Jak vznikl hodinářský průmysl v Rusku.

[tlapka]

Asi nejkrásnější kousek z ruských hodinek, který mám. A dokonce v NOS stavu

Velmi špatně se fotí - číselník je strukturovaný (?gilošovaný?) a v různých úhlech velmi výrazně mění odstín.

Zajímavostí je logo Poljot v netypickém provedení.

Jeden sběratel z Ruska mi napsal, že prý se údajně jedná velkou o raritku a chtěl je celkem draze koupit.

Toto logo se prý běžně nepoužívalo.

Pouzdro je kombinací leštěných a broušených ploch.

Prý se ještě dělala verze v chromovaném pouzdře, kde byl obdobný číselník v nádechu do zelena (či zelenomodra).

 

Strojek je údajně jeden z prvních tohoto typu, zpracovávaný ručně. Povrchová úprava je odlišná od stejných kalibrů, které mám v jiných hodinkách. Taková hrubá.

A pokud je to číslo (5299), které je u setrvačky vyraženo, skutečně výrobní, pak je to hodně zajímavý kousek.

 

Jestli tady plácám nesmysly, tak sorry, ale takovéto informace jsem získal.

 

Pokud máte někdo Poljoty s identickým logem, poprosil bych o foto.

mam niečo podobné , číselník šedozelený

 

 

[kejklik]

Nový přírůstek za 50 USD z Ukrajiny:

 

15 jewels

Diameter of the case with crown: 49 mm

Diameter of a case: 45 mm

Diameter of a dial: 39 mm

Thickness: 11 mm

Molnia (Molnija) copy Germany Army, Totenkopf with WW2 Symbolic. The clockwork made in 1952 and analogue of Swiss Le Coultre. The watch is produced at the Molnia (Molnija) Military watch factory, where instrument panel clocks for MiG aircraft and submarines are also made. The factory is located in Chelyabinsk in the southern Ural Mountains. The dial was been professionally restored. The watch movement has 15 jewels. It has a steel chrome case. This watch has front glass crystal (no plastic).

[New X-Bob]

Kupovals na místě, nebo internet????

[kejklik]

Kupovals na místě, nebo internet????

http://stores.ebay.de/tiger-antiques-watch

Platba přes PayPal, za 6 dní bublinatá obálka v Česku

[cernysip]

Tak ke vzniku hodinářského průmyslu v Rusku si dovolím připomenout i jiné zdroje tradic, než loupeže v Německu:

 

http://forum.chronomag.cz/index.php?showtopic=21767

 

... a pár obrázků, mimochodem také hodinky pro slepce vzor 1918 (4.obrázek shora), či dámské náramkové hodinky 1918...

Upraveno 22. srpna 2009 uživatelem cernysip

[mechano]

Tak ke vzniku hodinářského průmyslu v Rusku si dovolím připomenout i jiné zdroje tradic, než loupeže v Německu:

 

http://forum.chronomag.cz/index.php?showtopic=21767

 

... a pár obrázků, mimochodem také hodinky pro slepce vzor 1918 (4.obrázek shora), či dámské náramkové hodinky 1918...

Velmi pěkná ukázka švýcarské produkce. A "loupež v Německu" ??

[cernysip]

Velmi pěkná ukázka švýcarské produkce. A "loupež v Německu" ??

 

"Loupež(e) v Německu = "továrny + němečtí odborníci" coby válečná kořist.

 

K firmě "Pavel Bure":

Historie hodinářské společnosti Bure začala v roce 1815 v Sankt ? Petěrburgu, kam se Karl Buhre přestěhoval z Revelu (?) spolu se synem. Pavel Karlovič rostl společně s hodinářským obchodem svého otce a časem se stal jeho pomocníkem a pokračovatelem. V Příruční knize o kupcích z roku 1865 je Pavel Karlovič Bure zmiňován jako ?revelský dílenský mistr, 55 let, v cechu kupců od roku 1839?.

 

Na přímluvu Vévodů Leuchtenbergských ? jejich Imperátorských Veličenstev knížat Jevgenie a Sergeje Maxmilianovičových ? byl v roce 1876 Pavlu Karloviči Bure udělen titul dědičného čestného občanství ?za usilovné a horlivé, se zachováním státního zájmu spojené plnění všech závazků od roku 1839 vůči Dvoru i v Boží milosti spočívající Velkokněžny Marii Nikolajevny (dceři Imperátora Nikolaje I.) v Sergejevské Dače?. Tento jeho titul i podnik zdědil starší syn Pavel Pavlovič, který v roce 1868 zakončil Petropavlovskou obchodní školu a stal se ve věku 26-ti let společníkem otce. V roce 1874 získal velkou hodinářskou továrnu v srdci švýcarského hodinářského průmyslu, v městečku Locle. Od roku 1880 se stal odhadcem při Kabinetu Jeho Imperátorského Veličenstva. Tento titul mu dával právo na užívání státního znaku ve svých vitrínách. Stal se také technikem v Imperátorské Ermitáži a konzulem Benátské republiky, od roku 1879 dodavatelem Nejvyššího Dvora a v roce 1884 členem 1. Kupeckého Cechu. V roce 1888, když se Pavel Pavlovič rozhodl odejít na odpočinek (zemřel v roce 1892, dva týdny před nedožitými 50. narozeninami) nebylo komu celoživotní dílo odkázat. Firma byla proto prodána nejbližším spolupracovníkům, Švýcaru Jeanu-Georgi Pfundovi (Жану- Жоржу Пфунду) a Francouzi Paulu Girardovi (Полю Жирару), který řídil hodinářskou továrnu ve Švýcarsku. Oba se aktivně zasloužili o rozšíření podniku založením Obchodního domu ?Pavel Bure? (Paul Buhre), jehož základní kapitál činil 30 tisíc rublů. Zvláště v posledním třicetiletí před revolucí se firma stala TÍM ?Pavlem Bure?, bez kterého je jakýkoli hovor o ruském hodinářství nemyslitelný.

 

 

V roce 1892 otevřela firma obchod v Moskvě, a současně i v Kyjevě. V roce 1899 byla firma poctěna titulem Dodavatel Imperátorského Dvora. Dvouhlavého orla ve svém znaku firma také nikdy neztratila, jelikož po smrti Pavla Pavloviče Bureho v roce 1892 Georg Pfund byl okamžitě jmenován státním oceňovatelem hodin a mechanických výrobků Kabinetu Jeho Veličenstva.

V době vlády Alexandra III. (1881 ? 1894) bylo Kabinetu Jeho Veličenstva dodáno 3477 dárkových hodinek za částku 277 472 rublů. Převažující část z nich byla od firmy Bure. Na konci 90. let 19. století firma Bure dodávala jen Nejvyššímu Dvoru hodinky za 50 ? 60.000 rublů ročně. Celkem z 15 000 hodinek, které zakoupil Kabinet Jeho Veličenstva za třicetiletí předrevolučních let, bylo více než 80% ?od Bureho?. V dokumentech Kabinetu Jeho Veličenstva je možné nalézt žádosti firmy Bure o povolení dovážet do Ruska hodinky s vyobrazením státního znaku na plášti.

V úřednických a uměleckých kruzích se ceně státem darovaných hodinek Bure přikládal stejný význam, jako kdysi odstupňování úřadů podle Tabulky hodností Petra Velikého.

Fjodor Šaljapin odmítl přijmout zlaté hodinky ?Pavel Bure?, které mu byly darovány za jeho koncert pro carskou rodinu při

-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } --> oslavách 290 let panování dynastie Romanovců v roce 1903. Příčinou, jak naznačovali úředníci Kabinetu Jeho Veličenstva, bylo to, že slavný pěvec již má tytéž hodinky za 150 rublů, které dostal na loňském koncertě. Po tomto incidentu byly hodinky odeslány na ?zhodnocení? a jejich zlatý plášť byl ozdoben rubíny a brilianty. Cena se zvýšila na 450 rublů a Fjodor Šaljapin je přijal. Tak alespoň tuto epizodu popisují archivní dokumenty. Ve svých pozdějších pamětích Fjodor Ivanovič popisuje toto své odmítnutí carského daru jako boj s prohnilým carským režimem a přijetí ozdobených hodinek již nezmiňuje. Známý je pěvcův citát: ?Jenom ptáčci zpívají zadarmo?.

 

Nyní se tyto Šaljapinovy hodinky nacházejí v muzeích Moskevského Kremlu, kam byly předány jeho potomky.

 

 

Na státní zakázky se dělaly hodinky i v prostých kovových pláštích. Šlo o prémiové vojenské, železniční hodinky a samozřejmě, o první skutečné náramkové hodinky na světě. Ty byly objednány Hlavní dělostřeleckou správou v roce 1904 v souvislosti s rusko-japonskou válkou. Hodinek ?Pavel Bure? bylo tolik, že je těžké najít námět z ruského života počátku minulého století, kde by se dílo obešlo bez nich. Kyvadlové hodiny i chronografy, cestovní i nástěnné hodiny, budíky i zlaté repetice ? všechny příběhy jsou doslova prostoupeny připomínkami hodinek ?Pavel Bure?.

 

S přispěním literátů se toto jméno stalo prakticky nominálním pojmem. Tak například, v dílech Antona Pavloviče Čechova jsou ?hodinky Bure? zmíněny více než dvacetkrát. Zůstává jen údiv na tím, proč se nenašlo odvážné pero puškinského typu, které by začalo ?bure? psát s malým písmenem jako ?breget?. Znalci starožitných hodinek se pokoušejí objasnit, o co hodinky Bure byly lepší, než hodinky dalších 38 švýcarských hodinářských firem, které na přelomu století v Rusku pracovali. Některé z nich, stejně jako forma Bure, měli v Rusku vlastní továrny, kde se kompletovali hodinky z dovezených dílů. Přesto ani Winter, ani Omega či Moser nemohli firmě Bure konkurovat. Příčiny je třeba hledat ve správném marketingu, v soustředění se na nejširší vrstvy zákazníků, a ne jen na podporu Dvora, orientaci na vysoký status a nikoli jen na státní zakázky. V okamžiku, kdy se hodinky staly z luxusu předmětem denní potřeby, ?Pavel Bure? prodával hodiny pro všechny. Značku ?Pavel Bure? nesly i kapesní hodinky ?střední třídy? v prostém kovovém pouzdře (těch, které pocházely z vlastních firemních továren). Ceny hodinek ?Pavel Bure? začínaly na pouhých dvou rublech. Firma dosáhla 50-ti procentního tržního podílu v segmentu levných hodinek na ruském trhu. Pro movitější zákazníky se tytéž kalibry osazovaly do stříbrných a zlatých pouzder. Složitější komplikace (repetice, chronografy, kalendáře) se objednávaly u nejlepších švýcarských hodinářských firem. V roce 1916 ?Pavel Bure? získal švýcarský patent №74144 na chronografický mechanismus vlastní konstrukce. Hodiny ?Pavel Bure? získávali mnohá ocenění na národních i mezinárodních výstavách, včetně Světové výstavy v Paříži: v roce 1889 stříbrná a v roce 1900 zlatá medaile.

 

Revoluce v roce 1917 znamenala v Rusku pro firmu ?Pavel Bure? konec. Firma přišla o 7 miliónů zlatých rublů a deset budov. Symbolické je, že hodinky ?Pavel Bure ? zlaté (№ 88964, sloužící carovi bezmála půldruha desítek let) a stříbrné ?mořské? - byly spolu s Nikolajem II až do jeho smrti v Jekatěrinburgu. Spolu s carskou rodinou tam byla ?zastřelena? i firma ?Pavel Bure?. Po popravě byly hodinky společně s dalšími věcmi poslány do Moskvy. Hodiny ?Bure? se hodily o nové vládě. V Leninově kanceláři v Moskvě byly na stěně kulaté nástěnné hodiny ?Pavel Bure?. Mnoho let podle stříbrných kapesních hodinek ?Pavel Bure? ?řídil čas? i Stalin.

 

V roce 2004 byl za účasti potomků velkého hodináře založen ?Obchodní dům pro znovuzrození tradic hodináře Dvora Jeho Veličenstva Pavla Karloviče Bure?. A je symbolické, že už v roce 2005, v roce 190-letého jubilea, byly světu představeny první modely hodinek, založených na starých tradicích. Jednou z nich je speciální jubilejní limitovaná série. A ten zájem, se kterým se tyto hodinky setkaly, vnuká přesvědčení, že mnozí lidé budou opět odečítat čas z hodinek ?Pavel Bure?.

 

Copyright ?2005-2009 p-bure.com

V. Skurlov

 

 

 

 

[mechano]

"Loupež(e) v Německu = "továrny + němečtí odborníci" coby válečná kořist. No právě.

 

K firmě "Pavel Bure":

Historie hodinářské společnosti Bure začala v roce 1815 v Sankt ? Petěrburgu, kam se Karl Buhre přestěhoval z Revelu (?) spolu se synem. Pavel Karlovič rostl společně s hodinářským obchodem svého otce a časem se stal jeho pomocníkem a pokračovatelem. V Příruční knize o kupcích z roku 1865 je Pavel Karlovič Bure zmiňován jako ?revelský dílenský mistr, 55 let, v cechu kupců od roku 1839?.

 

Na přímluvu Vévodů Leuchtenbergských ? jejich Imperátorských Veličenstev knížat Jevgenie a Sergeje Maxmilianovičových ? byl v roce 1876 Pavlu Karloviči Bure udělen titul dědičného čestného občanství ?za usilovné a horlivé, se zachováním státního zájmu spojené plnění všech závazků od roku 1839 vůči Dvoru i v Boží milosti spočívající Velkokněžny Marii Nikolajevny (dceři Imperátora Nikolaje I.) v Sergejevské Dače?. Tento jeho titul i podnik zdědil starší syn Pavel Pavlovič, který v roce 1868 zakončil Petropavlovskou obchodní školu a stal se ve věku 26-ti let společníkem otce. V roce 1874 získal velkou hodinářskou továrnu v srdci švýcarského hodinářského průmyslu, v městečku Locle. Od roku 1880 se stal odhadcem při Kabinetu Jeho Imperátorského Veličenstva. Tento titul mu dával právo na užívání státního znaku ve svých vitrínách. Stal se také technikem v Imperátorské Ermitáži a konzulem Benátské republiky, od roku 1879 dodavatelem Nejvyššího Dvora a v roce 1884 členem 1. Kupeckého Cechu. V roce 1888, když se Pavel Pavlovič rozhodl odejít na odpočinek (zemřel v roce 1892, dva týdny před nedožitými 50. narozeninami) nebylo komu celoživotní dílo odkázat. Firma byla proto prodána nejbližším spolupracovníkům, Švýcaru Jeanu-Georgi Pfundovi (Жану- Жоржу Пфунду) a Francouzi Paulu Girardovi (Полю Жирару), který řídil hodinářskou továrnu ve Švýcarsku. Oba se aktivně zasloužili o rozšíření podniku založením Obchodního domu ?Pavel Bure? (Paul Buhre), jehož základní kapitál činil 30 tisíc rublů. Zvláště v posledním třicetiletí před revolucí se firma stala TÍM ?Pavlem Bure?, bez kterého je jakýkoli hovor o ruském hodinářství nemyslitelný.

V roce 1892 otevřela firma obchod v Moskvě, a současně i v Kyjevě. V roce 1899 byla firma poctěna titulem Dodavatel Imperátorského Dvora. Dvouhlavého orla ve svém znaku firma také nikdy neztratila, jelikož po smrti Pavla Pavloviče Bureho v roce 1892 Georg Pfund byl okamžitě jmenován státním oceňovatelem hodin a mechanických výrobků Kabinetu Jeho Veličenstva.

V době vlády Alexandra III. (1881 ? 1894) bylo Kabinetu Jeho Veličenstva dodáno 3477 dárkových hodinek za částku 277 472 rublů. Převažující část z nich byla od firmy Bure. Na konci 90. let 19. století firma Bure dodávala jen Nejvyššímu Dvoru hodinky za 50 ? 60.000 rublů ročně. Celkem z 15 000 hodinek, které zakoupil Kabinet Jeho Veličenstva za třicetiletí předrevolučních let, bylo více než 80% ?od Bureho?. V dokumentech Kabinetu Jeho Veličenstva je možné nalézt žádosti firmy Bure o povolení dovážet do Ruska hodinky s vyobrazením státního znaku na plášti.

V úřednických a uměleckých kruzích se ceně státem darovaných hodinek Bure přikládal stejný význam, jako kdysi odstupňování úřadů podle Tabulky hodností Petra Velikého.

Fjodor Šaljapin odmítl přijmout zlaté hodinky ?Pavel Bure?, které mu byly darovány za jeho koncert pro carskou rodinu při

-- @page { size: 21cm 29.7cm; margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } --> oslavách 290 let panování dynastie Romanovců v roce 1903. Příčinou, jak naznačovali úředníci Kabinetu Jeho Veličenstva, bylo to, že slavný pěvec již má tytéž hodinky za 150 rublů, které dostal na loňském koncertě. Po tomto incidentu byly hodinky odeslány na ?zhodnocení? a jejich zlatý plášť byl ozdoben rubíny a brilianty. Cena se zvýšila na 450 rublů a Fjodor Šaljapin je přijal. Tak alespoň tuto epizodu popisují archivní dokumenty. Ve svých pozdějších pamětích Fjodor Ivanovič popisuje toto své odmítnutí carského daru jako boj s prohnilým carským režimem a přijetí ozdobených hodinek již nezmiňuje. Známý je pěvcův citát: ?Jenom ptáčci zpívají zadarmo?.

 

Nyní se tyto Šaljapinovy hodinky nacházejí v muzeích Moskevského Kremlu, kam byly předány jeho potomky.

Na státní zakázky se dělaly hodinky i v prostých kovových pláštích. Šlo o prémiové vojenské, železniční hodinky a samozřejmě, o první skutečné náramkové hodinky na světě. Ty byly objednány Hlavní dělostřeleckou správou v roce 1904 v souvislosti s rusko-japonskou válkou. Hodinek ?Pavel Bure? bylo tolik, že je těžké najít námět z ruského života počátku minulého století, kde by se dílo obešlo bez nich. Kyvadlové hodiny i chronografy, cestovní i nástěnné hodiny, budíky i zlaté repetice ? všechny příběhy jsou doslova prostoupeny připomínkami hodinek ?Pavel Bure?.

 

S přispěním literátů se toto jméno stalo prakticky nominálním pojmem. Tak například, v dílech Antona Pavloviče Čechova jsou ?hodinky Bure? zmíněny více než dvacetkrát. Zůstává jen údiv na tím, proč se nenašlo odvážné pero puškinského typu, které by začalo ?bure? psát s malým písmenem jako ?breget?. Znalci starožitných hodinek se pokoušejí objasnit, o co hodinky Bure byly lepší, než hodinky dalších 38 švýcarských hodinářských firem, které na přelomu století v Rusku pracovali. Některé z nich, stejně jako forma Bure, měli v Rusku vlastní továrny, kde se kompletovali hodinky z dovezených dílů. Přesto ani Winter, ani Omega či Moser nemohli firmě Bure konkurovat. Příčiny je třeba hledat ve správném marketingu, v soustředění se na nejširší vrstvy zákazníků, a ne jen na podporu Dvora, orientaci na vysoký status a nikoli jen na státní zakázky. V okamžiku, kdy se hodinky staly z luxusu předmětem denní potřeby, ?Pavel Bure? prodával hodiny pro všechny. Značku ?Pavel Bure? nesly i kapesní hodinky ?střední třídy? v prostém kovovém pouzdře (těch, které pocházely z vlastních firemních továren). Ceny hodinek ?Pavel Bure? začínaly na pouhých dvou rublech. Firma dosáhla 50-ti procentního tržního podílu v segmentu levných hodinek na ruském trhu. Pro movitější zákazníky se tytéž kalibry osazovaly do stříbrných a zlatých pouzder. Složitější komplikace (repetice, chronografy, kalendáře) se objednávaly u nejlepších švýcarských hodinářských firem. V roce 1916 ?Pavel Bure? získal švýcarský patent №74144 na chronografický mechanismus vlastní konstrukce. Hodiny ?Pavel Bure? získávali mnohá ocenění na národních i mezinárodních výstavách, včetně Světové výstavy v Paříži: v roce 1889 stříbrná a v roce 1900 zlatá medaile.

 

Revoluce v roce 1917 znamenala v Rusku pro firmu ?Pavel Bure? konec. Firma přišla o 7 miliónů zlatých rublů a deset budov. Symbolické je, že hodinky ?Pavel Bure ? zlaté (№ 88964, sloužící carovi bezmála půldruha desítek let) a stříbrné ?mořské? - byly spolu s Nikolajem II až do jeho smrti v Jekatěrinburgu. Spolu s carskou rodinou tam byla ?zastřelena? i firma ?Pavel Bure?. Po popravě byly hodinky společně s dalšími věcmi poslány do Moskvy. Hodiny ?Bure? se hodily o nové vládě. V Leninově kanceláři v Moskvě byly na stěně kulaté nástěnné hodiny ?Pavel Bure?. Mnoho let podle stříbrných kapesních hodinek ?Pavel Bure? ?řídil čas? i Stalin.

 

V roce 2004 byl za účasti potomků velkého hodináře založen ?Obchodní dům pro znovuzrození tradic hodináře Dvora Jeho Veličenstva Pavla Karloviče Bure?. A je symbolické, že už v roce 2005, v roce 190-letého jubilea, byly světu představeny první modely hodinek, založených na starých tradicích. Jednou z nich je speciální jubilejní limitovaná série. A ten zájem, se kterým se tyto hodinky setkaly, vnuká přesvědčení, že mnozí lidé budou opět odečítat čas z hodinek ?Pavel Bure?.

Pokud se dál budou vyrábět ve Švýcarsku, pravděpodobně nic nehrozí.

Jinak ale člověče, informace úžasný.

[Vit]

Pokud se dál budou vyrábět ve Švýcarsku, pravděpodobně nic nehrozí.

Jinak ale člověče, informace úžasný.

 

Také moc děkuju za hezké počtení.

[hirsch]

Zde uvedený informace mě inspirovaly, abych prohlídl starý sovětský stopky, co mám po tátovi a zjistil jsem, že je vyrobil "Zlatoustskij zavod"

 

na Internetu jsem zjistil, že tento "zavod" vyrábí dál:

 

 

viz http://www.russianwatchguide.com/zlatoust-vodolaz-diver.htm

[instant]

Nevedel som kam s tym, toto vlakno sa mi zda najvhodnejsie:

 

Vcera som pozrel vyborny dokument o tvorbe dvojice Majakovskij - Rodčenko. Témou bola politická angažovanosť umenia v časoch raného ZSSR. Tí dvaja páni položili základ famóznemu štýlu grafiky /je paradoxom že tento druh komerčného plagátu vznikol práve v riadenej ekonomike/, každopádne dva kúsky na hnusné kapitalistické Moser-ky pripájam nižšie. Pre info, Heinrich Moser & Co. otvoril pobočku v Rusku už v r.1831, dodával cárskej rodine atd. viac info

 

Čo je GUM a kto boli ti dvaja Rusi si ctene publikum naštuduje samo, ďakujeme