Daemonultimate

Cestu začneme pohledem z hotelu a pak již jen vzhůru do kopců.

Dnes bych vás rád pozval na prohlídku kdysi vyhledávané kavárny s restaurací Hubertusburg, která se nachází nedaleko kolonády v Karlových Varech. Jediné informace, které se mi podařilo o tomto dříve vyhlášeném místě získat, jsou návrhy na jeho záchranu. Bývalá kavárna Hubertusburg, později Panorama, byla postavena ve druhé polovině 19. století ve stylu romantické neogotické architektury s prvky windsorské gotiky. Hmota pročleněna převýšeným středním rizalitem, původně s cimbuřím a fiálami. Po 2. světové válce uzavřena a chátrala. Dnes je zde ubytovna. Objekt leží již mimo dnešní hranice MPZ Karlovy Vary, nachází se ovšem již na ploše připravovaného rozšíření MPZ. Patří k ikonickým výletním restauracím Karlových Varů, z jehož terasy se otevíraly panoramatické pohledy na město. Objekt zachránit před totálním rozpadem a zkázou. Upravit vyhlídkovou terasu a znovu otevřít pohledy na lázeňské město. Využití: výletní restaurace s ubytováním na cestě k vrchu Tři kříže. Dnešní aktuální stav vidíte na fotkách.

Dobré ráno

Neděle, takže dnes se jen nechávám vozit.

Parádní přehlídka košil. Určitou výhodou je šířka rukávu. A tyhle hodinky jdou ke všemu, takže paráda. Já bych to tak super neměl , ale naštěstí košile k životu nepotřebuju.

Street Food Festival

Díky, to mě těší

Neprošel, ale zní to zajímavě.

Nebudou mrkni na čas na hodinkách. Ale nevadí mi to, výstavy pro mne nezajímavý, expozice žádná. Tunel znám To víš, už ubehla pěkná řádka let.

Praha přivítala vítězství s velkou úlevou a slávou, nicméně každý z obránců si uvědomoval, že stav obležení nadále trvá. Hned druhého dne začal Jan Žižka s obyvateli Prahy na Vítkově prohlubovat příkopy a zdokonalovat opevnění. Husité každou chvíli očekávali generální útok, ten však nepřišel. Podle dochovaných zpráv se říšská knížata odmítala s porážkou na východním vltavském břehu smířit a od krále Zikmunda úder proti metropoli požadovala, ten se však rozhodl naslouchat naléhání českých a moravských katolických velmožů, kteří jej nabádali k jednání a slibovali mu odevzdat celé Čechy i s Prahou po dobrém. Král nakonec křížovou výpravu rozpustil. Bitva na Vítkově sehrála při obléhání Prahy poměrně důležitou roli. Ukázala křižákům, že husité jsou ochotni bojovat do krajnosti. Jediná hodina boje a hrdinství hrstky husitských bojovníků rozhodlo o osudu první křížové výpravy a možná i o budoucnosti celého husitského hnutí. Bitva na Vítkově byla jen kratičkým prologem příštích událostí, světu však ukázala sílu českých husitských vojsk. Dnes se na Vítkově nachází Národní památník. (unob.cz)

Známá bitva měla pravděpodobně tento průběh (zdroj Wikipedie): Nástupištěm k útoku oblehatelů se stala několik metrů široká šíje, kde se vedle sebe vtěsnalo pouze několik jezdců. Právě zde byly patrně vybudovány příkopy a zídka, které měly křižáky před nájezdem na sruby zpomalit. I přes tato opatření však útočníci brzy ovládli blízkou viniční věž a začali se k hlavnímu opevnění probojovávat. Podle jediné dochované informace proti míšeňským stálo 29 husitů, včetně tří žen, které začala přesila zakrátko udolávat. Z výše citovaných pramenů je patrné, že hrozila smrt i jednookému hejtmanovi Janu Žižkovi, avšak jeho lidé mu dokázali přijít na pomoc ještě včas. Husité v Praze boj na Vítkově nepřehlédli a dobře chápali, jaké by pro ně měla porážka důsledky. Když zpozorovali nezadržitelný křižácký postup, shromáždili na padesát střelců a oddíl cepníků, kteří v čele s knězem, držícím svátost oltářní, vyrazili Horskou branou do vítkovského protisvahu. Jejich útok z jižní strany, násobený bojovým pokřikem, křižáky patrně naprosto překvapil. Řady, které protiútok zachytily, byly tlačeny ke strmému severnímu svahu a rozhodly se raději ustoupit. Stejně se zachovali i křižáci v přední linii, v jejichž čele byl smrtelně zraněn Heinrich z Isenburgu. Nenadálý ústup jednotek prvního sledu vyvolal v zadních řadách zmatek. Většina křižáků se vzápětí snažila spasit útěkem, přičemž někteří z vojáků se zřítili ze skalnatého úbočí. Jednotky prchající z Vítkova sebou strhly i oddíly na Špitálském poli, které se začaly přes Vltavu urychleně stahovat do hlavního ležení. To vše se odehrálo před zraky krále Zikmunda, jenž na začátku střetnutí zaujal postavení na Letné.

Po náročných tůrách v lesích Rolavy a okolí se dnes vydáme na klidnou procházku Prahou. Zaměříme se na Žižkov a konkrétně Vítkov. A aby to nebyla jen tak ledajaká procházka, necháme se unést historií. Bitva na Vítkově se odehrála jihovýchodně od tehdejších pražských hradeb, na hřebenu vrchu Vítkova roku 1420. Husitská posádka dvou opevněných srubů, později posílená padesáti střelci a oddílem cepníků, zde odrazila útok rakouských a míšeňských křižáků, kterým připadl úkol tuto strategicky významnou pozici ovládnout. Střetnutí bylo součástí taktických operací probíhajících v rámci obléhání Prahy křižáckým vojskem Zikmunda Lucemburského, římskoněmeckého a uherského krále. Král Zikmund a velitelé jeho vojska, mezi nimiž měl nejlepší pověst italský vojevůdce Filippo Scollari, si dobře uvědomovali, že přímý útok na hradby české metropole by pro ně velmi pravděpodobně skončil fiaskem, rozhodli se proto sevřít město do kleští. K úspěšnému provedení tohoto taktického manévru však bylo důležité obsadit Vítkov, neboť kdo ovládal toto návrší, ten byl i pánem východního prostoru před Prahou. Do bojových operací se zapojilo celé křižácké vojsko, na Vítkov však útočil pouze vyčleněný oddíl míšeňských a rakouských jezdců pod velením míšeňského hejtmana Heinricha z Isenburgu. Účelem nasazení kompletní vojenské síly bylo ochromení husitů a odvrácení pozornosti od skutečného cíle útoku. Pražská posádka měla podle předpokladu zůstat za hradbami, čímž by ponechala nepočetné osazenstvo srubů svému osudu. Mezitím, co ozbrojenci z Pražského hradu podnikali klamný útok na Karlův most, vyšehradská posádka na Nové Město a ze Špitálského pole dotírali křižáci na východní hradbu, vyrazili míšenští do svahu. Časově se akce odehrála asi hodinu před západem slunce.

Mne to docela mrzí, protože prapůvodní model měl ještě tak trochu gule, ucházející cenu a pro mne velké plus DayDate. Pak přišly zubatice. Ok, řekl jsem si... hlavně ve chvíli, když jsem je viděl s oranž gumou na ručce jedné velmi sexy dámy. Ale stále to šlo. Než nás ve snaze prorazit zasypali nesmyslnými barevnými kombinacemi svých ač historicky velmi úspěšných, ale dnes už stagnujících řad. Teď přišel inhouse uvolňující závisost na nemožném, tedy na dodávkách strojků jedné z group. Přejít ke druhé a osadit tento model jejím výrobkem? Alespoň ta cena by zůstala lepší. Ale v tomhle designu je to stejně jedno. To je jen můj názor a přeji Fortisu, dříve pro mne ikonické značce, jen to nejlepší. A trochu víc štěstí při tvorbě jejich dalších modelů.

Mrkni i na jiný modely. A Štajny bych já osobně vynechal. Buď je to nekoukatelný, nebo silně inspirovaný.