Pojistku proti „vypití si na kuráž“, kterým by se pachatel kvůli nepříčetnosti, kterou sám vyvolal, vyhnul přímému trestu za zločin jím spáchaný a byl trestán pouze pro trestný čin opilství, lze najít hned na začátku zákona č. 117/1852 ř. z. v ustanovení § 2. Ten upravuje důvody, jež vylučují zlý úmysl. Zařadit pod skutkovou podstatu opilství tedy lze jen činy spáchané: „v úplném opilství, ve kteréž se pachatel připravil, zločinu v úmyslu nemaje, anebo v jiném pomatení smyslů, v němž sobě činu svého vědom nebyl.“