Povídka "Národ sobě"

[Ludwig Wittgenstein]

Napadla mě taková roztomilá kratochvíle. Co si takhle svépomocí napsat povídku? Každý může napsat maximálně 3 věty (nebo souvětí) v rámci celé povídky. Minimum jsou 3 slova v každé větě a každý má jenom jeden zápis, i když napíše jen jednu větu. Není možné 3 věty rozdělit v rámci povídky. Snahou je samozřejmě vytvořit alespoň smyslupně se tvářící celek. Psalo by se nikoli formou citací, ale každý následující přispěvatel by si prostě zkopíroval již napsaný text do svého příspěvku a dopsal svůj part. Sprostá slova jsou dovolena, leč přísně v kontextu dějové linky. Tedy k věci. Povolený jazyk: čeština a slovenština. Konec by stanovil na neděli 12.00. Téma bychom zvolili... no, pokud možno hodinkové a žánr lehce detektivní, možná scifi, humoresku... cokoli kam se to zvrhne. Editace nejsou povoleny! Co vy na to? Třeba to bude zábava.

 

Všem psavcům doporučuju před postnutím dát náhled a tím vlákno refrešnout! Vyhnete se tak duplicitě. Může to sice znamenat, že své 3 věty budete muset napsat znovu, ale to jistě hravě zvládnete

 

A mimochodem: když jsem psal smysluplný příběh, tím sem samozřejmě nemyslel, že se například židovští uprchlíci nemůžou proti náckům spolčit s intergalaktickejma příšerama a jako zbraň použít maringotku klauna Ferdinanda plnou kerosinu. Spíš jsem myslel, aby nikdo nepsal třeba jen slunce-žblunce nebo kytka_lopata...

 

Tak já zkusím začít:

 

Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

[ade_jirka]

Tak já tedy přidám

 

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel.Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře, nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

[hciq]

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel. Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

 

Rachel byla taková malá divoká židovka, Na svůj věk až moc vyspělá. Starej Rosenbaum byl vdovec. Bydleli v takovým polorozpadlým domku pod hrázi na konci vsi. Domek byl po porybným Piskořovi, co se voběsil z nešťastný lásky k Margot, dcery místního kabalisty Ludwiga.

[Jay Doll]

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel. Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

 

Rachel byla taková malá divoká židovka, Na svůj věk až moc vyspělá. Starej Rosenbaum byl vdovec. Bydleli v takovým polorozpadlým domku pod hrázi na konci vsi. Domek byl po porybným Piskořovi, co se voběsil z nešťastný lásky k Margot, dcery místního kabalisty Ludwiga.

 

"Ty vole, vy jste kokoti, takovýhle nesmysly vymýšlet takhle navečer, když už slušný lidi normálně spěj" zaznělo někde v dálce noční ulice a ospalý (televizní) moderátor si šel lehnout, očekávaje co si zase ráno přečte. Na svůj věk vyspělá židovka Rachel si šla lehnout s ním. "A vypni si sakra tu wifinu, ať mě to neruší ze spánku" řekla ještě než opustila noční ulici a zašla do domu.

[Dantechno]

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel. Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

 

Rachel byla taková malá divoká židovka, Na svůj věk až moc vyspělá. Starej Rosenbaum byl vdovec. Bydleli v takovým polorozpadlým domku pod hrázi na konci vsi. Domek byl po porybným Piskořovi, co se voběsil z nešťastný lásky k Margot, dcery místního kabalisty Ludwiga.

 

"Ty vole, vy jste kokoti, takovýhle nesmysly vymýšlet takhle navečer, když už slušný lidi normálně spěj" zaznělo někde v dálce noční ulice a ospalý (televizní) moderátor si šel lehnout, očekávaje co si zase ráno přečte. Na svůj věk vyspělá židovka Rachel si šla lehnout s ním. "A vypni si sakra tu wifinu, ať mě to neruší ze spánku" řekla ještě než opustila noční ulici a zašla do domu.

 

Kolem půlnoci slyšeli, jak se přes kočičí hlavy přehnal Velorex ... to vyděšené mňoukání je probudilo.

[Jakubisko]

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel. Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

 

Rachel byla taková malá divoká židovka, Na svůj věk až moc vyspělá. Starej Rosenbaum byl vdovec. Bydleli v takovým polorozpadlým domku pod hrázi na konci vsi. Domek byl po porybným Piskořovi, co se voběsil z nešťastný lásky k Margot, dcery místního kabalisty Ludwiga.

 

"Ty vole, vy jste kokoti, takovýhle nesmysly vymýšlet takhle navečer, když už slušný lidi normálně spěj" zaznělo někde v dálce noční ulice a ospalý (televizní) moderátor si šel lehnout, očekávaje co si zase ráno přečte. Na svůj věk vyspělá židovka Rachel si šla lehnout s ním. "A vypni si sakra tu wifinu, ať mě to neruší ze spánku" řekla ještě než opustila noční ulici a zašla do domu.

 

Kolem půlnoci slyšeli, jak se přes kočičí hlavy přehnal Velorex ... to vyděšené mňoukání je probudilo.

 

Když už jsem vzhůru, zkusím alespoň natáhnout obdržené hodinky, napadlo mě. Vstal jsem a šel směrem ke kuchyni. Když jsem, oblečen pouze v mém oblíbeném flanelovém pyžamu, ucítil nezvyklý průvan, došlo mi, že je něco špatně. Dveře bytu byly otevřené! A co víc, na místě, kde jsem večer nechal ty narezlé cibule byl jen papírek se vzkazem:

[sect]

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel. Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

 

Rachel byla taková malá divoká židovka, Na svůj věk až moc vyspělá. Starej Rosenbaum byl vdovec. Bydleli v takovým polorozpadlým domku pod hrázi na konci vsi. Domek byl po porybným Piskořovi, co se voběsil z nešťastný lásky k Margot, dcery místního kabalisty Ludwiga.

 

"Ty vole, vy jste kokoti, takovýhle nesmysly vymýšlet takhle navečer, když už slušný lidi normálně spěj" zaznělo někde v dálce noční ulice a ospalý (televizní) moderátor si šel lehnout, očekávaje co si zase ráno přečte. Na svůj věk vyspělá židovka Rachel si šla lehnout s ním. "A vypni si sakra tu wifinu, ať mě to neruší ze spánku" řekla ještě než opustila noční ulici a zašla do domu.

 

Kolem půlnoci slyšeli, jak se přes kočičí hlavy přehnal Velorex ... to vyděšené mňoukání je probudilo.

 

Když už jsem vzhůru, zkusím alespoň natáhnout obdržené hodinky, napadlo mě. Vstal jsem a šel směrem ke kuchyni. Když jsem, oblečen pouze v mém oblíbeném flanelovém pyžamu, ucítil nezvyklý průvan, došlo mi, že je něco špatně. Dveře bytu byly otevřené! A co víc, na místě, kde jsem večer nechal ty narezlé cibule byl jen papírek se vzkazem:

 

"Šla jsem na šichtu a vzala jsem si je sebou. Rachel."

[utrejch]

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel. Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

 

Rachel byla taková malá divoká židovka, Na svůj věk až moc vyspělá. Starej Rosenbaum byl vdovec. Bydleli v takovým polorozpadlým domku pod hrázi na konci vsi. Domek byl po porybným Piskořovi, co se voběsil z nešťastný lásky k Margot, dcery místního kabalisty Ludwiga.

 

"Ty vole, vy jste kokoti, takovýhle nesmysly vymýšlet takhle navečer, když už slušný lidi normálně spěj" zaznělo někde v dálce noční ulice a ospalý (televizní) moderátor si šel lehnout, očekávaje co si zase ráno přečte. Na svůj věk vyspělá židovka Rachel si šla lehnout s ním. "A vypni si sakra tu wifinu, ať mě to neruší ze spánku" řekla ještě než opustila noční ulici a zašla do domu.

 

Kolem půlnoci slyšeli, jak se přes kočičí hlavy přehnal Velorex ... to vyděšené mňoukání je probudilo.

 

Když už jsem vzhůru, zkusím alespoň natáhnout obdržené hodinky, napadlo mě. Vstal jsem a šel směrem ke kuchyni. Když jsem, oblečen pouze v mém oblíbeném flanelovém pyžamu, ucítil nezvyklý průvan, došlo mi, že je něco špatně. Dveře bytu byly otevřené! A co víc, na místě, kde jsem večer nechal ty narezlé cibule byl jen papírek se vzkazem:

 

"Šla jsem na šichtu a vzala jsem si je sebou. Rachel."

 

Inu Rachel. Ačkoliv už je padesát let mrtvá, je to pořád pracant. A tam venku je práce jako na kostele.

[pavča]

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel. Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

 

Rachel byla taková malá divoká židovka, Na svůj věk až moc vyspělá. Starej Rosenbaum byl vdovec. Bydleli v takovým polorozpadlým domku pod hrázi na konci vsi. Domek byl po porybným Piskořovi, co se voběsil z nešťastný lásky k Margot, dcery místního kabalisty Ludwiga.

 

"Ty vole, vy jste kokoti, takovýhle nesmysly vymýšlet takhle navečer, když už slušný lidi normálně spěj" zaznělo někde v dálce noční ulice a ospalý (televizní) moderátor si šel lehnout, očekávaje co si zase ráno přečte. Na svůj věk vyspělá židovka Rachel si šla lehnout s ním. "A vypni si sakra tu wifinu, ať mě to neruší ze spánku" řekla ještě než opustila noční ulici a zašla do domu.

 

Kolem půlnoci slyšeli, jak se přes kočičí hlavy přehnal Velorex ... to vyděšené mňoukání je probudilo.

 

Když už jsem vzhůru, zkusím alespoň natáhnout obdržené hodinky, napadlo mě. Vstal jsem a šel směrem ke kuchyni. Když jsem, oblečen pouze v mém oblíbeném flanelovém pyžamu, ucítil nezvyklý průvan, došlo mi, že je něco špatně. Dveře bytu byly otevřené! A co víc, na místě, kde jsem večer nechal ty narezlé cibule byl jen papírek se vzkazem:

 

"Šla jsem na šichtu a vzala jsem si je sebou. Rachel."

 

Inu Rachel. Ačkoliv už je padesát let mrtvá, je to pořád pracant. A tam venku je práce jako na kostele.

 

Nějak mi nedocházelo, proč si brala hodinky s sebou když jde do práce. A najednou mi to došlo: "No jo, vždyť ona maká v hodinovým hotelu!". Chudák moje Rachel, ona to nemá lehký, u práce se dost nudí, tak alespoň sleduje čas.

[KFL]

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel. Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

 

Rachel byla taková malá divoká židovka, Na svůj věk až moc vyspělá. Starej Rosenbaum byl vdovec. Bydleli v takovým polorozpadlým domku pod hrázi na konci vsi. Domek byl po porybným Piskořovi, co se voběsil z nešťastný lásky k Margot, dcery místního kabalisty Ludwiga.

 

"Ty vole, vy jste kokoti, takovýhle nesmysly vymýšlet takhle navečer, když už slušný lidi normálně spěj" zaznělo někde v dálce noční ulice a ospalý (televizní) moderátor si šel lehnout, očekávaje co si zase ráno přečte. Na svůj věk vyspělá židovka Rachel si šla lehnout s ním. "A vypni si sakra tu wifinu, ať mě to neruší ze spánku" řekla ještě než opustila noční ulici a zašla do domu.

 

Kolem půlnoci slyšeli, jak se přes kočičí hlavy přehnal Velorex ... to vyděšené mňoukání je probudilo.

 

Když už jsem vzhůru, zkusím alespoň natáhnout obdržené hodinky, napadlo mě. Vstal jsem a šel směrem ke kuchyni. Když jsem, oblečen pouze v mém oblíbeném flanelovém pyžamu, ucítil nezvyklý průvan, došlo mi, že je něco špatně. Dveře bytu byly otevřené! A co víc, na místě, kde jsem večer nechal ty narezlé cibule byl jen papírek se vzkazem:

 

"Šla jsem na šichtu a vzala jsem si je sebou. Rachel."

 

Inu Rachel. Ačkoliv už je padesát let mrtvá, je to pořád pracant. A tam venku je práce jako na kostele.

 

Nějak mi nedocházelo, proč si brala hodinky s sebou když jde do práce. A najednou mi to došlo: "No jo, vždyť ona maká v hodinovým hotelu!". Chudák moje Rachel, ona to nemá lehký, u práce se dost nudí, tak alespoň sleduje čas.

 

Zničehonic, sotva slyšitelné zaťukání. Husí kůže přebíhá mi po těle, pyžamo se zdá být těžší a těžší, nemám sílu otočit hlavu ke dveřím, jsem ochromený hrůzou, tušení čehosi děsivého, zlého, něčeho, co hledá právě ty staré hodinky a co se nezastaví před ničím. "Promiňte," ozvalo se potichu z pootevřených dveří, "už jen dvanáct minut."

[Slim_brno]

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel. Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

 

Rachel byla taková malá divoká židovka, Na svůj věk až moc vyspělá. Starej Rosenbaum byl vdovec. Bydleli v takovým polorozpadlým domku pod hrázi na konci vsi. Domek byl po porybným Piskořovi, co se voběsil z nešťastný lásky k Margot, dcery místního kabalisty Ludwiga.

 

"Ty vole, vy jste kokoti, takovýhle nesmysly vymýšlet takhle navečer, když už slušný lidi normálně spěj" zaznělo někde v dálce noční ulice a ospalý (televizní) moderátor si šel lehnout, očekávaje co si zase ráno přečte. Na svůj věk vyspělá židovka Rachel si šla lehnout s ním. "A vypni si sakra tu wifinu, ať mě to neruší ze spánku" řekla ještě než opustila noční ulici a zašla do domu.

 

Kolem půlnoci slyšeli, jak se přes kočičí hlavy přehnal Velorex ... to vyděšené mňoukání je probudilo.

 

Když už jsem vzhůru, zkusím alespoň natáhnout obdržené hodinky, napadlo mě. Vstal jsem a šel směrem ke kuchyni. Když jsem, oblečen pouze v mém oblíbeném flanelovém pyžamu, ucítil nezvyklý průvan, došlo mi, že je něco špatně. Dveře bytu byly otevřené! A co víc, na místě, kde jsem večer nechal ty narezlé cibule byl jen papírek se vzkazem:

 

"Šla jsem na šichtu a vzala jsem si je sebou. Rachel."

 

Inu Rachel. Ačkoliv už je padesát let mrtvá, je to pořád pracant. A tam venku je práce jako na kostele.

 

Nějak mi nedocházelo, proč si brala hodinky s sebou když jde do práce. A najednou mi to došlo: "No jo, vždyť ona maká v hodinovým hotelu!". Chudák moje Rachel, ona to nemá lehký, u práce se dost nudí, tak alespoň sleduje čas.

 

Zničehonic, sotva slyšitelné zaťukání. Husí kůže přebíhá mi po těle, pyžamo se zdá být těžší a těžší, nemám sílu otočit hlavu ke dveřím, jsem ochromený hrůzou, tušení čehosi děsivého, zlého, něčeho, co hledá právě ty staré hodinky a co se nezastaví před ničím. "Promiňte," ozvalo se potichu z pootevřených dveří, "už jen dvanáct minut."

 

"Dvanáct minut," zopakoval jsem nahlas a problesklo mi hlavou, co všechno se za dvanáct minut dá stihnout. Kromě rychlé svačinky, milostné předehry a dobré kávičky mě toho moc nenapadlo. Ale když už jsem myslel na čas, vzpomněl jsem si i na knedlíky...

[Návštěvník Kamil]

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel. Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

 

Rachel byla taková malá divoká židovka, Na svůj věk až moc vyspělá. Starej Rosenbaum byl vdovec. Bydleli v takovým polorozpadlým domku pod hrázi na konci vsi. Domek byl po porybným Piskořovi, co se voběsil z nešťastný lásky k Margot, dcery místního kabalisty Ludwiga.

 

"Ty vole, vy jste kokoti, takovýhle nesmysly vymýšlet takhle navečer, když už slušný lidi normálně spěj" zaznělo někde v dálce noční ulice a ospalý (televizní) moderátor si šel lehnout, očekávaje co si zase ráno přečte. Na svůj věk vyspělá židovka Rachel si šla lehnout s ním. "A vypni si sakra tu wifinu, ať mě to neruší ze spánku" řekla ještě než opustila noční ulici a zašla do domu.

 

Kolem půlnoci slyšeli, jak se přes kočičí hlavy přehnal Velorex ... to vyděšené mňoukání je probudilo.

 

Když už jsem vzhůru, zkusím alespoň natáhnout obdržené hodinky, napadlo mě. Vstal jsem a šel směrem ke kuchyni. Když jsem, oblečen pouze v mém oblíbeném flanelovém pyžamu, ucítil nezvyklý průvan, došlo mi, že je něco špatně. Dveře bytu byly otevřené! A co víc, na místě, kde jsem večer nechal ty narezlé cibule byl jen papírek se vzkazem:

 

"Šla jsem na šichtu a vzala jsem si je sebou. Rachel."

 

Inu Rachel. Ačkoliv už je padesát let mrtvá, je to pořád pracant. A tam venku je práce jako na kostele.

 

Nějak mi nedocházelo, proč si brala hodinky s sebou když jde do práce. A najednou mi to došlo: "No jo, vždyť ona maká v hodinovým hotelu!". Chudák moje Rachel, ona to nemá lehký, u práce se dost nudí, tak alespoň sleduje čas.

 

Zničehonic, sotva slyšitelné zaťukání. Husí kůže přebíhá mi po těle, pyžamo se zdá být těžší a těžší, nemám sílu otočit hlavu ke dveřím, jsem ochromený hrůzou, tušení čehosi děsivého, zlého, něčeho, co hledá právě ty staré hodinky a co se nezastaví před ničím. "Promiňte," ozvalo se potichu z pootevřených dveří, "už jen dvanáct minut."

 

"Dvanáct minut," zopakoval jsem nahlas a problesklo mi hlavou, co všechno se za dvanáct minut dá stihnout. Kromě rychlé svačinky, milostné předehry a dobré kávičky mě toho moc nenapadlo. Ale když už jsem myslel na čas, vzpomněl jsem si i na knedlíky...

 

Ano, ubrouskové knedlíky, byly přesně dvanáct minut uvařené. Ty tenkrát Rachel a starému Rosenbaumovi zachránily život, protože společně s gulášem náckům tak chutnaly, že zapomněli na všechno ostatní. A pak mi s hrůzou došlo, že původní recept vlastně pochází od nešťastné Margot.

[Hasič]

"Od té noci, kdy u mě zazvonil ten divnej chlápek a předal mně starý, zrezivělý cibule, začal nejpodivnější příběh mého života. A to všechno jen díky jediné větě vyryté na jejich plášti: "Nikdy nezapomínej na čas a knedlíky."

 

Neustále mi ta věta zněla v hlavě jak zvon s bronzovým srdcem, a já si snažil vzpomenout, v jaké souvislosti jsem ji již jednou slyšel. Bylo to určitě někdy za války, ještě v pracovním táboře nám denně přiváželi nové a nové zástupy židů, kterým se nepodařilo dostat do bezpečí Švýcarska. A když se mi podařilo konečně otevřít zarezlé panty na plášti hodinek, najednou jsem si vzpomněl na starého Rosenbauma a jeho dceru Rachel, kterým jsem pomohl utéci před smečkou zuřivých nacistů z tábora."

 

Rachel byla taková malá divoká židovka, Na svůj věk až moc vyspělá. Starej Rosenbaum byl vdovec. Bydleli v takovým polorozpadlým domku pod hrázi na konci vsi. Domek byl po porybným Piskořovi, co se voběsil z nešťastný lásky k Margot, dcery místního kabalisty Ludwiga.

 

"Ty vole, vy jste kokoti, takovýhle nesmysly vymýšlet takhle navečer, když už slušný lidi normálně spěj" zaznělo někde v dálce noční ulice a ospalý (televizní) moderátor si šel lehnout, očekávaje co si zase ráno přečte. Na svůj věk vyspělá židovka Rachel si šla lehnout s ním. "A vypni si sakra tu wifinu, ať mě to neruší ze spánku" řekla ještě než opustila noční ulici a zašla do domu.

 

Kolem půlnoci slyšeli, jak se přes kočičí hlavy přehnal Velorex ... to vyděšené mňoukání je probudilo.

 

Když už jsem vzhůru, zkusím alespoň natáhnout obdržené hodinky, napadlo mě. Vstal jsem a šel směrem ke kuchyni. Když jsem, oblečen pouze v mém oblíbeném flanelovém pyžamu, ucítil nezvyklý průvan, došlo mi, že je něco špatně. Dveře bytu byly otevřené! A co víc, na místě, kde jsem večer nechal ty narezlé cibule byl jen papírek se vzkazem:

 

"Šla jsem na šichtu a vzala jsem si je sebou. Rachel."

 

Inu Rachel. Ačkoliv už je padesát let mrtvá, je to pořád pracant. A tam venku je práce jako na kostele.

 

Nějak mi nedocházelo, proč si brala hodinky s sebou když jde do práce. A najednou mi to došlo: "No jo, vždyť ona maká v hodinovým hotelu!". Chudák moje Rachel, ona to nemá lehký, u práce se dost nudí, tak alespoň sleduje čas.

 

Zničehonic, sotva slyšitelné zaťukání. Husí kůže přebíhá mi po těle, pyžamo se zdá být těžší a těžší, nemám sílu otočit hlavu ke dveřím, jsem ochromený hrůzou, tušení čehosi děsivého, zlého, něčeho, co hledá právě ty staré hodinky a co se nezastaví před ničím. "Promiňte," ozvalo se potichu z pootevřených dveří, "už jen dvanáct minut."

 

"Dvanáct minut," zopakoval jsem nahlas a problesklo mi hlavou, co všechno se za dvanáct minut dá stihnout. Kromě rychlé svačinky, milostné předehry a dobré kávičky mě toho moc nenapadlo. Ale když už jsem myslel na čas, vzpomněl jsem si i na knedlíky...

 

Ano, ubrouskové knedlíky, byly přesně dvanáct minut uvařené. Ty tenkrát Rachel a starému Rosenbaumovi zachránily život, protože společně s gulášem náckům tak chutnaly, že zapomněli na všechno ostatní. A pak mi s hrůzou došlo, že původní recept vlastně pochází od nešťastné Margot.

 

Na ulici zastavil gazík s osvoboditeli, Maršál Malinovskij koukal na orloj a povídá pobočníkovi: Ety časy do gazíku nedostanem!, ale mohli bychom je prodat přes chronomag, tam je hafo podivnejch čelovékov.

[Ludwig Wittgenstein]

Díky všem spisovatelům, kteří se podíleli na tvorbě. Řekl bych, že vzniklo skutečné literární dílo. A to, že má otevřený konec, u tohoto druhu psaní opravdu nevadí.

[Dantechno]

Me se to libilo... skoda , ze se nezapojilo vic clenu. Sam jsem stravil prijemnou hodinku pri vymysleni me casti.

[Ludwig Wittgenstein]

Me se to libilo... skoda , ze se nezapojilo vic clenu. Sam jsem stravil prijemnou hodinku pri vymysleni me casti.

 

Jo, to byl taky účel.

Můžeme to někdy zkusit zopakovat. A příště se nenechte odradit ani mnohdy zřejmým úkrokem z dějové linky. Je pravdou, že závěrečný hasičův přispěvek trošku vyhodil příběh z kolejí , ale i tak se dalo stále pokračovat. Například:

 

 

"...Ano, ubrouskové knedlíky, byly přesně dvanáct minut uvařené. Ty tenkrát Rachel a starému Rosenbaumovi zachránily život, protože společně s gulášem náckům tak chutnaly, že zapomněli na všechno ostatní. A pak mi s hrůzou došlo, že původní recept vlastně pochází od nešťastné Margot.

 

Na ulici zastavil gazík s osvoboditeli, Maršál Malinovskij koukal na orloj a povídá pobočníkovi: Ety časy do gazíku nedostanem!, ale mohli bychom je prodat přes chronomag, tam je hafo podivnejch čelovékov.

 

S trhnutím jsem se vrátil do reality. Opět ta podivná, bizarní představa gazíku a tlustého maršála ve špinavé uniformě.... Kristepane, už zase jsem musel na chvíli ztratit vědomí při myšlence na Margot..."

 

Nebo jakkoli jinak.

[tombed]

"...Ano, ubrouskové knedlíky, byly přesně dvanáct minut uvařené. Ty tenkrát Rachel a starému Rosenbaumovi zachránily život, protože společně s gulášem náckům tak chutnaly, že zapomněli na všechno ostatní. A pak mi s hrůzou došlo, že původní recept vlastně pochází od nešťastné Margot.

 

Na ulici zastavil gazík s osvoboditeli, Maršál Malinovskij koukal na orloj a povídá pobočníkovi: Ety časy do gazíku nedostanem!, ale mohli bychom je prodat přes chronomag, tam je hafo podivnejch čelovékov.

 

S trhnutím jsem se vrátil do reality. Opět ta podivná, bizarní představa gazíku a tlustého maršála ve špinavé uniformě.... Kristepane, už zase jsem musel na chvíli ztratit vědomí při myšlence na Margot..."

 

Úplně se mi orosilo čelo, zíral jsem na z gauče na namodralou obrazovku TV příjímače. Zrovna dávali reklamu na tyčinku Margot. Žaludek se vzorovým zakručením ozval. Honem do spíže, tak kterou, kokosovou nebo s rozinkama? Štastně jsem si uvědomil, oč mám jednosušší rozhodování, než ve snu, než tenkrát za války...

[pavča]

"...Ano, ubrouskové knedlíky, byly přesně dvanáct minut uvařené. Ty tenkrát Rachel a starému Rosenbaumovi zachránily život, protože společně s gulášem náckům tak chutnaly, že zapomněli na všechno ostatní. A pak mi s hrůzou došlo, že původní recept vlastně pochází od nešťastné Margot.

 

Na ulici zastavil gazík s osvoboditeli, Maršál Malinovskij koukal na orloj a povídá pobočníkovi: Ety časy do gazíku nedostanem!, ale mohli bychom je prodat přes chronomag, tam je hafo podivnejch čelovékov.

 

S trhnutím jsem se vrátil do reality. Opět ta podivná, bizarní představa gazíku a tlustého maršála ve špinavé uniformě.... Kristepane, už zase jsem musel na chvíli ztratit vědomí při myšlence na Margot..."

 

Úplně se mi orosilo čelo, zíral jsem na z gauče na namodralou obrazovku TV příjímače. Zrovna dávali reklamu na tyčinku Margot. Žaludek se vzorovým zakručením ozval. Honem do spíže, tak kterou, kokosovou nebo s rozinkama? Štastně jsem si uvědomil, oč mám jednosušší rozhodování, než ve snu, než tenkrát za války...

 

Ale to byl jen první dojem. Když jsem otevřel dveře spíže a podíval se na tyčinky, zatmělo se mi před očima. V krabici byly nejen tyčinky Margot, ale i tyčinky Deli. Ach tam moje nerozhodnost - kterou si vzít? Miluji nadevše obě, ale obě si vzít nemohu, protože při mé váze 153 kg při výšce 153 cm držím dietu. Díval jsem se na tyčinky celých 12 minut.

[ttrstom]

Bylo to moc kratke, sam jsem mel v planu prispet, ale no time.... Nech to bezet dal alespon mesic, uvidis, jak se to rozjede...

[Ludwig Wittgenstein]

Však si to za čas zvopáknem a nechám to běžet dýl. Teď už to nemá cenu, páč bychom pokračováním porušili esenciální pravidlo, a to přispívat jen jednou. A i v ujetý zábavě jsou pravidla důležitý. Ten můj oslí můstek byl jen ukázkou, že nic není ztraceno, ani když příběh dostane smyk. Takže prozatím LOCK.

 

 

Do háje, jak to, že to nemůžu jako autor vlákna zamknout? A ještě to píše nějaký blbosti...