Petr_P

Honzo, obávám se, že "Aukro vlna" zaručeně původních bleděmodrých krabiček "rakviček" mohl vyvolat dojem, že bylo více variant výstelek. Podle mě ale byla jen jedna původní verze, ta bílá. Bohužel to asi znamená, že například ta tvoje krabička s černou výstelkou je s největší pravděpodobností skládačka.

Žádné pětimístné číslo, které by bylo ve službě u ČSLA neexistuje. U kauzy loňského pětimístného čísla 00236, které mělo anomální ražbu, se podařilo dohledat fyzicky původní (minimálně víko) šestimístné číslo 000236, a tak prokázat, že 00236 není původní. Vše už je v tomto vlákně. A ty nyní prodávané 00230 s podivně nevýraznou ražbou? Osobně nepochybuji o tom, že v ČSLA nikdy nesloužily. Pátrat po tom, proč a nač tu nyní jsou, asi nemá cenu, protože je to Aukro. Naivně doufám, že pokud má toto vlákno takový dopad na chování lidí na Aukru, jak jiní skálopevně věří, tak si to prodejce přečte, ukáže svůj pevný charakter a sám se nám tu ozve. A třeba mně a ostatním vysvětlí, kde se v roce 2014 berou ne jen jedny PRIM Letecké Automatic z roku 1983 v NOS stavu, ale hned dvojice takových hodinek. A také třeba vysvětlí jak je možné, že když to byla velmi limitované edice cca 3000 kusů hodinek, tak se u obou prodávaných kusů v tzv. NOS stavu liší například výstelka krabiček, nebo proč se oba záruční listy liší použitým papírem i kvalitou tisku.

Zkušební zařízení pitot-statického systému typu PS 453.010.AH je z dílny Revue-Thomenn. Například na L-159 se v AČR používá asi prakticky identický model PS 453.010.BC. A ten má v sobě elektrický akumulátor (+ šňůru na provoz/dobíjení ze zásuvky), který napájí vibrátor ve výškoměru z řady 3A50.20. Protože ten tvůj tester je už z roku 1993, tak napíšu ještě jednou to, co jsem napsal na začátku této diskuze. Je v první řadě potřeba zkontrolovat, zda funguje napájení vibrátoru ve výškoměru. Zejména, jestli je elektrický akumulátor v testeru vůbec nabitý, jestli jde ento akumulátor nabít na příslušnou nominální kapacitu, nebo už je prošlý (to závisí na četnosti používání/nepoužívání, dobíjení/vybíjení,?). To je bohužel asi vše, co se dá poradit takto od klávesnice.

Docela dobrá shoda okolností. Jinak v dalších záběrech bylo vidět, jak je barva řemenu a číselníku hodinek záměrně (v rámci možností Eltonu) sladěna s barvami olympijských dresů české výpravy. Tedy není to jen ten motiv lipových listů (Alfons Mucha, 1918) na číselníku, který je hlavním "uměleckým" motivem letošní olympijské kolekce. Přestože "volba" barevných kombinací bude asi navždy omezena na některou ze třech českých národních barev, tak mně osobně se tato barevná kombinace v rámci kompletu oficiální české olympijské ústroje pro ZOH Soči 2014 líbí přeci jen více než vínová barva hodinek PRIM v kolekci pro LOH Londýn 2012.

Stříbrný olympijský biatlonista Ondřej Moravec a jeho stříbrná medaile a také jeho hodinky PRIM Czech Team II ZOH Soči 2014:

Návod na na správné nastavení natahovače pro hodinky PRIM automatic je stránkách výrobce.

Doplním pár kousků, které jsou fotograficky zdokumentované na zahraničních diskuzních fórech + plus ten Cigiho tajemný objev. MW-76-258 MW-76-376 MW-76-450 www.allegro.pl 5.prosince 2013 MW-76-453 MW-76-460 Mirek24 MW-76-470 MW-76-474 mashun MW-76-480 MW-76-490 MW-76-499 MW-76-549 www.allegro.pl 17.prosince 2013 MW-76-551 MW-76-563 www.allegro.pl MW-76-600 soukromá sbírka

Já myslím, že když už nebude komedie, tak alespoň nějaké drama, minimálně z pohledu kurátora muzeální sbírky. Podle fotografie, kterou sem dal Honza, je číslo na hodinkách v muzeu MW-76-450, vyraženo v protáhlém unikátním provedení asi jinde neviděném. A tady je fotka čísla originálních(?) MW-76-450, která se loni prodávaly na polském Allegru (foto staženo zde; Předpokládám, že ji pořídil nový majitel): Protože polská Marynarka Wojenna určitě nedoplňovala stavy s použitím stejných čísel, tak nám tu jedny MW-79-450 přebývají. Docela by mě zajímal příběh těch hodinek v muzeu. Accutrone, víš o nich něco bližšího? Můžeš nějak rozvinout tu definici "těžkej atyp". To jako, že tam je strojek 68.3? Ostatně PRIM SPORT 2 MW typového čísla 68 206 1 jsou, pokud jsem něco nepřehlédnul, nejstarší známé PS2 (respektive PS2.1 podle místního pomocného značení) s potvrzenou datací (rok 1976), takže by to časově bylo možné. Nebo ještě lépe. Nechceš sem dám foto strojku? Rychle jsem proletěl fotografie současných i bývalých členů a nic takového ještě nikdo nepustil do světa.

Abychom úplně neodbíhaly od předmětu naší zajímavé debaty o problému s výškoměrem Thomenn, tak se zkusím znovu zeptat na ten zkušební komplet A 450 (?) s feetovým výškoměrem Thomenn 3A51.22.35F. Více informací o něm je podle mne možná klíčem k nalezení pravé příčiny problému. Je to originál sestava od západního výrobce (vzhledem k použití výškoměru Thomenn bych osobně předpokládal,že i tester je od tohoto švýcarského výrobce) nebo to je starší tester, kde byl původní metrický výškoměr nahrazen novým feetovým? Trochu delší P.S.: Protože na tomto hodinářském fóru má švýcarská jemná mechanika a jejich přesné strojírenství vynikající reputaci, tak si myslím, že by nebylo na škodu sem dát delší rozbor různých technických aspektů výškoměrů z různé doby a z různých zemí původu. Proto se ještě jednou vrátím ke srovnání starých barometrických výškoměrů, zejména sovětských/ruských poválečných (a vlastně stále současných), s těmi nejnovějšími jako jsou výškoměry značky Thomenn. Na sovětské straně se zaměřím na dvouručkové výškoměry řady VD (= Výškoměr Dvouručkový, v ruštině to má stejná počáteční písmena), kde číslo pak udává rozsah v km. Jde například o typ VD-10 (mimo jiné v letounech An-2 a vrtulnících řady Mil), VD-15 (letoun MiG-15), VD-20 (například v letounu L-39 ve verzi pro státy Varšavské smlouvy) nebo VDI-30 (MiG-21/23) a další. Přestože jsou to přístroje spolehlivé a léty prověřené, a nepotřebují vychytávky jako elektrický vibrátor, nelze je podle mého názoru srovnávat s modernějšími barometrickými výškoměry (jako jsou současné Thommeny) jen na základě plynulosti chodu ručky. A velmi rád vysvětlím proč. 1) Odečítací přesnost Německé a sovětské výškoměry jsou v metrech. Moderní výškoměry, jako jsou námi diskutované Thomenny, jsou hlavně ve stopách (feet ? ft). Jedna stopa je cca 1/3 metru. Tedy feetový má třikrát vetší odečítací přesnost. Pro srovnání chování výškoměru metrických versus feetových je tedy velmi důležité nezapomenout na to, že při stejné změně tlaku, musí aneroid přes převody u feetového přístroje popohnat ručku zhruba po třikrát větší dráze než u přístroje metrického. Či z opačného pohledu aneroid a mechnismus musí být schopen posunout ručku o stejnou dráhu jako u metrického, ale už při změně tlaku, která je pouze třetinová. Tím je snad více zřejmé, že feetový přístroj bude asi více citlivý na tření v převodovém mechanismu. Výsledkem pak může být nepravidelnost plynulosti chodu ručky. Současné feetové výškoměry ve specifikacích ostatně ani super plynulý chod nepředpokládají. Naopak jsou podle barometrické výšky stanoveny toleranční kritéria neplynulosti chodu a s tím související nepřesnost zobrazení výšky. Reálně je ta hodnota někde okolo ?25 ft. Pro metrický výškoměr jako VD-10, který má číselník škálovaný po 10 metrech (to je velmi nahusto), jsou tyto hodnoty mimo rozlišovací schopnost analogového zobrazení, takže i kdyby došlo k uvedeným hodnotám odchylek plynulosti chodu, tak nebudou postřehnutelné. Jak už bylo napsáno, elektrické vibrátory u moderních přístrojů významně snižují tření a nepřesnosti. Pokud by se elektrický vibrátor vypnul, pak nepřesnost vlivem tření poskočí na hodnotu ?200 až 350 ft. 2) Přesnost určení výšky Sovětské výškoměry jako jsou VD-10 nebo VD-20 jsou méně přesné. Pro srovnání VD-10 (respektive VD-20) má u země a v nízkých výškách (definováno standardními hodnotami absolutního barometrického tlaku), kde na přesnosti při létání nejvíce závisí, deklarovanou přesnost ne horší než ?15-20 metrů (respektive ? 20-25 metrů u VD-20). Ve výšce 10 km (cca 33 000 ft) je to pak už ?90 metrů (respektive ?150 metrů). Pro srovnání, Thomenn a jiné ?západní? výškoměry (myšleno i české přístroje) mají za stejných podmínek přesnost určení výšky ne horší než ?20-25 ft (cca 6-8 metrů) u země a v nízkých výškách, respektive ?180 ft (54 metrů) v 10 km. Z výše uvedených čísel, kde moderní přístroje mají zhruba třikrát menší odchylku přesnosti určení výšky, je krásně vidět rozdílný přístup různých konstrukčních škol k přesnosti přístroje a tedy i jeho konstrukci a zpracování. Je to o to více do očí bijící, když navíc uvedu, že přesnost západních feetových výškoměrů není vůbec žádná novinka. Americký předpis TSO-C10b, který se používá jako světový standard, vydal americký úřad FAA už v roce 1959(!). 3) Způsob zobrazení výšky To je nejdůležitější rozdíl mezi moderními barometrickými výškoměry a sovětskými dvouručkovými výškoměry řady VD. VD používají pro pilota ?mentálně? složitý systém indikace výšky na dvou koncentrických stupnicích. O stáří koncepce dvouručkových výškoměrů VD asi nejlépe svědčí to, že pro mě osobně bylo překvapením, že řešení číselníku (a tedy i převodového mechanismu) nemá žádnou podobnost s německými nebo americkými výškoměry druhé světové války. Zato je to koncepce až nápadně podobná dvouručkovým výškoměrům (až na jednotky), které používali Britové od 40. let do 50. let na proudových stíhačkách jako byl Gloster Meteor nebo Hawker Hunter. Odhaduji, že tebou zmiňovaný výškoměr Thomenn 3A51.22.35F, má asi starší tříručkovou indikaci výšky. Tedy koncept, který se objevil v USA už v 30. letech. Největší, vpravdě revoluční změnou zobrazování u moderních výškoměrů bylo zavedení číselného zobrazení na mechanickém rotačním bubínku, který doplňuje pouze jediná ručka. Toto zobrazení mají i mnou zmíněné výškoměry řady Thomenn 3H63.3.50F. Zjednodušeně se dá říci, že je to nejpřehlednější zobrazení výšky, které je ještě dosažitelné čistě mechanickými prostředky. Pokud by si měli piloti možnost vybrat, tak touto novému zobrazení dává přednost 10 z 10 pilotů a hrozně neradi se vracejí ke staršímu zobrazení. Ve skutečnosti piloti už na tu jednu ručku moc nekoukají, hlavně si pohledem kontrolují číselnou hodnotu na bubínkovém ukazateli. Přestože je zaokrouhlen na stovky stop, tak v drtivé většině letu to více než bohatě stačí. Vlastní ručka je pak pro pilota spíše doplňkový ukazatel, protože je intuitivnější k rychlému odečtu směru změny výšky (klesání/stoupání) a rychlosti této změny. Bubínkový ukazatel s jednou ručkou se začal šířit na Západě v 60. letech, kdy se stal součástí tehdy nové koncepce výškoměrů ? tzv. elektromechanických, které k pohonu bubínků a ručky používaly elektromotorky. Zjednodušeně lze říci, že to byly předchůdci zařízení jako již v diskuzi zmiňovaný Air Data Display Thomenn AD-32. Nové, velmi přehledné zobrazení se stalo pro piloty a konstruktéry tak nepostradatelné, že uvedený způsob indikace se začal instalovat i od čistě mechanických výškoměrů. Nabylo to ale bez konstrukčních překážek. Aby síla vyvinutá aneroidem dokázala kromě pohybu jedné ručky zabezpečit také otáčení rotačních bubínků, musel se významně snížit třecí odpor v mechanismech. Kromě nízko-odporových uložení bubínků se to nakonec vyřešilo vložením elektrického vibrátoru do konstrukce výškoměru. Důkazem, že tato jemná mechanika není technologicky zvládnutelná každým, svědčí právě řešení (ne)použitá u sovětských výškoměry, kde podle mých nejlepších znalostí byly bubínkové ukazatele zvládnuty jen u elektrotechnických výškoměrů s elektromotory. I tak moderní letoun jako MiG-29 používal stále klasický přístroj z řady VD (konkrétně VD-28). Nicméně je to právě mechanismus bubínkového ukazatele, který si vybírá daň na plynulosti chodu ručky. Pro ilustraci, jak v reálu vypadá činnost jednoručkového bubínkového barometrického výškoměru Thomenn 3A67.32.20F se vkládám . http://www.youtube.com/watch?v=h3TB-ZtOtEM Je tam pěkně vidět, jak (ne)plynule se pohybuje ručka. Dokud se současně s ručkou otáčí jen první bubínek číselníku, tak to ještě jede (i když dost v závisloti na směru a rychlosti změny barometrického tlaku/výšky). V okamžiku, kdy se má otočit současně první a druhý bubínek, tak síla aneroidu už je ?nedostatečná? a dochází k výrazné ztrátě plynulosti pohybu. Je tu ale jedno velké ALE (!). 10 z 10 pilotů nemá totiž o tomto jevu ani tušení. Prostě proto, že tak dlouho se na výškoměr během letu nekoukají. Přístroj sledují jen letmo a navíc se soustředí hlavně na to číslo na bubínkovém ukazateli.

Asi začne legrace. Podle fotky z fotogalerie člena CzechJoker z května 2008, to vypadá na číslo MW-76-460 (nebo možná i MW-76-450). Pokud to tak je (respektive pokud dobře odahduji podle čísla na fotce), tak je problém, protože obě čísla jsou už v seznamu. . Nemá někdo lepší foto?

Správně!

A kdo uhádne jméno toho zaměstance? Nemělo by to být těžké.

Přístroje (včetně výškoměrů) švýcarské firmy Revue Thommen AG slouží bez zvláštních problémů například na armádních L-159, kde jsou na palubě mechanické barovýškoměry řady 3H63.3.50F a v pozemním testeru pak barovýškoměry řady 3A50.20. Ono porovnávat tyto moderní přístroje se starými německými přístroji je nefér vůči starým přístrojům. Dělí je totiž generace vývoje. Totéž platí pro sovětské přístroje, kde jejich ?příbuznost? s německou nebo americkou technikou 30. a 40. let, skutečně není rozhodně náhodná. Taktéž nelze porovnávat ukazatel letových dat (Air Data Display) AD-32 s výškoměrem (Altimeter) řady 3A.51. AD-32 je vlastně elektronická aerometrická centrála ADC (angličtina na to má přesnější výraz Air Data Computer), ke které je v rámci jedné krabice přilepen mimo jiné mechanismus ruček a elektronický displej. Ručky jsou pak poháněny přesným elektromotorem. Přístroj patří do nejpřesnější kategorie označované jako ?RVSM?, což je sice pro nízkolétající vojenský vrtulník vlastně zbytečnost, ale domnívám se, že v případě modernizace českých Mi-171Š ve státním podniku LOM byl přístroj těchto parametrů vybrán z nějakých jiných technických důvodů. Z principu má ale jednu slabinu. Bez elektrické energie nefunguje. Naproti tomu, barometrický výškoměr řady 3A.51 je klasické mechanické konstrukce, u které deformace tlakoměrné krabice (aneroidu) je přes převody přenášena na ručky a bubínky ukazatele. Tento přístroj tedy dokáže pracovat bez jakékoliv elektrické energie. Tou důležitou výjimkou je, že napájení (zpravidla 28 VDC) by mělo pohánět vibrátor uvnitř přístroje, který zajišťuje plynulý chod přístroje. Předpokládám, že 3A.51 ho má také, stejně jako ostatní mě známé moderní výškoměry značky Revue Thomenn. Staré přístroje bez této funkce se musely ručně poklepávat nebo se spoléhalo na vibrace působící na přístrojovou desku v kabině letounu (což je dáno například způsobem uchycení přístrojové desky, atd.). Další důležitou věcí je, že tyto přístroje jsou navrženy buď pro palubní desky, tedy v pozici číselníkem kolmo k zemi (nebo téměř kolmo zemi), nebo pro pozemní testery, kde leží číselníkem vzhůru. Pokud se položí obráceně, tak ztrácí přesnost. Ale zpátky k popsaným problémům testeru A 450 (?). Takto na dálku se to velmi špatně radí, zvláště když nevím, jak přesně tento testovací přístroj vypadá, respektive, kdo je výrobce (Revue Thomenn, nějaká jiná západní firma, nebo je to nějaká předělávka původního ruského přístroje k Mi-17/171?). Pro testování RVSM přístroje jako je přesný AD-32 je skutečně standardem používat k tomu určený tester s RVSM přesností. Což asi opravdu nebude případ popsaného testeru A 450 (?). Popsané chování ručky na výškoměru je ale velmi typické pro chování přístroj, který nemá funkční vibrátor. Například z důvodů, že není vůbec zapojen do elektrické sítě 28V DC (tester má vybitou baterii, není připojen přes trafo do zásuvky, ?). Nebo je třeba přístroj v opačné poloze, než pro kterou byl navržen. Víc se bohužel takto na dálku bez dalších informací nedá poradit.

To mě zajímá také, hlavně v jakém letounu. P.S. Je to diskuzní vlákno o "vojenské technice" a týká se to švýcarského výrobce s hodinářskou produkcí, takže není důvod se veřejně nepodělit.

Je to ještě zamotanější. Ty palubní hodiny Wakmann W-33-7510-10LA (po vojensku NSN 6645-00-57-0320) si Wakmann Watch Company nechala určitě vyrábět ve Švýcarsku. Když je otevřeš, tak by tam snad měl být strojek Lemania Cal 7510, 7 kamenů. Co je nejvtipnější, tak ty hodiny vychází z pradávné specifikace amerického námořního letectva MIL-C-7939 (poslední byla revize B ) "Clock, Aircraft, 1-7/8 Inch Dial" s 8 denním chodem. Bylo několik výrobců palubních hodiny podle této specifikace. A jedním z nich byla i Waltham Aircraft Clock Corporation (také je vyráběla ve švýcarsku), takže jsi nebyl daleko od pravdy. Kde se tam vzala Revue Thomenn AG netuším, ale je možné, že je pravděpodobné, že se v rámci nějaké "dělby práce mezi švýcarskými výrobci" na výrobě také podílela.

O těch posledních pěti minutách se už natočily samostatné dokumenty a dokonce se vysílaly u nás - (Helicopter Wars - The Taliban Gambit), 2009, 50 minut. http://www.youtube.com/watch?v=ywyT51O0vx8

Já na těch hodinách v Piperu PA-46 vidím nápis THOMMEN. Co mají společné produkty švýcarské společnosti Revue Thommen AG s produkty americké společnosti Waltham Aircraft Clock Corporation?

Video z plaveb verze BRDM-2rch pro radiační a chemický jsem prostě nesehnal, ale fotek by bylo. Překvapivě je tento obrněný transportér stále ve výzbroji naší armády! 30 let a vypadají pořád stejně. Přikládám alespoň fotku z plaveb z léta 2013 od 72. mechanizovaného praporu, které proběhly na vodní nádrži vodní Myslejovice ve výcvikovém prostoru Březina u Vyškova. Člun záchranářů je tam opět. foto: 72. mechanizovaný prapor AČR

Máš super kontakty! Protože u potápěčských hodinek PRIM (ES, PS1, PS2, Orlík) se zabýváme časovým obdobím téměř posledních 50 let (půl století!), tak by velmi pomohlo, kdyby došlo na nějaká časová data a další informace. Proto jsem sestavil typický dotazník, který je potřeba používat pro maximální ?vytěžení zdrojů?, které si po letech prostě už bez pomoci jinak nevzpomenou: Kdy sloužil v ČSLA nebo SNB (případně AČR nebo Policii ČR)? Byl vojákem základní služby, délesloužícím, nebo vojákem z povolání? Absolvoval předvojenský výcvik ve Svazarmu? Kde (město) byl armádou cvičen na potápěče? Kde pak sloužil? Chtělo by to znát hlavně posádkové město, to si lidí většinou pamatují. A ještě lépe v jakém praporu/pluku sloužil (stačí označení typu tankový, motostřelecký,? ženijní, pontonový,? Pokud by to znal i číslo pluku, tak je to ještě lepší), případně pod jakou divizi/brigádu jejich útvar spadal. Na jakou třídu potápěče dosáhl - specialista 3., 2., 1. třídy, mistr? Měl nějakou vyšší specializaci ? potápěč-průzkumník, potápěč-výsadkář? Co používal za dýchací přístroj/potápěčskou výstroj? Protože názvy jako PL-40, Tajfun, SP-20, SP-40, LPP-10, Aquacentrum, Chirana se vykouří z hlavy, připravil jsem rychlý jednoduchý dotazník: Kolik hadic vedlo od "lahví" k ústům ? jedna nebo dvě? Neboli šli mu bublinky před obličejem nebo je neviděl? Používal kovovou potápěčskou přilbu? ?Klasickou? bronzovou nebo ?moderní? žlutou? Potápěčský oblek byl ?mokrý? z černého neoprenu nebo ?suchý? (zelený z pogumované tkaniny, nebo oranžový neopren se žlutou přilbou)? Kde byly umístěny tlakové láhve? Na hrudi, na zádech nebo byl cvičen na dodávky vzduchu z hladiny? Kolik tlakových lahví měl na sobě - jednu, dvě nebo tři?Dokážeš se lidí z tvého klubu a okolo na toto ještě jednou zeptat?

Rozhodně se nedomnívám, že diskuse o potápěčích v armádě je v tomto vlákně off-topic. Naopak, rozhodně to doplňuje diskuzi o hodinkách ELTON SPORT. Dovolím si upřesnit pár bodů. Použití signální (plnící i účel vodící, výtažné) šnůry potápěči ČLSA patřilo k povinným předpisovým záležitostem. Předpisy také stanovovali, že pro udržení kvalifikace potápěč je potřeba mít ročně 10 hodiny práce pod vodou. Ale zde bude hodně záležet na tom v jakém období, u jakého útvaru (ne všechny si byly rovny) a v jaké funkci/pozici kdo sloužil. Stejně tak výcvik s těžkou technikou na vodních plochách (plavby u obrněných transportérů a bojové vozidel pěchoty, nebo jízda tanků pod vodou) bylo/je vždy zabezpečeno potápěči pro případ uváznutí tanku pod vodou. Ostatně pro zvýšení sebedůvěry nováčků v tancích, se vždy mělo nejdříve předvádět metodické vyproštění uvízlého tanku. Potápěč by měl zaháknout vlečná lana do ok na korbě tanku a vyproštovací tank pak vytáhla ?uvízlý? tank z vody. Dobová idea jsou vzácná, tak připojuji jedno moderní. Nicméně podstata se nezměnila. Potápěč tam sice v akci vidět není, ale jsou tam na tom malém člunu (vojáci v neoprenu). http://www.youtube.com/watch?v=C_Pkdn_11rU A pár pamětnických fotografií: 1) Auto Petr Smola via forum.valka.cz. Nedatovaná fotografie potápěče a tanku řady T-54/55 při průzkumu brodu. Můj odhad je, že fotografie by mohla být ze 60. let. Potápěč má na sobě potápěčskou soupravu PL-40 (nebo PL-401). Fotka už lepší nebude, navíce levá ruka je pro nás špatně natočená, takže jestli jsou na levé ruce nějaké hodinky se moc nepozná. 2) Autor J. Smutný via www.vojensko.cz. Nácviky průjezdu tanků T-55AM1 pod vodou někdy v letech 1987-1989, 9. motostřelecký pluk (Znojmo) ze sestavy 4. tankové divize (Havlíčkúv Brod) 4. armády Západního vojenského okruhu. Tyto nácviky se prováděly ve vojenském prostoru Libavá na speciálně vybetonovaném cvičišti na vodní nádrži Barnov, která leží na řece Odře. Komentář autora: Tank těsně před průjezdem vodou. Na levé straně snímku asistuje motorový člun záchranářů, který v případě nepojízdnosti tanku, ho měl za úkol uchytit lany, které pak na břehu ovládal vyprošťovací tank. Ten ho pak rychle "vyrval" i s posádkou z vody. Speciálně pro JR_2010 jedno vzpomínkové video. Obrněné průzkumné vozidlo BRDM-2 při plavbě. http://www.youtube.com/watch?v=CjqescKL4LE

Ariel Šaron. P.S: Hebrejsky se správně asi píše ale takto: ????? ????

Dovolím si doplnit informace. Pokud má někdo opravdu vážný zájem o hlubší pochopení problematiky časomír německé Luftwaffe za druhé světové války, včetně palubních hodin (aircraft instrument panel clock /Flugzueg-Boarduhren), tak velmi doporučuji investovat do následujících publikací: 1) Německý autor Konrad Knirim a jeho fenomenální dílo ?Militäruhren - Band I: Zeitmessung beim deutschen Militär / Military Timepieces ? Vol 1: 150 Years Watches and Clocks of German Forces?; ISBN-10: 3-89355-232-4. Více zde. Malá ukázka jeho přístupu k problematice je vidět na několika článcích, které publikoval na svém webu ve formátu PDF: ?Navigational timepieces of the Luftwaffe?, ?Navigationsuhren für die deutsche Luftwaffe, Teil 1? a ?Navigationsuhren für die deutsche Luftwaffe Teil 2?. Také občas publikuje střípky informací na zahraničních diskusních fórech ? třeba na fóru Military Watch Resource (MWR) pod přezdívkou ?kfranzk? v tomto vlákně. 2) Druhé dílo, které vhodně doplňuje Knirima pak pochází z pera anglického autora, který používá obchodní značku Ulric of England, a jeho dílo ?German Military Timepieces of World War II, Volume 2?; ISBN-10: 0-9529103-6-5. Více zde.

Je to s největší pravděpodobností právě neoriginální víko z Parexa s číslem 000215. Prodejce AukorMiLi má nepochybně k těmto dílům přístup. V listopadu neúspěšně prodával jiné skládačky leteckých primek. Fotky přikládám. Vzhledem ke kvalitě fotek u jeho starších aukcí, která se nyní "zázračně" zhoršila, se domnívám, že nečitelnost čísla není náhodná.

Dovolil bych si lechce nesouhlasit. Tady v tomto Instantově vlákně o SEIKO Astron GPS jsou mraky fotek a spostu dalších fajnových informací.

Díky za skvělé info. Je vidět, že Klenoty se do oprav Sportů nijak nehrnuly. Dovolím si zaspekulovat - jednak kvůli zkouškám vodotěsnosti (což by se dalo pochopit, protože dovoz té švýcarské mašinky byl tehdy asi problém) a za druhé PS2.1 (stejně jako PS1) měly ještě svítivé radioaktivní nátěry. Nicméně předpokládám, že posílání do Eltonu pokračovalo i u pozdějších verzí PS2 bez těchto svítivých materiálů. Na základě těchto informací je tedy více než pravděpodobné, že vojenské ES/PS mohly přes Klenoty končit na servisu u výrobce. Že by tedy řadu přestaveb měl na svědomí servis výrobce?