídá stávajícího příležitostného obyvatele sídla naší státnosti někdo, kdo by tomu úřadu navrátil ztracenou úroveň. Starší dcerka, 8 let, se bázlivě zadívala na vojáky hradní stráže a pošeptala mi, jestli bych neměl radši mluvit víc potichu, aby mě neslyšeli, že bych mohl mít průšvih. Mohl jsem jí hrdě vysvětlit, že díky bohu žijeme ve státě, kde se nemusím bát říct svůj názor, ani když je odlišný on toho, který zastává někdo mocný. Už tehdy jsem si uvědomoval, jaký je to luxus. A dnes je toto uvědomění o to silnější. Jak snadné a bezpečné je u nás jít mávat žlutomodrou vlaječkou do Stromovky. Jak velká část lidí by si to dobře rozmyslela, když by hrozilo naprosto reálné nebezpečí, že se dočkají tvrdého postihu nejen oni sami, ale potenciálně i jejich blízcí. To se stále ještě bavíme pouze o té části populace, jejíž kognitivní kapacita se nachází rozumně blízko středu pomyslné Gaussovy křivky. I poměrně inteligentní lidé mohou být po stránce emočního komfortu křehcí do té míry, že je pro ně velmi obtížné sami sebe postavit na stranu "těch špatných", když všechny oficiální zdroje tvrdí, že my jsme ti dobří. Obecně je pro jakoukoliv zásadní změnu světonázoru nutné, aby naše já vynaložilo poměrně velký kus mentální práce a mnozí na něco takového v běžném životním marasmu jednoduše nemají potřebnou kapacitu. Podobné rádoby hluboké kecy bych mohl klidně roztáčet ještě dál, ale aby se v nich úplně neztratilo jádro toho, co jsem chtěl vyjádřit, se to pokusím shrnout. Běžná realita života v Rusku doby dnešní i dob minulých z mého pohledu předurčuje tamější obyvatelstvo k tomu, že bude v otázce občanské angažovanosti buď nenapravitelně zmanipulované, nebo účinně zastrašené. Nepovažuju za fér posuzovat míru kolektivního podílu na současném stavu režimu a dění optikou vycházející z možností a schopností, které máme třeba my u nás. Podle mého má tady MRČ těžký hendikep v podobě desítek a stovek let existence ve stínu železné pěsti diktatury té či oné podoby. Vyjádřil bych to tak, že míra zodpovědnosti běžného Rusa za stávající podobu tamějšího režimu je řádově menší, protože jednoduše nemá a ani nemůže mít k dispozici nástroje a možnosti, které by mu ji umožnovaly navýšit. A že jim tam Putler v Kremlu sedí už tak dlouho potvrzen volbami ... Opět, nástroje moci a možnosti/schopnosti lidu. Stačí vzpomenout na to, co za člověka nám donedávna sedělo ve strakovce a co máme doteď rozkydlé na hradě. Na argument, že když se chce, všechno jde, že cest k informacím a možností vyjádření nespokojenosti či snah o změnu je celá řada, bych řekl, že kdo jsi bez viny, první hoď kamenem. Kolik z nás a jak často (na jak dlouho) se dokáže vyburcovat z každodenní rutiny a cíleně a efektivně usilovat o nějaké smysluplné zlepšení světa okolo nás? Většina lidí se může o jakékoliv podobné vyšší cíle začít zajímat teprve poté, co si zajistí naplnění svých základních potřeb. V Rusku může být už tak dost náročné vůbec se pokoušet o naplnění nějakých základních životních potřeb. Na nějaký velký revoluční nebo kontrarevoluční (či jaký) aktivizmus bude mít drtivá většina Rusů asi sotva nějakou rezervní kapacitu, o až existenčně kontraproduktivní míře odvahy nemluvě. Strach a hněv spojený s aktuálním děním u mě osobně prozatím nedosáhly takové míry, aby udusily další lidskou přirozenost, tedy empatii. A na jejím základě mi je běžného MRČ líto. Jeho už tak dost relativně nelehký život bude pravděpodobně do budoucna ještě těžší. Nestavím se proti sankcím, atd., ale netěší mě ty následky právě pro ty, kteří tu z mého pohledu za nic nemohou, protože reálně nemohli nic udělat. Nikdy jsem nebyl nějaký rusofil, ale tak trochu je mi líto i toho, že pravděpodobně nadosmrti bude u mě cokoliv související s Ruskem vyvolávat dost výrazně negativní emoce, i kdyby se to celé teď nějak rozumně vyvrbilo. Vypsání všeho toho, co bych z pomstychtivosti té zvířecí části mozku přál lidem, kteří jsou za ty různé sračky skutečně zodpovědní, by mě pravděpodobně dostalo na nějaký watchlist, ale těm de facto bezmocným masám běžného obyvatelstva nic zlého nepřeju. Pro tu je na místě spíš soucit a soustrast. Ne větší nebo menší, než pro všechny ty chudáky z Ukrajiny, kteří si to vyžírají ještě o notný kus zábavněji. Jiné. Ale přesto jsem přesvědčený, že nějaká pomsta na běžném Rusovi tu není na místě. Tresty jsou pro ty, kteří udělali něco špatného. Nějaká zášť nebo pomsta vůči těm, kteří neudělali něco dobrého, něco co možná udělat měli, ale v reálu jen stěží mohli, není cesta k lepšímu stavu věcí v budoucnu.

Jo a díky za tip a o těchhle Lagunách jsem obecně četl dobré věci. Koukal jsem na to. Háček jediný. Nejsou. Prošel jsem všechny možné servery, ale v nabídce jsem s automatem našel jediný kus, který by se tomu rozpočtu blížil, ale už je za skoro 150, což už je o dost nad.

Nebudu tady dávat citáty, ať to není dlouhé. Synovcovi se prostě líbí jezdění autem s automatem. A já ho chápu. Kdybych býval kdysi při svém rozpočtu sehnal Galaxy s 2.2 tdci s plnotučným automatem, tak bych jezdil taky automatem, protože šaltrovat při jízdě takovým žebřiňákem není něco, co bych si vychutnával. Takže ho na takové té základní úrovni chápu. S manuálem jezdí už druhý rok. A prostě ho to neba. Automat by chtěl, tak mu já chci pomoct. Na druhou stranu jezdí relativně hodně, takže pokud chce automat, nemůže to být v kombinaci s žíznivým motorem, páč by ho to sežralo. Prostě tou úspornou spotřebou vyvážit tu větší žravost (takhle staršího) automatu. U nákupu ojetého auta je jistý element loterie přítomný vždycky. I mezi obecně spolehlivými auty daného typu se najde nějaký ten "páteční" kus. Ale třeba na příkladu tchynina Renaultu jsem chtěl ukázat, že mám přímou osobní zkušenost s tím, že to jde. Že koupit starší auto s automatem za relativně málo peněz v mojí hlavě není automaticky průser, takže to rámcově nezavrhuju jako úplnou blbost, jen potřebuju, aby mi někdo helfnul zorientovat se v tom, co z nabídky typů je dobrý nápad a co ne. Jde mi o obecnou radu na konkrétní typy auta, pokud má třeba někdo dobré zkušenosti nebo informace. U některých typů automatických totiž podle všeho někde udělali soudruzi z NDR chybu a podstatné procento kusů se tak odebéře v řiť po pár desítkách tisíc km. Na druhou stranu jsou v nabídce auta, která mají najeto hrubě přes 300 a podle všeho s původním automatem. A já tomu nemám problém věřit, protože sám jsem kdysi dvě léta po sobě jezdil s Volvem, ve kterém měl automat nalítáno cca 475 tisíc. Předlo si jako kotě. Ale to byla 850 před x lety. Mimo jiné z volvofóra mám mlhavé ponětí o tom, že některé typy automatů u novějších typů byly prostě nechvalně proslulé svou nahovnovitostí. Takže obecně tuším, čemu se spíš vyhnout a co by mohlo fungovat. Ale zas tolik pozornosti autům nevěnuju, abych měl přehled o tom, jak je to u všemožných typů kombinací motorů a převodovek, natož u aut z té doby mezi lety 2000 do cca 2007, která odpovídá tomu rozpočtu. Vznikají tedy zapeklité otázky. Například, je malý diesel a automat v Corolle z roku 2005 problém? Netuším. Může to být spolehlivé? Vzhledem k reputaci Toyoty možná i jo. Je dobrý nápad kupovat takové auto, kterých jsou v ČR tak možná jednotky kusů? V případě problémů asi ne. Jaké DSG je v pohodě a jaké je potenciálně vachrlaté? Těch typů je taky mrtě a čert aby se v tom vyznal, co s kterým motorem. Zas, motory. To člověk o autech s odpovídajícími parametry a cenou chvilku gůglí a jeden motor prý žere turba (Renautí 1.9 diesel), druhému prý praskají hlavy či co (Audí aj 2.0 tdi) ... A páč mi z toho už jde trochu hlava kolem, tak jsem hodil dotaz sem, páč je šance se tu vyskytujou jedinci, kteří jsou problematiky znalí a nadhodí tip na typ, kde by se mohla sejít ta slušná OBECNÁ spolehlivost automatu se slušnou, nepříliš žravou, pohonnou jednotkou. Zároveň uvítám obecná varování před konkrétními typy. Například v tom duchu, že jít do čehokoliv s powershiftem není ani loterie, ale čiré bláznovství. Tož tak

Tak tchyně jezdí se automatovým Scénicem, co jsme od tebe kupovali asi před sedmi lety furt, ohne Probleme. A tam byl rozpočet poloviční. Takže nemyslím, že by to bylo úplně mimo rámec reality, akorát musí člověk dobře vybrat a koupit, že ... Jo, je postiženej. Jmenuje se to lenora millenialis. Hele, je mu dvacet, při jízdě beztak furt něco mobilí, jako všichni tihle debili. Řadit umí, aktuálně jezdí ve fóbii, ale když to vezmu tak, že mobilit za jízdy ho spolehlivě neodnaučím, tak v podstatě jediné, co pro můžu udělat pro zvýšení bezpečnosti jeho pohybu po silnici, je vážně to, že mu schrastím nějaký ten automat. Aspoň tu hnátu nebude zaměstnávat mobilením A šaltrováním. Nerad bych rozpoutával nějakou debatu o tom, jak nezodpovědní/blbí jsou mladí řidiči, většina šoférů má na hlavě menší či větší porci másla. Sám vím, že lepší by bylo, kdyby si (před)loni koupil něco s manuálem a za jízdy měl mobil v kapse. Realita je jinde, hledám její řešení. Na Mazdy mrknu, ale tam se dost bojím té koroze. Mondea taky okouknu. Máte někdo nějaké zkušenosti s automaty v Toyotě? Konkrétně jsem viděl v automatu diesel Corollu rv 2005.

Pokusím se využít zdejšího kolektivního zásobníku vědomostí při řešení nelehkého zadání, protože už jsem trochu ugúglený. Synovec shání auto na dojížďky do práce. Rozpočet má strop cca 120 k. Denní nájezd má okolo 50 až 70 km. Rád by něco finančně úsporného - nafta/lpg, zvlášť kvůli háčku. A teď ten háček. Chce automat. Jakž takž jsem vyselektoval, které vehikly mají různé debilní pseudoautomaty, čili robotizované manuály. V několika jsem jel při výběru automatu pro tchyni před lety a bylo to vždycky peklo, takže tuhle technologii ne-e. CVT asi taky nebude to správné ořechové. Aut s hydroměničem je jak šafránu, ale byl bych rád za tipy na auta, ve kterých by mohly být obecně spolehlivé typy těchhle automatů. DSG - Názorů na internetu je bambilión, ale rád si přečtu nějaké místní, osobní, fundované. Vzít/nebrat/když vzít, na co bacha/kde jsou nájezdové meze/atd. Fordí Powershit ne-e. Předem díky.

Pan Passer měl především obrovské štěstí, že při něm ten vymodlený anděl strážný stál a nic se nestalo. Pro příště by si měl svoje autoexhibice ponechat na uzavřené tratě, kde všichni zúčastnění souhlasí s tím, že tam někdo bude provádět nějaké p*čoviny s rychlou károu. Jsem přesvědčený, že ani jeden z těch 10 řidičů, kolem kterých ve své části dálnice prolítl v rychlosti hrubě přes 250 káemhá (což beru jako max toho, s čím v Německu na dálnici počítá běžný autovedoucí) mu nepodepsal žádnou bumážku, na níž by odkýval, že je svolný dostat to do zádi svého povozu dvěma tunama Chironu rozdílem rychlostí blížící se potenciálně 300 kiláků za hodinu. Protože přesně to se mohlo přihodit, pokud by Ráďovi, co já vím, třeba prdla guma. Nebo se v takovém případě nemusel omezit jen na svou polovinu dálnice, ale udělat si výlet i na druhou stranu. Fyzika je sfiň. Já v jejích zákonitostech nejsem zrovna kovaný, takže tu nevysypu z rukávu ty rozdíly v másledcích to, co udělá auto ve 150, 250 a 400, když ho stihne defekt a namíří si to do svodidel. Každopádně na tohle není dimenzované asi žádné svodidlo. Už při těch 250 bych měl silné pochyby, ale ve 400 musí ten dvoutunový autometeor svodidly prolítnout jak pavučinkou. A kolik aut minul v protisměru se mi spočítat nepodařilo. (Ta fyzikální stránka mě zajímala, tak jsem chvilku googlil a internetové kalkulačky na mě vyblily, že kinetická energie Chironu s osádkou, cca 2200 kg, se při rychlosti 417 km/h rovná cca 14,7 MJ. Při "německé" rychlosti 250 km/h to je 5,3 MJ a při našich dálničních 130 je to 1,4 MJ. To by asi v případě kolize hrálo nějakou roli, ni?) Já vím, že všichni tak nějak implicitně souhlasíme s jistým rizikem nehody a srážky pokaždé, když sedáme do auta, ale dvě tuny Bugatti pohybující se čtyřstovkou nepatří mezi zrovna běžné faktory, s nimiž člověk při tom rozhodování počítá. Tohle není od pana Passera žádný "výkon", žádné hrdinství a fakt, že to nebylo možná vyloženě ilegální nic nemění na tom, že to byl obrovský hazard z životy nedobrovolných účastníků tohohle jeho kaskadérského kousku.

Quod licet Iovi, non licet bovi, takže držím pysk. Zbytek v SZ.

Pánové, jak víme, jedna věc je udělat si papíry a druhá naučit se jachtařit. Tyhle dvě věci nejsou vzájemně nějak zvlášť propojené. Nejsem přesvědčený o tom, že by způsob přípravy třeba na absolvování zkoušky na české céčko automaticky zajišťoval výrazně lepší praktickou připravenost pro vedení lodě, než kvalitní kurz, který je místo toho zakončený zkouškou na papíry chorvatské. Pošetilci, kteří si bez jakýchkoliv předchozích zkušeností vybiflujou české papíry neskončí o nic líp, než nějaký novopečený voditelj brodice, pokud se bez dalšího výcviku ještě s mokrým inkoustem na licenci okamžitě vydají na dovolenkovou plavbu s rodinou. Vůbec nerozporuju, že zkoušky na chorvatské průkazy jsou směšně snadné. Udělali si z toho Chorvati byznys? Udělali. Taky jsem se setkal s řadou zpráv o tom, že je možné si je prostě koupit. Ale je to na škodu pro někoho, kdo chce zjistit, jestli z něj může být někdy jachtař/kapitán? Aby se ze suchozemské krysy stal kvalitní skipper, je třeba načerpat strašně dlouhou řadu znalostí a kromě toho také dovedností. Způsob vydávání českých průkazů možná ověřuje širší paletu znalostí zevrubněji a praktická zkouška je samozřejmě gut, ale to samo o sobě nedostane nováčka na nějak významně vyšší úroveň praktické způsobilosti. To dokáže až další výcvik a praktické trénování. Nezajistí to sebelepší jednotýdenní kurz. Znáte nějaký vhodnější revír, kde by měl začátečník načerpávat zkušenosti s námořním jachtingem, než je Chorvatsko s tamějším relativně vlídným počasím, dobře zmapovaným terénem s řadou ostrovů a jachtařskou infrastrukturou? V čem přesně je takový problém s chorvatskou licencí, když se k tomu nováček postaví zodpovědně? Příklad jedné mé kurzové posádky z letošního června. V říjnu jedem na první doučovací kondiční plavbu. Příští rok v červnu na další. A mají mě domluveného jako dozor na následnou červencovou dovolenkovou zkušební plavbu s rodinami. S chorvatskými papíry. Je to o přístupu, zodpovědnosti a svědomitosti. Za "pořádné" papíry považuju až britské RYA licence, protože ty české mají taky řadu much. Všem svým kadetům doporučuju, aby si udělali některou z RYA licencí poté, co nasbírají potřebné praktické zkušenosti (napřed pod vedením někoho zkušeného a posléze na základě své licence už sami), poté, co je začnou skutečně omezovat omezení chorvatských papírů. (Na problematiku de facto a de iure platnosti upozorňuju taky.) Ale aby člověk udělal zkoušky na RYA papíry, tak už musí dovednosti demonstrovat. Takže je musí předtím nějak načerpat. V čem je problém jezdit pár let po Jadranu jako kapitán, pak se přifařit k pár posádkám v nějakých náročnějších revírech a pak se vydat na kurz RYA? V čem je tady česká licence lepším odrazovým můstkem? Zkuste se na to, prosím, nedívat pohledem někoho, kdo se k jachtění dostat tak, jak by se k němu měli asi dostat všichni. Postupně, v průběhu řady let, pozvolným nasbíráváním zkušeností. Případně od malého kluka, jako já. Neberte to pohledem jachtařských světoběžníků zvyklých brázdit všemožná moře a oceány. Vezměte si totálního grínhorna, někoho, koho prostě láká myšlenka, že by si mohl sám kapitánovat svoje rekreační plavby, ale má prozatím buď žádné nebo minimální zkušenosti. A prostě potřebuje někde začít, ovšem nemá už ty roky na to, aby si mohl pět, sedm let pomalinku, polehounku hledat, k jaké posádce se přidat, aby si to napřed očuchal. Nikdo nemůže dopředu vědět, jestli bude mít na to, aby se z něj dobrý skipper stal. To zjistí až v praxi. Zpravidla poté, co absolvuje pár plaveb, které bude už mít na vlastní triko. Každý té dozorované přípravy potřebuje různou dávku. Jak k ní přijde by mělo být na zodpovědnosti každého takového jednotlivce. U chorvatských papírů je ta cesta ke skipperství snadná po stránce formální. Ta praktická zůstává stále stejně náročná, bez ohledu na to, jaké papíry člověk má. V případě, že někdo nemá vlastní českou loď a nechystá se hned vyrážet do vzdálenějších revírů, rád si poslechnu důvody, proč by na těch prvních pár let získávání zkušeností mělo v takové situaci a se správným přístupem být tak zásadně lepší třeba to české céčko než chorvatský voditelj brodice kategorie B?

Hufnor likes dis! Tak má vypadat předkurzová příprava! Doufám, že v té sklínce je rum.

Sežráno. Tipy na killnutí holou rukou jsou fajn. V reálu mě tu druhou ruku během půl vteřiny chňapla a odtrhl jsem ji až u schodků na bádeplato. Jestli chobotnice kůšů nevím. Mně zatím žádná nekůsla. Ale já jsem jich zas tolik nechytil. Cca 5 a tahle byla spolehlivě největší. Recept Chobotnici zmrznout. Rozmrznout, klidně ve vodě, vrazit do neosolené vody, vařit cca 90 minut, nebo do požadované konzistence. Zchladit ve studené vodě, nakrájet, mírně osolit, opepřit, obalit v oliváči s rozmačkaným stroužkem česneku a sekanou petrželkou. Dát chladit. Na oliváč dát na mírný plamen česneku dle chuti. Já dávám míń. Přihodit červenou cibuli na proužky. Nechat mírně zesklovatět. (Kdo chce, může dát jenom samou čerstvou, ale mně to pak připadá jak tlačenka.) Zakápnout pár lžícemi vinného octa, cca 3 až 4. Osolit, posypat trochou cukru (třeba třtinového, podle chuti, já dal tak vrchovatou čajovou). Nechat mírně odpařit. Dolů z plotny, zamíchat kapary (1 flaštička). Nechat zchladnout. Smíchat, ideálně nechat pár hodin uležet. Nakrájet půl červené cibulky na drobno (na říz) a cherry rajčata (množství dle libosti). Nasekat pořádnou hrst petržele. Smíchat vše, dosolit, dopepřit, žrát.

Ta bude! Už měkne v lodním výparníku. Bojovala statečně - viz cucfleky na hnátě, ale to je moje blbost, že jsem si nevzal mesr. Bál jsem se, že zdrhne, než by mi ho donesli. Naštěstí na travnatém dně bez šutrů, jinak bych do ní nešel. Utopí vás totiž i mnohem menší prďola. Mlaskne 4 chapadla na šutrák, 4 chapadla na haxnu a neurveš. Tahle se ale neměla o co mlasknout, tak se jenom rvala. Teda poté, co se, blbka, nechala čapnou, páč si věřila, že je dost velká a hrozivá, a že nemusí okamžitě zdrhat, když jsem si pro ni do těch 7 metrů šel. Neručím, že stihnu pozítří fotit výsledný produkt.

Vážení, potřeboval bych příští týden ve čtvrtek odpoledne poslat sebe z okolí Prostějova do Prahy. Odjíždím na loď s posádkou, která nemůže jet přes můj obvyklý vyzvedávací bod v Brně a nechce se mi trávit čtyři hodiny ve vlacích s hadrem na hubě. Nebudete mít někdo cestu, že byste mě s krosnou přibrali? Jsem čistotný a očkovaný.

Jo, jo, bylo. Tuhle parádní zkušenost jsem před pár lety udělal a od té doby ode mě Bureš za steaky dostal přesně 0 korun.

Ahoj, rád bych udržel původní koncepci pánské plavby. Kdyby se sešli 4 chronomagoři, kteří by nutně potřebovali jet s dámským doprovodem, tak se vyloženě bránit nebudu, pokud to bude vyhovovat vám, ale přece jen je to od první chronolodě něco jako delší sraz chronomagu na moři.

Velevážené osazenstvo, po delší pauze opět přicházím s nabídkou možnosti vyrazit na jachtu na Jadran, tentokrát jako parádní odfrk od koronakravin. Pro ty, co zapomněli z minulých podobných akcí, případně netuší vůbec. Chronoloď znamená týdenní plavbu na plachetnici po průzračně modrých vodách Jaderského moře mezi tisíci jeho ostrůvků, v dobré společnosti chronomaniaků a se sklenkou něčeho osvěžujícího v ruce. Nemine vás návštěva přírodních, historických a kulinářských perel Dalmácie, jinak než lodí nedostupných. Typický volný rámec průběhu dne vypadá následovně: Snídaně Koupačka Plavba Zastávka na oběd Koupačka Plavba Návštěva zajímavosti Plavba Zakotvení na noc Koupačka Večeře Veget Do tohoto rámce jsou fakultativně zařazovány různé zajímavé vsuvky v podobě návštěv městeček, hospůdek, pamětihodností a dalších zajímavostí. Akce je vhodná i pro totální suchozemské krysy. Mořské nemoci se bát netřeba, kdyby měl někdo problém, loď před vlnami dovedu relativně rychle schovat. O průběhu jedné z minulých akcí si můžete počíst ve vlákně první Chronolodi zde. Googlealbum s fotkama už bohužel chcíplo, ale pár je i v daném vlákně. Termín: druhá polovina června. Bývá červencové teplo, ale bez červencové přirážky na cenách lodi. Navrhuju tedy 19. až 26. června. Zatím vám ale nabízím unikátní a luxusní možnost výběru jiného termínu v případě, že by tento byl nějak zásadně nevyhovující. Můžeme jet v červenci, můžeme jet v srpnu, ale to bývá i na moři přece jen znát turistická sezóna. Loď a cena: rád bych to pojal trochu velkoryseji, než v minulých ročnících, čili loď je v plánu větší, pohodlnější, přičemž by byly k mání 4 kajuty pro 2 osoby pro celkem 8 účastníků, plus já. Konkrétně bych rád vzal nějakou padesátku (loď o délce 50 stop), čili komfort o poznání výše, než při minulých ročnících. Cena by se v červnovém termínu mohla podařit cca 14500 až 15000 na osobu, za loď, s ní spojené poplatky a mě. Přinejhorším by se to dalo uskutečnit i poskrovněji, na menší lodi, v méně lidech, ale ta celková cena ve výsledku zásadněji nižší nebude a já bych rád dal prostor těm, kterým minulé akce přišly zbytečně spartánské. Další výdaje se týkají kotvení, nafty a dalších poplatků, které jsou zpravidla v řádu tisícovky na osobu. Doprava spolujízdou a jídlo dají dohromady tak 3 až 4 tisíce. Koronapoplatky se pravděpodobně budou měnit, ale už teď stačí na vpuštění do CRO certifikovaný antigen a vzhledem k číslům se brzy očekává přesunutí mezi červené země, čili pro návrat nic a po návratu do 5 dní PCR, čili při rezervaci termínu na víkend klidně od pondělka do práce. Pití, to je záležitost sama pro sebe. Už jsem měl posádku, která celý týden cucala litr domácí slivovice na vypálení červa po ránu, a kromě toho nic, A taky jinou, která přivezla pohádkovou truhlu plnou lahví Zacapy, Pyrata, Diplomatica, Millonaria a dalších podobných laskominek, dohromady, bratru, tak za půlku ceny pronájmu lodi (která nebyla ani malá, ani levná). Tento druh dovolené je úžasně flexibilní a program a provedení lze upravovat podle přání a možností. Sem s konstruktivními dotazy a přihláškami. Mimo jiné bych to rád měl pořešeno do pátku, protože odjíždím na moře, kde budu možná až 3 týdny. Chronoplavbou si nahrazuju výpadek jedné červnové posádky. Takže neváhejte příliš. Váš kapitán Viktor

Stopka na 10 za neprokázaný údajně rasistický výrok pro bílého a na 3 za jednoznačně prokázané fyzické napadení pro černého. Paráda. To je jak z nějakého blbého fóru toto. V jak pošahané realitě toto dává smysl?

No, napřed by to muselo fachat. Já jsem se už asi 8x zasekl hned u adresy, kdy mi to spadne. Služba je dočasně nedostupná. Firefox, Opera, Chrome. Od 5:57. Klasika. Hlavně, že mají vymyšlené logo, kkti.

Kurník, vy volvisti mi pěkně sypete sůl do staré rány, teda. Se slzou v oku vyhrabávám jedinou fotku mého někdejšího bronzového "pohřebáku", jak ho nazvala má budoucí žena. Bohužel moje milovaná krabice padla na oltář rodiny (paradoxně). V jisté době jsem měl dvě Volva, V40 2.0T a tuhle krásnou XC70 (na léto měla ještě fešácké eRkoidní antracitové alu, na kterých vypadala vyloženě libově). Pak ale přišla situace, kdy jsem potřeboval finance a živit 2 auta pro mě nebylo únosné. Na prodej šla obě zároveň s tím, že půjde to, které se prodá jako první. No, bohužel se prodala XC70. Přestože mi v dalších letech přišla vhod spíš spotřeba 9 l/100 u V40 než nějakých těch 12+, co si řekla XC70, pořád mě mrzí, že už ji nemám. Sere mě to, protože pokaždé, když jsem k tomu autu přicházel, těšilo mě, jak se mi líbí. A jezdit pravidelně autem, které se vám vážně, vážně líbí, to je zkrátka radost. Krabice 4ever!

Nadšený jak malý kluk o Vánocích. Ebájo se konečně pochlapilo a vyplivlo nový oblek na loď. Jak můžete vidět z fotografií mé původní bundy a té nové, ten starý kus výbavy má už něco za sebou. Celý příběh sahá až k povodním v roce 1997. Tehdy na odstraňování škod dorazily z Německa pomocné technické jednotky THW a přivezly si s sebou pracovní goretexové !!! obleky. Ty, které byly při pracích nějak více poškozeny/nevypratelně usmoleny, byly nabídnuty těm místním, kteří s lidmi od THW v blátě a dešti makali. Můj táta byl jedním z těch šťastlivců, na které jeden z obleků vyšel. Byla to šance, aby kvalitní vybavení sloužilo dál. A tenhle kousek měl před sebou ještě pořádně dlouhou službu. S tátou strávil na moři v podstatě deset let. Pak jsme si o něj pár let losovali, když jsme zrovna měli jet na moře oba na jinou loď. Definitivně jsem oblek podědil poté, co táta musel kvůli špatnému zdravotnímu stavu s kapitánováním skončit. Oblek má napluto doslova desítky tisíc námořních mil (ne v tašce, ale na palubě na mně nebo na tátovi) a byl jsem úplně zničený, když se uvnitř bundy začala loupat páska z přelepených švů tak blbě, že se bunda stala v podstatě nenositelnou, protože zbytky lepidla škrábaly do krku a obličeje a vydrolovaly se do vlasů. Nechal bych bundu zrepasovat, ale goretex už po nějakých 15+ letech tvrdé služby přišel o naprostou většinu své voděodolnosti a zbyla z toho v podstatě větrovka. Kterou, mimochodem, znají i mnozí místní z různých Chronolodí. Měl jsem ty dva kusy hadru hrozně rád, ale i vnitřní vrstva trojlaminátu se odlepila a už prostě nadešel čas uložit oblek k zaslouženému odpočinku do krabice jako memento. Nevím, jestli to tak můžou mít i ženské, ale v tu chvíli jsem opravdu pořádně pochopil to klišé chlapa, který chodí v gatích/bundě/košili/botech až do naprostého roztrhání. Pořádně jsem to okničel. Ztratil jsem starého, věrného společníka, který mi dobře posloužil v mnoha ošemetných situacích dlouho předtím, než jsem si mohl dovolit koupit „opravdové“ jachtařské vybavení. Ta totálně vyšisovaná patina i skvrny vyprávěly své vlastní příběhy. Nikdy nezapomenu, jak mě v roce 2007 držel v suchu přitom, když jsem v podstatě „sólo“ převážel 36tunovou, 17 metrů dlouhou ocelovou plachetnici z pevniny na Elbu ve čtyřmetrových vlnách rozfoukaných mistralem a musel na přídi ručně smotat na rolfoku genu, kterou to škublo i přesto, že jsem z ní měl venku asi pětinový kapesníček. Už pár let tu a tam slídím na německém ebaju po nějaké náhradě, ale věčně tam měli jenom malé velikosti, nebo kusy v tristním stavu. Poštěstilo se mi až minulý týden. Balíček dneska dorazil a s ním i Vánoce. Navzdory tomu, že nový oblek postrádá všechnu tu historii, patinu a tím pádem i charakter, který je s nimi spojen, já v něm vidím dědice jeho věrného předchůdce a vítám ho, jako bych přivítal syna starého společníka, který se dlouho zdál být nenávratně ztracen. A těším se, až s tímto nově nalezeným přítelem vyrobím nové příběhy, zážitky a nějakou tu patinu. Le roi est mort, vive le roi!

Falešná svíčkové na steak musí být vyzrálá, jinak je to na prd. A i vyzrálá to není žádná hitparáda. Takže pokud kvalitní znamená z dobrého zdroje (farmy) ale nevyzrálá, tak to bude tuhé. Pokud falešnou svíčkovou, nevyzrálou, tak zkusit nějaký ananasový experiment (viz internet) - max. 45 minut. Krusta nebude taková, ale rozložit vlákna by to mělo pomoct. Já osobně potenciálně tužší věci dělám na delší dobu a míň stupňů, čili přidat čas a ubrat tak 2 až 3 stupně. Zatahuju na ghí, aby to sneslo tu vysokou teplotu, ale maso se mělo o co tepelně "opřít". Když se dělá čerstvé, lehne si celé na povrch pánve, ale ze sous vide je "zpevněné" a občas někde nedoléhá. Poslední trik na tuhé kusy masa - steak ukrojit po vlákně, po zatažení nechat chvíli odpočinout a buď si vzít na krájení řádný skalpel, nebo pořádně ostrým nožem nafilírovat přes vlákno relativně na tenko těsně před podáváním.

Dokumentární obrázek naprosto přesně odpovídající realitě.