hufnor

Já přešel od průjezdu milionem semaforů a lovení parkovacích míst v centru na pohození auta na P+R konečné metra tady. https://mapy.com/s/japedafalo I kdyby nakrásně selhalo P+R, tak okolo jsou sídliště, kde se to dá někde nechat. Reálně, pokud člověk nemá hafo bagáže, kterou by musel vylodit nezbytně přímo u hotelu, tak zajíždět nějak do centra autem je časově dost kravina.

Podepisuju, i když vhodná velikost deficitu se liší při různém procentu tělesného tuku. Při vyšším BMI jde klidně nasadit deficit výrazně vyšší. Myslím, že je dobré taky rozlišit situace a cíle a zmínit, že jich lze docílit různými přístupy. Rámcovka 1. Chci rázově ubrat x kilo, ačkoliv nejsem vyložený "vyžer". Třeba z 90 na 80. Jde to mít projekt na dva roky, mírně si upravit jídelníček, abych se nemusel moc omezovat, jen se trochu hlídat a tu a tam si zacvičit, protože na víc nemám čas. A někomu to tak bude vyhovovat, přestože se bude muset "hlídat" dlouhodobě a občas to bude jeden krok vpřed a dva zpátky, třeba o Vánocích. Jinému bude sympatičtější hrábnout si do kalorií pořádně, začít makat a dát to dolů klidně za tři, čtyři měsíce, než se jeho tělo a metabolizmus rozkouká, třeba proto, že má nějaký cíl/deadline (jede na jaře měsíc na trek, tak proč s sebou zbytečně tahat deset kilo tuku) nebo zkrátka chce ten přebytečný tuk pryč a nevadí mu se na chvíli omezit drakonicky, protože ví, že při jeho stravovacích návycích nehrozí pozdější jojo efekt. Obojí jde. Horses for courses. Rámcovka 2. Jsem vyžraný jak jateční prasca, nevylezu do schodů a co nevidět mě klepne. (Moje situace.) Na jak dlouho ten projekt je? Minimálně na pár let, pokud nechci jenom zhubnout, ale zůstat zhublý. Zhubnout jde snadno. Viz moje "moudra" všude možně okolo i příspěvky ostatních. Jde to i bez většího cvičení. To mě, mimochodem, pěkně sere na pořadech typu Extrémní proměny. NENÍ NUTNĚ SE DŘÍT JAK SVIŇA ANI HLADOVĚT! Cvičit stačí trochu. Jídelníček jde upravit do podoby, která bude pro většinu psychicky normálních lidí velmi přijatelně žratelná. A kila poletí dolů. Už jenom každodenní vytápění prascete na cca 36 °C chce docela dost paliva. ((( VSUVKA Lidi, kteří mají žrádlo jako fet místo jiného fetu, alkoholu, prášečků, shopování, automatů tj. coby berličku na nějaké psychické problémy, jsou bez nějakého řešení těch problémů v prdeli a nezachrání je žádná proměna, extrémní, neextrémní, nic. ))) Pro psychicky normálního vyžraného jedince je klíčové zjistit, nakolik a o co osekaný jídelníček ho tak tak nebude prudit. Co dovede dlouhodobě žrát tak, aby nebyl nasraný, že trpí. Ne, jaké všechny mlsky dokáže ucvičit. Zjistit, kterých mlsek se dokáže vzdát a bez kterých to vážně nepůjde. U mně to bylo kafe a pišingr. Bez toho nefachčím. Do kafe plnotučné mlíko. Pišingr jsem se naučil dělat si doma, třeba v podobě extrémně tvarohového koláčoidu (90 procent hmotnosti tvaroh, 10 obal z listového těsta vyváleného na cca 1 mm) slazeného čekankou. A neprudilo mě to. Teď už může být ke kafíčku i bábovička. Ale jeden kousek. Max dva tenké. Ne pět. A netrpím. Dožeru se něčím rozumným. Kokosovým skyrem, třeba. Já jsem zhublý už asi tři roky. Znamená to, že teď, když jsem zhublý, můžu sežrat dřevorubeckou porci bramborového salátu a tři řízky? No, teoreticky ano, i když bych asi dostal na budku od žlučníku. Udělám to? Ne. Dám si dětskou porci salátu a ten řízek jeden. Na chuť mi to stačí a když pak dostanu hlad dřív, protože jsem sežral malý objem jídla, opět se dožeru něčím rozumným. Nebo si doma udělám brsalát podle vlastní receptury, který má ve srovnání s normálním asi 40 % kalorií. Toho si můžu dát víc a když bude řízek krůtí, a ne z krkovičky, tak si můžu dát klidně i dva. Když ovšem na hromadné akci donesou peku od hobotnice, pár lidí to nežere a má tak půlka slušně velké chobotnice zbýt, tak jí sežeru ještě notný kus. Přiberu z toho zpátky na 130 kilo. Těžko, protože jindy jím příčetně. Můžu "neřešit" co jím? Ne. Znamená to, že "trpím"? Vůbec. Naučil jsem se věnovat pozornost tomu, co je vhodné a co je méně vhodné a tomu méně vhodnému se snažím vyhýbat, co to jde. Nejde to vždycky, ale to se vsákne. Záleží na tom, co člověk dělá/jí každý den. Jednorázovky nic neodstřelí. (Při udržovacím provozu, při rychlém rázovém shazování jsou "cheat days" zbytečné kroky vzad.) Za první rok asi 35 kg. V únoru 21 jsem začal, koncem léta bylo dole 25 kg. Z takového procenta tělesného tuku se hubne "snadno". V mém případě se pořádně hráblo do kalorií a "trochu" se cvičilo (3x týdně kardio 30 až 50 minut - 2 x týdně na délku dílu seriálu na eliptické mašině nebo rotopedu, jeden díl něco venku, zpravidla v sobotu, túra atp., 3 x týdně silový doma, cca 30 až 40 minut, neděle - odpočinek nebo aktivní odpočinek - túra, druhá část). Pro mě byly klíčové dvě nastavení. 1. Mít to doma, pod nosem, bez možnosti "výmluv", proč to nejde. Pak šlo držet důslednost. Žádné, "venku prší, tak to běhat nejdeme". Žádné "no ale do posilky je to tam a zpátky čtyřicet minut autem, na to už dneska není čas". Chčije, je devět večer? No a co? Vlez na tu mašinu, pusť si Vikingy, a makej! Pak sprška, postýlka a ráno jako novej. 2. Nastavit si to tak, aby mě to neprudilo. Psychicky bych nedal běhat tady těmi pitomými poli okolo, čumět do roviny a lapat po dechu. Nedávám chlórovanou vodu, čili plavání je out. Trénink "normálních" svalů na nohách mi obstarává chození s báglem. Zbytek mašiny, doma, kdykoliv s rozptýlením v podobě noťasu se serošem. To dávám. Psychicky bych nedal loktovat se někde v posilce s tlupou trenboyů, čuchat ten smrad a ztrácet čas čekáním na mašinu/patnáctky, kterýma si někdo podložil stativ na točení tiktočků. No way, José! Doma, železo, hrazda, kettly, gumy, Disturbed do uší. Rise Throw away The charade of your life Let the flame of my heart Burn away Your complacence tonight I command you to rise Wash away The decay of your life Feel the light of your eyes Find the way Through the darkness tonight Fearing no one

To, co jsem tu dával jako tipy, není můj běžný každodenní jídelníček, není to maintenance. Jsou to fígle na maximální ubrání kalorií při udržení pocitu nasycenosti, které mi pomohly dostat se ze 130 na 78 kg. V té podobě se mi docela dobře šlo Camino. Taková míra vyžlovitosti nebyla úplně cíl, takže aktuálně cca 83 kg, ovšem v trochu jiné kompozici, než když jsem šel přes 83 kg dolů. Ke kalorickému deficitu se samozřejmě jde i procvičit. Nadává se to mu increased energy flux. Žere se stejně, ale do toho fest maká. V praxi to ovšem fachčí v případě, že je člověku dvacet a neví, co s časem. Já bych ve svém věku tu nálož aktivity, kterou bych musel mít při "normálním" žraní, abych docílil smysluplného deficitu, nikdy neuregeneroval. Když člověk začne přijímat míň energie a cvičí spíš trochu, rozumně, na udržení svalů - což je, mimochodem, u hubnutí důležité, páč tělo si nenechává, co nepotřebuje a když má málo, jde po svalech i přes zvýšený příjem bílkovin, když se svaly nepoužívají - je to prostě šetrnější, což někteří už potřebujou. Taky, na férovku, ne každý je masochista a být každý den ztrhaný jak samica je opruz. Mimo jiné taky proto cvičím zásadně večer. Když mě pak ledacos bolí, zaspím to a ráno cajk ... povětšinou. Maintenance, neboli žrádlo na udržení váhy, už tak drakonicky zkrouhnuté být nemusí. Jedu metodu buď a nebo, ne a. Buď si dám na snídani chleba s máslem a medíkem, protože je to mňamka, na kterou mám chuť, nebo si dám k obědu omáčku se třema knedlema (čtyři a víc vážně nedám), nebo si dám odpoledne ke kafi dortík, nebo bude na véču zvěřinová klobáska. Vyberu si, která mňamka mě ten den láká a tu si dám, zbytek žrádla bude nutričně rozumný. Takový přístup k mňamkám se v rámci maintenance kalorického příjmu vsákne. Co nefachčí, je dát si chleba s máslem a medíkem k snídani a máčku s knedlou k obědu a dortík ke kafi a klobásku na véču. Prostě nejde furt jen mlsat, tzn. cpát si břich vším, na co mám zrovna chuť a chtít po tělu, aby to jen tak "odpařilo". Takhle jsem se dostal na těch 130 kg. Ne za pár měsíců nějakým nezřízeným žraním, ale v průběhu let průběžným běžným mlsáním - bez běhání. Naše národní tragédie spočívá v tom, že průměrná česká kuchyně je 1. výborná, 2. plná tuků a sacharidů, dělaná tak na výdej někoho, kdo dře celý den na poli nebo v lese, ne na kancelářského povaleče. V období maximálního hubnoucího zápřahu jsem byl schopný dostat se na příjem cca 1600-1700 kalorií denně při 180 gramech bílkovin, pěti jídlech denně a bez pocitu hladu. Mimo jiné díky výše popsaným tipům. Schválně si zkuste někdy poctivě zadat do kalorických tabulek, jakou energetickou hodnotu má dohromady všechno to, co běžně za den sežerete (a vyslopete). V řadě případů bude překvapení veliké. Kdo rád pivo, ten to mít blbé. Mně je hej, já to nepiju. Hubnutí z hubena na ještě většího hubena už je problém. Přestane být kde ubírat kalorie a můžou do toho házet vidle optimalizační mechanizmy metabolizmu. (Viz studie srovnávající AMR (active metabolic rate) lovců-sběračů, kteří celý den běhají za antilopami a kancelářských krys sedících u kompu - spoiler alert, není tam takový rozdíl, jaký by člověk čekal. Metabolizmus se naučí kaloriema šetřit.) Tam to zpravidla chce nějakou obesírku na ty skrblicí mechanizmy v podobě půstů, keto, sacharidových vln apod. "Normálním" nízkokalorickým žraním se to spoustě lidem dělá blbě. Ale s tím já osobní zkušenosti nemám. Snad kromě těch sacharidových vln, které jsem aplikoval na prokopnutí pár platíček při hubnutí a stejně je podle všeho asi dělal blbě.

Z osobní zkušenosti a načerpaných poznatků pro úbytek tuku jednoznačně rozumný kalorický deficit. Spočítat si denní výdej a uzpůsobit příjem s využitím kalorických tabulek a levné kuchyňské váhy. Odhadem to jde blbě. Lidi mají obecně tendenci podhodnocovat příjem a nadhodnocovat výdej. Pro zachování svalové hmoty neflákat proteiny - minimálně 1,5, ideálně tak 2 g/kg tělesné hmotnosti (při téhle váze je plus mínus jedno, jestli čisté bez tuku nebo s). Neřešit, kdy konkrétně a jak, jet spíš týdenní průměr. Pokud je to boj začlenit do jídelníčku, čokoládový syrovátkový proteiňák. Vanilka a jiné příchutě jsou zpravidla hnusné. Proteiňák se dá zamíchat i do ovesné kaše/skyru/tvarohu, atp. Pro mě gamechanger. Zprvu jsem odmítal, pak zkusil vanilku, zavrhl jako odporný hnus, náhodou ochutnal čoko a od té doby jedu na doplnění proteinů tohle v kombinaci se superfood objevem - v další části textu. Podle mého je základem úspěchu přijít na to, kde můžu ubrat tak, aby mě to příliš neprudilo. Čeho se můžu vzdát bezbolestně. V mém případě - sladké pití (limče, džusy, cider ...), brambůrky/křupky/tyčinky, OŘÍŠKY jako mlska, kokina typu oplatky, "mastné" salámy typu uherák, fuet, atp. S jistoudávkou lítosti taky sýry - většina tvrdých a plísňových, i když našel jsem částečnou náhradu - opět, viz dál. Klíčové je ubrat zbytečné cukry a zbytečné tuky. Z umělých sladidel se mi osvědčilo jediné - čekankový sirup. Zbytek je pro mě hnusný, nedávám. Kdo si nemůže/neumí sám vařit - blbý, chce to nějaké krabičky. Kdo umí a může zeleninu - super. Tipy na žrádlo pro ubrání kalorií. Můj recept a objevy, které fungovaly mně. Večerní chlebík místo části běžného pečiva. Náhrada velké části příloh zeleninou. Buď úplně, nebo zčásti. Příklad brkaše vs. brambory půl na půl s podušenou mrkví (míň vody)/napařeným květákem. Rýže vs. rýže půl na půl s nadrobno nasekaným napařeným květákem. Těstoviny vs půl porce těstovin a zbytek libovolná napařená zelenina. Pro mě osobně dvě zásadní záležitosti. Napařená zelenina je chutnější než vařená. Přidávám ji jako plnivo obecně. Jde i do nejrůznějších věcí, do kterých by normálně nepřišla. Boloňské těstoviny - jo s napařeným řapíkatým celerem, mrkví, květákem a zelenýma fazolkama nahrazujícíma asi 2/3 objemu těstovin. Guláš - mrkev, kedluben, cuketa, paprika - a chleba může být klidně normální. Pokud po napaření zeleninu ještě restuju jako samotnou přílohu, pak doslova 3 gramy másla na pánev, půl deci vody, rozpustit, hodit přednapařenou zeleninu, proházet, zprudka orestovat. Sušený česnek. Přílohovou zeleninu jako základ kořenění zasypávám sušeným česnekem. Zvýrazní chuť. Obecně, koření. Nízkokalorické jídlo nemusí být hnusné a mdlé. Koření nemá kalorie. Bylinky, uzená paprika, chilli, česnek, kari ... Kaloricky není zelenina jako zelenina. Barevná vs. bílá paprika Mražený hrášek vs. zelené fazolky Květák, řapíkatý celer a zmíněné zelené fazolky tvořily velkou část příloh mých vyloženě nízkokalorických údobí. Další superpotraviny, které pomohly mně coby alternativa k dříve konzumovaným, méně nutričně hodnotným a více kaloricky vydatným běžným věcem. Skyr Řecký jogurt s 0 % tuku Odtučněný tvaroh Kuřecí/krůtí/libová vepřová šunka místo normálních šunek salámů (kdo má budget, může jet věci jako je bresaola, sušená panenka, podstatný je co nejnižší obsah tuku. Žervé (fit) místo másla na podmáznutí, případně hummus a podobné pomazánky (já obvykle ještě nastavuju půl na půl s rozmixovanou podušenou mrkví/rozmixovanou pečenou červenou řepou, hokkaido dýní apod.) Na proteiny pak tuňákové pomazánky, vaječné pomazánky (přitlačit s hořčicí, použít skyr a žervé, pochopitelně žádná majonéza). Nakonec výše zmiňovaná superpotravina. Tvarůžky. V mém případě ty německé (Handkäse z Lidlu nebo Kaufu). Ty české jsou na mě moc smradlavé a hlavně příliš slané. Ty německé jsou chuťově výrazně jemnější, méně slané. Prodávají taky plísňové varianty (s bílou plísní typu hermelín), které nejsou téměř vůbec cítit jako tvarůžky. Samé proteiny, nula tuku, dá se za/rozpéct místo sýra. Jediné mínus, musí se nechat zaležet tak, aby byly těsně na hranici data spotřeby, jinak jsou uprostřed tvrdé. Čili máme doma v ledničce tvarůžkovou "pipeline" v podobě asi 8 balení různého stáří. Ovšem naprostý gamechanger pro příjem proteinů i zapečené toustíky se sýrem, sýrové omáčky, apod. Moje běžná snídaně bývala tak půlku dní v týdnu večerní chlebík máznutý hummusem nastaveným 1:1 třeba dušenou mrkví se čtyřmi kolečky krůtí šunky a dvěma plísňovými minitvarůžky z Lidlu. Nutriční hodnoty trochu jinde, než rohlík s máslem a goudou. Kaloricky téměř bezbolestná mňamka na páteční večer Tvarůžkový tatarák Najemno nasekané lidlové tvarůžky Koření a ochucovadla jako na tatarák Chleba, jemně natřený mašlovačkou olejem jenom z jedné strany a opečený v toustovači (suchá strana jde nahoru pod tatarák, olejová dospodu, potřít česnekem - asi dvacetina obsahu oleje na porci, "mouthfeel" neboli pocit v hubě velmi podobný. Měl bych ještě další tipy, ale včil už nemám čas dál vypisovat. Přeju hodně úspěchů!

Sice mě to nepotěšilo tak úplně dneska, ale až dneska jsem měl čas si to trochu přebrat a „potěšit“ se tím. Konkrétně jde o zážitky spojené s přijímačkami na víceletý gympl, které jsme letos s dcerou absolvovali. Ne ani tak samotný úspěšný výsledek, který je samozřejmě fajn a důležitý, ale spíš průběh přípravy. Naprostá většina „normálních“ rodičů má svoje děti rámcově ráda, protože tak jsme nastavení od přírody. Opět každý normální rodič pochválí předškoláka za zelenofialový améboid, prezentovaný coby pejsek, slovy „jé, ten pejsek se ti ale povedl“. Když ale dítě postupně roste a začne být potřeba, aby tu a tam podávalo skutečné výkony, ne každému se to vede a zdaleka ne každý rodič dostane možnost své dítě opravdu objektivně obdivovat. Takže jsem vděčný za to, jaké dítě nám sudičky nalosovaly. Kromě toho, jak příjemné je pro nás chodit na třídní schůzky a poslouchat veskrze pozitivní zpětnou vazbu od pedagogů na obě děti, nejen ohledně studijní výkonnosti, tak fungování v rámci třídy, neměli jsme moc možností posoudit, nakolik ty (základkové holčičí v podstatě standardní) samé jedničky odráží nějaké studijní předpoklady. Takže když juniorka přišla s myšlenkou, že by ráda s kamarádkou na osmiletý gympl, měl jsem k tomu řadu výhrad a otazníků. Řadu z nich jsme si ještě na podzim rozklíčovali a došli společně k tomu, že to zkusíme. Neměl jsem vyloženě pochybnosti o tom, že by to mělo být nad její síly, ale přeci jen tu byly nějaké neznámé a různá „genetická břemena“ – konkrétně moje matematická debilita. Už zkraje průběhu přípravy jsem ale ke své radosti zjistil, že dcera antimatematické geny po mně ani po ženě nepodědila a je už teď lepší matematička, než my dva dohromady. Obecná inteligence různých typů je z velké části dána do vínku a jde rozvíjet, ale taky dusit, ovšem jen do jisté míry. Za to můžeme být vděční, ale nelze to nikomu přisuzovat coby zásluhu. Za co ovšem má naše juniorka můj skutečný a upřímný obdiv, je přístup. Protože ten si dělá sama a je opravdu obdivu-hodné, jak dokázala v páté třídě, čtvrt roku, týden co týden, dvě až tři odpoledne, na dvě až tři hodiny, cílevědomě, důsledně a ochotně zasedat se mnou nebo se ženou k práci na češtině, matice (a zeměpisu, dějepisu a dalším věcem), které potřebovala na testy, a pracovat svědomitě a inteligentně. Klobouk dolů. Nesmírně mě potěšilo taky to, že dostala tu pro malé dítě (jejího povahového typu) přeci jen více motivující z oněch dvou základních životních lekcí: 1. Vložím značné úsilí do něčeho skutečně důležitého a díky tomu se dostaví úspěch. 2. Vložím značné úsilí do něčeho skutečně důležitého a přesto se nedostaví úspěch. Naštěstí jí bylo za vložené úsilí a píli odměnou nejen přijetí na školu, kam si přála jít, ale kromě toho ještě skutečně vynikající výsledek, který jí, doufejme, pomůže, aby na sebe v budoucnu nebyla tak přísná. Spolu se vzpomínkou na to, jak jsme si spolu za covidu vyloženě vychutnali prvňáčkovské domácí učení (a to bez sarkasmu, bylo to náročné, ale zvládali jsme to skvěle a já už tehdy zíral, jak dokáže makat), je to, co jsme společně absolvovali letos v zimě, pro mě zdrojem skutečné hrdosti na její zápal zkombinovaný s píli, kterými jsem já neoplýval nejen v jejím věku, ale objektivně vzato dosud asi nikdy. Děkuju všehomíru za skvělou a obdivu-hodnou dceru. Co víc si člověk může přát, než že se může podílet na vyprodukování něčeho, co má potenciál být ještě mnohem lepší, než je on sám.

Vidíte, Vladar to chápe, pěkně strká směrem k přijetí, buďte jako Vladar. Mimochodem, nevíte, v kterém rohu pozemku se co zakopává, aby z toho bylo posvátné/prokleté indiánské pohřebiště, na kterém se stavět nesmí? Výjimku zatím nemá, právě s tím tady teď na první dobrou přišel. Oznámit mi, že je hotová věc, že tu bude stavět a zároveň mě požádat o souhlas s tím metrem pro garáž. Odvážná strategie. Na to jsem mu řekl jen tolik, že si to musím promyslet.

Chlapi, kua, berte v potaz, kde jsme a neděléte ombudsmana nefóristovi, kterého neznáte, když jeden "z vašich" trpí. Nepotřebuju vysvětlit, že nemám nárok na neměnnost čehokoliv. To racionálně vím sám, nésu úplně blbé. Ale si myslíte, že jsem si sem na kmenovou radu přišel, abych se dozvěděl, co je za úžasného člověka ten kkt, který mi chce takhle nascat do polívčičky? Kvízová otázka, přicházím pro poplácání po rameni a souhlasné, "je to čurák, ale nic s tím nenaděláš", nebo pro nějaké rozbory kktovic perspektivy? Je jasné, že co není zakázáno, je povoleno a když si to vypovoloval, tak už mu to nikdo nemůže zakázat, ale mně zkrátka vznikne újma a kdo z vás ponese s libostí, když mu vznikne újma a on to musí jen tak sežrat se vším všudy? Ne každý má tu možnost mít při bydlení klid. Já jsem klid měl, protože jsem si ho měl díky bohu možnost zařídit a teď mi zčistajasna končí, tak kňučím. Člověk si normalizuje ledacos, ale to chce čas a několik fází, já jsem furt u té druhé fáze z pěti, takže aktuálně hněv, čili racionální argumenty na obranu protistrany jsou tak trochu zbytečné.

Samozřejmě, že můj pohled není objektivní. Jak by mohl být? Já su nasrané. Co já vím, co mu děda řekl, když to na něj přepsal? Dám ti to, ale postavíš tam ty a zbytek neprodáš! Dost možná. Další podstatná věc, která mě sere, je "sousedovic" přístup. Jedna z prvních věcí, kterou udělám, když začnu nad něčím takovým uvažovat, je, že zajdu za tím, vedle koho tím pádem plánuju existovat a proberu to s ním. A co on. Nula. Teď, když má vypapírováno, vyprojektováno. Přišel s hotovou věcí a chtěl svolení postavit garáž metr od hranice pozemku. Takže za takový přistup z mé strany minimum bodů. Zkrátka, obecně mě ta situace über-sere a do hospody nechodím, tak to tady ventiluju a možná, možná někdo v rámci téhle hivemind přijde s nějakou nosnou myšlenkou. Rozumíme si?

Situace tu jiná je v tom, jaký je aktuální stav při koupi pozemku/nemovitosti a jeho předpokládaný vývoj. V případě souseda bylo naprosto jasné, že vedle něj je ještě jedna stavební parcela, na které bude stát během pěti let další dům. S tím ten pozemek kupoval, s tím na něm začal stavět. A do dvou let se začal stavět můj dům, s čímž soused počítal. Já jsem svůj barák nestavěl, kupoval jsem ho před deseti lety s tím, že za mojí parcelou jsou další pozemky jen polnosti, kde se výstavba neplánuje, protože v obci je jinde dost stavebních pozemků (podle územního plánu, zasíťované, atd.). Dál podle tehdejších informací od místních (sousedé, starosta) majitel onoho pozemku vedeného i podle územního plánu jako pole, nehodlal tento pozemek prodávat, nijak, nikomu. A taky neprodal. Věnoval, vnukovi. A ten se z jeho části rozhodl udělat stavební pozemek (změnou územního plánu a vyjmutím z půdního fondu, atd. - už má hotovo, vyřízeno). Takže vznikl stavební pozemek tam, kde nebyl plánovaný. Vím, že se čistě teoreticky v podstatě dříve nebo později může začít stavět téměř všude, že jo, ale zkrátka, u některých pozemků je ta praktičnost a pravděpodobnost vyšší než u jiných. A tady jsem se dopředu informoval, než jsem to koupil a fungoval na základě informací, že ta pravděpodobnost je tady velmi nízká. Avšak ne nulová, evidentně. Ale přirozeně mě to sere, protože jsem ohledně toho nemohl víc udělat, zatímco nový soused měl minimálně několik dalších možností, jak si bydlení zařídit a možnost, kterou zvolil je na můj úkor, i když to nebyla jediná proveditelná. Chápeme?

S tím vedlejším pozemkem se to má tak, že to bylo odjakživa pole a jeho majitel už kdysi dělal obci problémy i při stavbě sportovní haly u hřiště naproti přes ulici. Nechtěl prodat, vyměnit, nic. Nikomu, ani za nic. Další pruh pole za ním, podobný případ, všechno jedna rodina. Já možnost odkupu nikdy neměl. Ani starosta nekecal, toho tady vinit nelze. Je tu po vesnici hafo jiných stavebních parcel, zasíťovaných, v územním plánu dávno ošetřených. Je tu kde stavět. Jenže včil se jal můj nový „soused“ okotit a ten pruh pole z původního majitele vydyndal, páč je to jeho děda, který už to má podle všeho „za pár“. Takže situace se skutečně za těch deset let od toho, co jsem to kupoval, změnila. Bohužel. Bohužel taky obec prý trvá na tom, aby byl zajištěný přístup i k tomu dalšímu, už opravdu snad poslednímu možnému stavebnímu pozemku, takže „soused“ prý nemůže ulici zaslepit svým barákem, tzn. postavit ho ne vedle mě, ale mít vedle mě zahradu a barák tam, kde teď končí silnice. Pozemek nemá zas až tak úzký, ale barák chce velký na rodinu a přízemní. Tak natahuje, co to jde a ještě se vůči mně stíní tvarem do L a jakousi technickou pergolou se zdí. Od mého domu k plotu je to 5 metrů. On chce garáž metr od plotu (původně si přišel pro souhlas) a tu zeď má naplánovanou přímo na hranici pozemku. Viz dokumentáž na obrázcích. Je extrémně nepravděpodobné, že docílím jakékoliv úpravy tak, abych neměl pár metrů před oknama další barák. On to nemá moc kam posunout tak, aby se to vešlo jemu na pozemek a mně to nezavazelo. To by si musel postavit zahradní domek v jihozápadním koutě pozemku, což asi není GO. Se sousedem nijak zvlášť nesoucítím. Nafasoval v podstatě zdarma obrovský pozemek a usmyslel si, že si z kusu udělá stavební parcelu. Je to místňák, já náplavka, ale to mu nedává žádné právo se mi tu takovým způsobem vesrat. Mohl pole vzít, prodat a z výtěžku koupit některý z místních stavebních pozemků. Rozhodl se jinak a jeho rozhodnutí znamená pro mě újmu. Já jsem udělal všechno, co bylo v mé reálné moci, abych si předem ověřil, že stav, v jakém jsem tu nemovitost kupoval, bude setrvalý a neuvěřitelně mě sere, že v dnešní době, kdy člověka můžou popotahovat za různé prkotiny, včetně toho, co o čem napíše na facebook a někdo může přijít, nadělat mi ze svého vlastního osobního rozhodnutí hafo skutečných problémů – snížení hodnoty nemovitosti (ať mi nikdo neříká, že na realitním trhu nemá vyšší cenu poslední barák v řadě s výhledem ve srovnání s barákem mezi dalšíma bez výhledu), snížení kvality bydlení obecně nafurt, hluková a prachová zátěž stavby na dobu blíže neurčenou, snížení produktivity práce, stres, další újmy, … a já to musím prostě sežrat, jako že tak to je. Měl jsem barák s výhledem a klid a teď budu mít stres, problémy, kravál, zeď a dalšího souseda a prostě smůla? Jednoduše jako utřu? Žádné řešení, žádná kompenzace újmy, nic?

Tak roky poslouchám po okolí, jak postavit někde něco je neskutečný problém, aby do toho nějaká prkotina nehodila vidle. Teď za mnou přijde nový budoucí "soused", jen tak mi oznámit, že na svém pozemku (zrekvírovaném od dědy jako pole a přehozeném na stavební pozemek) za mým barákem, posledním v ulici, který měl podle vyjádření starosty z před deseti let, když jsem to kupoval, poslední zůstat na věky věků, protože dál je pole, mi místo klidu a výhledu přes pole do krajiny bude stavět pět metrů od oken svůj barák a zeď a já budu čumět do zdi. Někomu by to bylo prdel vody, páč se domů jezdí akorát vychrápat, ale já, když jsem doma a ne na moři, tak jsem furt doma. A dělám z domu. A z těch oken x-krát za den čumím a kochám se aspoň tím výhledem na kopejčky, co mám, páč mi to coby ogarovi z Valach tady na Hané chybí. A místo toho budu čumět pánovi do zdi garáže a technické části baráku. Nemluvě o tom, že se mi bude skvěle pracovat v pracovně čtyři metry od staveniště. Jak je tohle, DPČ, možné, že s tím přijde jako s hotovou věcí, že takhle to bude a já mám veškeré ty mínusy, které na mě jeho jednostranné rozhodnutí hodí, v tichosti sežrat?!?

Četl jsem, četl, ale nedočetl se, které konkrétní krematorium takhle likviduje zdrojovou surovinu. Rád bych varování, abych si náhodou někdy nenaběhl. Kdysi jsem takhle na tip objednal po půl kile asi čtyři různé kafe z Holešovické pražírny (Mezzo) bez prostudování recenzí a narazil jsem. Neviděl jsem problém v nízké ceně. Taky beru kafe mimo jiné od CoffeSpotu a například moje velmi oblíbená monzunová Indie bývala před nedávným nepříjemným plošným cenovým skokem vyloženě za hubičku. Ve finále jsem udělal všechny 4 ty kafe z Holešovic najednou (Tanzanie, Rwanda, Salvador a Laos) pro přímé srovnání a všechny chutnaly jako kafe z Holešovic - naprosto stejně. Ne vyloženě "blbě", ale na půl blešího chlupu stejně. Zrna od pohledu jiný tvar, ale všechno tak přepražené, že veškeré případné rozdíly ve vstupní surovině byly pryč. Tak jsem to sesypal ze čtyř dóz do jedné, napsal na to Cuvée du Ho l'Eschowitz a používal to na ledové kafe a provozní kapůčo. Na mlíku to bylo pořád ještě pitelné, ale na úrovni průmyslové tmavé italské směsi, ne single origin z pražírny, kde jsem očekával rozmanitost. (Které se mi dostalo v hojné míře například u loňského skvělého kávového adventního kalendáře od Coffe Dream z Uherského Ostrohu - s dokonce jednatřiceti vzorky. Zhusta doporučuju.) Když někdo dělá v dnešní době kafe takhle blbě (nebo dobře), nemám problém mu udělat adekvátní reklamu, tak myslím, že by bylo na místě dát sem jmenovité varování.

Vážení, řeším problém v rodině. Konkrétně jak neuškrtit švagra. Švagrovi pravděpodobně m*dlo a s vidinou nějakého kryptopřivýdělku (což je tu nepodstatné, byla to prostě mrkvička na klacíčku) pěkně potichoučku, polehoučku, bez sebemenšího náznaku dotazu naletěl nějakým kyberšmejdům a zřídil v bance půjčku na X set tisíc, kterou následně online vysypal do kapsičky šmejdům a neobdržel ani kouzelnou fazoli, natož kriplto. Šmejdi pak ještě prostřednictvím v počítači nastražené pastičky na něj (podle všeho bez jeho vědomí, krádeží identity) vysosli dalších x set tisíc tentokrát z Home Kurevditu. Celková škoda po splátkách s úroky jde hrubě přes milion. Dosud podniknuto (pokud jsem z kusých informací vyrozuměl správně): Začal platit splátky, zaplatil asi 2, než to „prasklo“ protože nebyl schopný přispívat do rodinného rozpočtu jako dříve. (Splátky jsou někde k 70 % jeho platu.) Ze strachu, aby po něm nešly banky. Když to prdlo, tak nahlášeno na policii, kápnuto, co a jak se stalo. Aktuálně se prý pracuje na „reklamaci“ půjčky v bance ve snaze docílit nižších úroků. ??? Nějaký osobní bankrot prý je finančně nevýhodný oproti prostému splácení. Protože sám nejsem ohledně finančnictví bůhvíjaký expert, prosím o rady a tipy, nad čím by bylo možné koumat, v čem a jak by bylo možné konat, případně kontakty na někoho, kdo by poradil, jak ten megaprůser alespoň trochu zredukovat. Předem děkuji

Vážení, řeším problém v rodině. Konkrétně jak neuškrtit švagra. Švagrovi pravděpodobně m*dlo a s vidinou nějakého kryptopřivýdělku (což je tu nepodstatné, byla to prostě mrkvička na klacíčku) pěkně potichoučku, polehoučku, bez sebemenšího náznaku dotazu naletěl nějakým kyberšmejdům a zřídil v bance půjčku na X set tisíc, kterou následně online vysypal do kapsičky šmejdům a neobdržel ani kouzelnou fazoli, natož kriplto. Šmejdi pak ještě prostřednictvím v počítači nastražené pastičky na něj (podle všeho bez jeho vědomí, krádeží identity) vysosli dalších x set tisíc tentokrát z Home Kurevditu. Celková škoda po splátkách s úroky jde hrubě přes milion. Dosud podniknuto (pokud jsem z kusých informací vyrozuměl správně): Začal platit splátky, zaplatil asi 2, než to „prasklo“ protože nebyl schopný přispívat do rodinného rozpočtu jako dříve. (Splátky jsou někde k 70 % jeho platu.) Ze strachu, aby po něm nešly banky. Když to prdlo, tak nahlášeno na policii, kápnuto, co a jak se stalo. Aktuálně se prý pracuje na „reklamaci“ půjčky v bance ve snaze docílit nižších úroků. ??? Nějaký osobní bankrot prý je finančně nevýhodný oproti prostému splácení. Protože sám nejsem ohledně finančnictví bůhvíjaký expert, prosím o rady a tipy, nad čím by bylo možné koumat, v čem a jak by bylo možné konat, případně kontakty na někoho, kdo by poradil, jak ten megaprůser alespoň trochu zredukovat. Předem děkuji

Za 20 + let, co jezdím, se mi nikdy nestalo, že by mi SPZ ulítla. Takže mě úplně dostalo, jaká je to patovka. Je absolutně neuvěřitelné, že v dnešní době nemá nějaké příčetně schůdné řešení tahle situace, kdy vyrazíte autem do zahraničí, nebo obecně na delší vzdálenost od domova na krátkou nebo středně dlouhou dobu a po cestě ztratíte SPZ. Z toho, co jsem vybádal při snaze vyřešit naši patálii, jsem vyrozuměl, že pokud chce člověk postupovat zcela legálně, v podstatě je nutné auto okamžitě odstavit, nepokračovat v cestě a z daného místa lze auto dostat jedním ze dvou způsobů: 1. zajistit odtah (takže zaplatit, z vlastního nebo z pojištění - což je stejně pořádná pakárna, u auta, které je naprosto v pořádku - a zajistit si vlastní transport - takhle navečer, pro 2 dospělé, 2 děti a bagáž, z půlky Rakouska, například) 2. vyřídit nové SPZ a odjet po ose (takže dopravit buď sebe na úřad, nebo malý techničák a nějak ověřenou plnou moc někomu, kdo se zároveň dostane k velkému techničáku a teprve pak může - v úřední den - pro nové značky, které pak ale zase musí i s novým malým techničákem dostat k autu - no pakárna na entou). Což jsou alternativy trochu na prdel, když má člověk 350 km cesty za sebou, 400 km cesty před sebou, pak 4 dny s plány na cestování na místě a návrat opět 750 km. I kdyby se někdo nakrásně rozhodl mrsknout po řešení té situace dost hafo peněz, tak jsou s tím po časové stránce takové oplétačky, že to úspěšně torpéduje celé plány. Napadá někoho nějaký skutečný důvod, proč by nemohlo auto bez jedné SPZ jezdit? Když třeba existujou papírové převozky? Proč nejde online nahlásit ztráta SPZ, vytisnout si A4 s číslem a QR kódem pro fízly s potřebnými informacemi o tom, kdy jste ztratili, do kdy platí náhradní papír, atd. a s tím prostě dojet, kam potřebujete, přičemž platnost by byla v řádu týdne? Protože jak se na to dívám já, tak je to v reálu čistě otázka toho, že vás v takové situaci stát nemůže kasírovat prostřednictvím některých automatizovaných systémů (tipnu si, že pak nefachčí některé radary snímající jenom jednu část auta, kontrola zaplacení dálničních poplatků, atp.) Proto ta drakonická opatření a neochota vymyslet systém jednoduchého řešení. A vzhledem k tomu, kolik nás v pondělí ráno bylo na dopravce s jednou značkou a formuláříkem, to nebude ojedinělá událost. Už jste se někdo dostali do podobné situace? A jak vypadalo vaše řešení?

Mě potěšilo, že se pár hodin kreativní činnosti s lihovkama a bílým šanonem vyplatilo a podařil se díky tomu návrat s dětmi od moře i mínus jedna plechová ozdoba auta, povalující se někde na neznámém místě v úseku cca 300 km od domovského přístavu po první zastávku na sváču na cestě tam. A to prosím okolo hned několika hlídek a skrz monitorovanou AT hranici. Ale díky bohu za tak relativně jednoduché provedení espézetky.

Už jsou rozhozené a v krabičce obložené takovým tím balíčkovaným kočičím stelivem, i když povolit ty šroubky nebylo úplně jednoduché. Uvidíme. Ještě to taky mohla být nějaká provozní nečistotová "mlha" z výroby, protože ačkoliv jsem to neprozřetelně utřel dřív, než to mělo šanci "oschnout" a diagnostikovat tak, jestli je to voda, nebo jenom brajgl, všiml jsem si následně, že vnitřek skla za okrajem té vnitřní lunety byl i po pár minutách pořád takový šedý. Tak jsem to vzal i tam novým hadříkem na brýle s roztokem, páč se tam rožek mezi to sklíčko a lunetu vlezl, a sklíčko výrazně zprůhlednělo. Pro jistotu to ve stelivu nechám pár dní, pak to poskládám, vrazím na ruku a zkusím sklíčko pochladit, jestli se na něm něco objeví.

Takhle dorazily hodinky inzerované jako "úplně nové, v ideálním stavu". Naštěstí nikdo z fóra, ale nepotěší. Nějaké tipy na domácí sušení? Chtěl jsem je brát příští týden na cestování, tak nevím, jestli stíhám hodináře.

Nijak jim to neubližuje, chci mít možnost rozhodnout podle vlastního uvážení, kdy tuhle žvýkačku k přežvýkání dostanou. Stejně tak, jako by nebylo dobré tu žvýkačku dát miminu, nepovažuju za dobré děti vystavovat určitým otázkám, dokud nejsou mentálně zralé na to, aby byly schopné vnímat složitější kontext. Něco z toho tu zmiňoval už safi. Podle mě by měl existovat v dětské zábavě "safe space" témat, o kterých se tam prostě nebude mluvit, protože to má být zábava, ne indoktrinace. A rodiče by neměli být povinni si prolustrovat dopředu každý díl dětských seriálů, co všechno se tam řeší nebo neřeší. Přijde mi to asi stejné, jako by tam někdo z těch týnejdžrů vytáhl ptáka a některé z těch fešand ho tam pěkně v ostrém detailu vrznul. Proč? Protože stejně na to jednou přijde řeč? To mi vadí. Že tohle nemá být platforma na vytrubování nějaké "message". A pokud ano, bylo by fajn o tom rodiče informovat. Tohle bude seriál o různých typech vztahů mezi náctiletými. Ne nechat proběhnout 5 řad příběhu o dinosaurech a pak tam pěkně na závěr frknout jako hepyend LGBTQ?":!"$÷× románek.

Alibizmus ... Měl jsem rozepsanou sáhodlouhou věc, ale prdím na to. Můj základní problém je rozdíl tolerance vs. propagace. Přijde mi, že se nejen normalizuje něco z biologického hlediska abnormální, ale občas se to až, řekl bych, propaguje. Pro podsouvače zopakuju. Z mého pohledu - tolerance, určitě. Propagace je hodně šikmá plocha zadělávající na řadu trablů. Podloudná propagace mezi dětmi je xindl. I schovaná za argumentem učení toleranci. Děti nemají s tolerancí problémy. Stačí je neučit nenávidět a ty, které jsou "zdravé" (čti šťastné) budou samy od sebe tolerantní až za roh. Ty "rozbité" budou posléze útočit na druhé kvůli mnohem větším blbostem, než je sexuální orientace.

DPRDL, je vážně, VÁŽNĚ nutné nacpat tu LGBQBHG$ß÷ agendu úplně všude. Prvňačka se mi kouká na dětský seroš Jurský park/Kreténský kemp a doteď to bylo jenom přiblblé. Teď poslouchám (hlídám předmětné mládě chřipkující) a ono z telky leze, jak jedna holčičí postava řeší "zájem" o druhou holčičí postavu. PROČ? Proč v seriálu, na který se budou dívat v převážné většině malí kluci (naše prďola je výjimka, ta si v dinosaurech jede už od dvou let)? Plno dinosaurů, robotů, akce, tádidá. A teď tam začali řešit, kteří z těch sotvateenagerů spolu budou mít co. A nejlepší řešení bylo tam nacpat mimo jiné i trochu té homomessage. A co teď já s tím, když nechci dítě nechat masírovat těmihle tématy v tomhle věku a přitom je to její nejoblíbenější seroš? Když jí to zakážu, jsem za kreténského tyrana. Když jí to začnu vysvětlovat, pustím se do oblasti, kterou v tomhle věku vůbec nemá takhle malé dítě řešit. Nejsem žádný -fob v tom smyslu, že bych se jal někoho lynčovat za to, jestli se šermuje párkama nebo čvachtá ústřicema, ale proč mi to takhle nacpou do páté řady dětského seriálu o dinosaurech!? DPČ KRVA!

Já se jenom divím, že si před Vánoci nepořídil štěňátko, aby mu teď měli jeho odporní odpůrci co "otrávit". Chudinka malej, by se nad ním člověku až srdce ustrnulo!

Podle mého je to naprosto záměrný tah. Nezapomínejte, že tu máme přímou volbu, která probíhá, jako všechny ostatní, na principech demokracie, tedy lůzovlády. A koho si myslíte, že je na té klaté gaussovce víc? Intošů, kteří všechny ty odpovědi vysypou z rukávu, ani nemrknou, a tím pádem můžou pobaveně kroutit hlavou, jaká je ten Bureš lama, nebo těch MČČéček, které jsou na tom lautr stejně a takovýhle klip u nich vyvolá spíš pocity soucitu a sounáležitosti, jak mu teď všichni ubližujou a dělají si z něj prdel, že je blbý, spolu se škodolibou chutí ho tam na ten hrad poslat, aby to tím ukázali právě všem těm "chytrákům" (rozuměj lidem s IQ nad 80), kteří si z nich celý život dělají prdel, že jsou blbí? I hlasy debilů se počítají, panstvo.

Prosím, nemáte někdo tip na šikovného zlatníka v oblasti Hané, případně Brna, kam bych si mohl nechat zajít upravit snubák? Po nezanedbatelném odtučnění prstýnek vyloženě padá, zpátky na jateční váhu se vracet nehodlám, takže je čas zmenšit, aby mi přestal padat z hnáty. Už jsem měl párkrát namále a doma na zemi bych ho asi našel, ale kdyby mi spadl někdy na lodi, tak su v řiti. Nevím, nakolik je tu faktor, že se jedná o bílé zlato. Žádné šutry, design jednoduchý, rytí uvnitř jo, ale mezery se najdou. Uvítám tipy a rady. U koho, jak, atd. Předem díky!

Tak nějak jsem to viděl taky. Mimochodem, strašně mě pobavilo, jak v době, když začal masivně zdražovat plyn a elektrika, na mě vypadlo hned několik článků, které mě informovaly, jak strašně rizikové a zdraví škodlivé je topit dřevem v krbu. (Topím dřevem v krbu. Ale nic jsem si okolo toho negooglil.) Prostě otevřu Seznam, "Spalování dřeva bububu", Google zprávy "Nejvíce bububu je topení dřevem v krbu". Jsem se normálně musel smát, páč to úplně předpisově vypadalo jako: "zdražili jsme, co se dalo, tak to, co zdražit teďka hnedka neumíme, to pomažem hovnem, aby po tom lidi nešli ..."